9. Švejk anebo Švanda, je to jedna banda aneb Kde řeky mají slunce…

Jan Cimbura 1941
Kam čert nemůže 1959
Strakonický dudák 1955
Poslušně hlásím 1957
Kde řeky mají slunce 1961

„Díváš se kolem dokola a celá krajina ti něčím připomíná Cimburu. Na východ jsou Semice, jeho rodiště, kam nosíval za nedělních odpůldní ve svých pověstných faldovkách ukázat rodičům vnoučata, vesnice na vršku k severní straně je Hradiště, tam sloužil u rychtáře Kovandy a z Hradiště navečer přicházíval do Putimě navštívit svého kamaráda z vojny, jehož předčasná smrt vlastně založila celé Cimburovo životní štěstí…Nikomu neradím, aby se vydal poprvé sám z Putimě do Kestřan. Zabloudíte jako dobrý voják Švejk na své budějovické anabázi, když hledal z Tábora cestu ke svému regimentu a skončil na četnické stanici putimské… “ (Ladislav Stehlík Země zamyšlená II, 1985, s.37-38)

Celým letošním putováním průběžně prochází filmové dílo rodáka z Malenic, režiséra Zdeňka Podskalského. Trhák se odehrává na šumavském Podlesí, Mé drahé tety a já na Volyňsku, Bílá paní v Blatné. Takže nepřekvapí, že počátek obliby jeho komedií najdeme ve Vodňanech. Jako zjevení působil v kinech na konci padesátých let film Kam čert nemůže (1959). Nic budovatelského, nic politického, nic historického. Ale příjemně lechtivě tajuplný příběh morousovitého doktora Františka, podle kamarádů „Fausta“ a uhrančivě čertovsky krásné Mefistofely, jinak průvodkyně Čedoku, která se rozhodla vzít osud do vlastních rukou. Roztomile vědecky „toporný“ Miroslav Horníček a rázná čtveračka Jana Hlaváčová, pro kterou šlo o filmovou premiéru, si vysloveně herecky „sedli“. Ironií osudu je, že Horníčka, pro roli doktora přes duševní poruchy, doporučil Miloš Kopecký, když musel odmítnout natáčení z důvodu přetrvávajících těžkých depresí…

Příběh sice začíná ve Faustově domě na Karlově náměstí v Praze, ale noční procházka hlavních hrdinů již patří Vodňanům. Počínaje nádražím, přes dlážděné uličky (díky nim se pro pojmenování vychytralého člověka vžilo regionální úsloví: no jo, chytrej z Vodňan…“), až po schody děkanského kostela Narození Panny Marie na náměstí. Noční město mezi rybníky by si určitě zasloužilo roli i za denního světla, ale tu muselo přenechat blatskému Zbudovu u Dívčic. V nich se Podskalskému podařilo neobyčejně věrně vykreslit atmosféru venkova s již fungujícím zemědělským družstvem. Právě přirozený a nijak „nešponovaný“ kontrast mezi „tajemnem“ na hradě (ve filmu hrad Pernštejn) a venkovským „reálnem“ možná způsobil trvající oblibu filmu. Pamětníci uvádějí, že některé scény se natáčely také na Pražáku u Vodňan. Pokud ano, hrál některý z mnoha okolních rybníků a po něm pan Horníček, po krk ve vodě, tlačil loďku se svou budoucí filmovou nevěstou a současně budoucí superhvězdou.

Pro Janu Hlaváčovou byla role Mefistofely první opravdovou filmovou rolí, startující obrazně i doslova v „malém českém rybníčku“ neuvěřitelnou hereckou kariéru. Na základě úspěchu duchařské komedie natočil Podskalský o několik let později, tentokrát již s výrazným kritickém podtextem, v úvodu zmiňovanou Bílou paní. A výrazně komediální dvojici vesnických brumlalů, Jiřího Sováka s Vlastimilem Brodským si diváci naplno vychutnali v jeho nejslavnějším díle, nepřekonatelných Světácích. Jak vidno, samotným Vodňanům filmový osud nakloněn příliš nebyl. Jediná role, navíc noční…

Bližší okolí dopadlo podstatně lépe. V roce 1955 se podařilo umělecky prosadit malebné vsi Kloubu u Vodňan. Režiséru Karlu Steklému posloužila náves s barokními štíty téměř jako pastelově malovaná kulisa venkovského života v přepisu divadelní hry J.K. Tyla, Strakonický dudák. Švandovu hospodu ale zahrála usedlost v Božovicích, malé osadě na pomezí Strakonicka a Písecka nedaleko Albrechtic u Drahonic. Odsud dudák, plný mladistvého očekávání, odchází hledat štěstí do světa a naposledy se loučí s domovem pohledem přes Tvrzský rybník. Ještě neví, že štěstí najde doma, v podobě věrné a statečné Dorotky…

Bohužel, ačkoli se natáčelo i na Klatovsku (náves obce Týnec), v Choltické oboře ve středních Čechách nebo u Bechyně v Židově strouze, žádnou přímou strakonickou lokaci ve filmu nenajdeme. Což je určitě škoda. I proto, že stejně dopadlo i první filmové zpracování Tylova dramatu Svatoplukem Innemannem, uvedené do kin v roce 1937, pod názvem Švanda dudák, u příležitosti 90. výročí prvního provedení Tylovy národní divadelní báchorky ve Stavovském divadle. Šlo o Innemannův poslední film, ale natáčelo se jen v barrandovských ateliérech a Strakonice tudíž přišly zkrátka. Snad se šance ještě někdy dočkají…

Jihočeskou krajinu využil Karel Steklý znovu o dva roky později (1957). Pro změnu v nejklasičtějším filmovém přepisu literárního díla, komedii Poslušně hlásím, na motivy Osudů dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Vodňanskem kráčel Josef Švejk při nekonečné anabázi z Tábora do Budějovic a filmovými prostřihy procházel silnicí ze Sudoměře na Ražice s božími mukami, Heřmaní, ale nakonec skončil vždycky v Putimi. Sem, blízko starého kamenného mostu přes Blanici, byla umístěna policejní stanice, před kterou c. a k. četník, Jaroslav Marvan, alias strážmistr Flanderka vyhlížel vojenské dezertéry a špióny. Interiéry stanice se ale natáčely v pražských atelierech.

Filmové zpracování bylo natolik zdařilé, že ačkoli v Putimi strážnická stanice historicky nikdy nebyla, celý národ je přesvědčen o opaku. A v roce 2014, jako připomenutí smutného výročí zahájení první světové války, odhalili putimští u kamenného mostu sochu dobrého vojáka Švejka v životní velikosti. Ve vojenském mantlu má nakročeno přímo ke strážnici. Říká se, že koho bolí kolena, má pohladit špičku Švejkovy levé boty a bolesti zmizí. Po necelých třech letech pečlivě vyleštěná špička jasně demonstruje naši víru ve „vyšší moc“…

Putim se ve filmu objeví několikrát. Typická kostelní věž je například v pozadí záběru, kde hodná babička přinesla vojáku Švejkovi trochu horké polévky „brambůrky“, bramboračky. Kdyby režisér věděl, že literárně se scéna odehrává na okraji Radomyšle, možná by se na pozadí objevila její kostelní věž. Ale její čas ještě přijde… Další slavná scéna, v níž závodčí odvádí Švejka konečně do Písku, se natáčela u blízké Heřmaně. Rudolf Hrušínský, představitel hlavní ikonické role vždy se „poslušněhlásícího“ vojáka, si v rámci výměny na mol opilého závodčího za krávu na řetěze, zahrál s jedním z místních ochotnických herců.

Přirozenou krásy jihočeské země kolem řeky Blanice a Otavy, ale poprvé uvedl do českých kin již roku 1941 režisér František Čáp, ve filmovém zpracování „jihočeské idyly“, románu J.Š. Baara, Jan Cimbura, odehrávající se „na místě samém“. Hrdý spravedlivý sedlák (Gustav Nezval) si získal srdce diváků i za výrazného přispění kamery, ve všech recenzích vysoce oceňované pro dlouhé působivé krajinné záběry. Přímo v Putimi, na Podkostelním rybníce se natáčely například scény plavení koní. U lesa Hůrka byl pro jistotu vysazen vzrostlý „falešný“ les pro potřeby lesního požáru, z něhož Cimbura na věrném koni Běláčkovi vyveze své děti. Přestože skutečnost byla prozaičtější, opravdový Jan Cimbura byl přísný tvrdý sedlák, u něhož byly na prvním místě vždy koně, až potom ostatní, zůstává román i film příkladem nedostižného ideálu vesnického života. Proto v letošním roce (2017) proběhne na lukách pod hrází Podkostelního rybníka již třetí ročník „Cimburova sečení“ ruční kosou. Proto hrob Jana Cimbury na návrší u kostela ozdobí pamětní věnec. Proto Selská jízda Jana Žižky z Trocnova znovu vyjede průvodem v plné parádě a předvede divákům jedinečnou „Koňskou čtverylku“ na motivy hudby Slovanských tanců Antonína Dvořáka...

František Čáp (díky velkému úspěchu snímku, zfilmoval o dva roky později i román Mlhy na blatech od Karla Klostermanna, s postavou statečného sedláka Jakuba Kubaty, který „dá hlavu za Blata“), nepřijel natáčet do „neznámé“ země. Jako bývalý student střední lesnické školy v Písku velmi dobře znal zdejší krajinu. Z Heřmaně navíc pocházel životní přítel Václav Krška a spolu režírovali v roce 1939 svůj první film Ohnivé léto. Na filmovém plátně se v něm objevila nejen Lída Baarová (první role po neslavném návratu z Německa a zákazu hraní v českých filmech) se sestrou Zorkou Janů, ale i dnes vodami orlické přehrady zatopený slavný otavský mlýn Smetiprach, čili „Smeták“ u Písku.

Václav Krška se později proslavil především životopisnými díly (Mikoláš Aleš, Bedřich Smetana) a jedinečnými adaptacemi Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr od Fráni Šrámka, s častými návraty do rodného kraje a k řece Otavě. V roce 1961 zobrazil dokonce rodnou Heřmaň (pozn:Malému Zdenku Troškovi v Hošticích u Volyně je tehdy osm let a za dlouhých dvadvacet let učiní totéž, ale ve výrazně veselejší formě) v sociálním dramatu Kde řeky mají slunce, podle románu Marie Majerové Nejkrásnější svět (pozn.:Jiné dílo Marie Majerové, Sirénu, z těžkého života horníků na Kladensku v konci 19. století, převedl formou sociálního dramatu na filmové plátno v roce 1947 výše zmiňovaný režisér Karel Steklý a získal s ním Zlatého lva na MDF V Benátkách).

Ačkoli by se logicky zdálo, že „řeky mají slunce“ právě v idylických jižních Čechách, opak je pravdou. Hlavní hrdinka, Lenka Bilanská, prchá od zlého despotického otce mlynáře a hledá štěstí v Praze. Vesnice v předvečer první světové války je vykreslena realisticky. Bez ideálů, s hořkou příchutí lpění na majetku, hrubosti, nelásky a dřiny. Pravý opak selské idyly Cimburovy. Kritiky i diváky vysoce oceňované dílo vyneslo Krškovi oprávněný přídomek „básník českého filmu“. Věčný sen spí v domácí náruči heřmaňského hřbitova, nedaleko hrobu básníka Josefa Čarka

S podmanivou a inspirativní krajinou rozhraní Vodňanska a Písecka se ještě neloučíme. Naopak. V posledním putování se s její pomocí přeneseme domů, na Strakonicko…

Soutěžní otázky č. 9
9.1. Mohl se Jakub Kubata potkat s Janem Cimburou ?
9.2. Co znamená „anabáze“ ? V kterém městě definitivně skončila anabáze Josefa Švejka ?

Mimosoutěžní otázka: Proč se jedné staročeské polévce říkalo „couračka“ ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 10. května 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 8
8.1. Welfare čili „životní pohoda“je chov zvířat, kdy žijí v souladu se svým prostředím a jsou chráněna před negativními vlivy (bolest, utrpení, psychická újma, apod.)
8.2. Klapání vodních mlýnů je způsobeno tzv. hasačertem, zařízením na prosívání mouky. Pohyb hasačerta zajišťovala vačka, k níž byla přitlačena pytlovací odrážka, která při přeskakování vačky ostře klapala.

Mimosoutěžní otázka: Hamr je vodní kovárna, takže se v něm nemohlo mlít obilí.

Výherci 8. kola: Zuzana Koutenská, Josef Švec a Matyáš Červenka

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 3. května 2017