8. Trhák a tahák šumavského Podlesí aneb Pode mlejnem, nade mlejnem…

Trhák 1980
Slunce, seno, jahody 1983
Slunce, seno a pár facek 1989
Slunce, seno, erotika 1991
Kouzla králů 2008
Vodník a Karolínka 2010
Tři bratři 2014

„Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé svatomářské lesnaté pásmo s Boubínem, a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání svých štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. I krušlovská náves má kapličku, hezké štíty a navíc roubenou studnu s okovem, u Vacovic je zase krásná vyhlídka na Javorník a na věžní jehlan vacovského kostela“ (Ladislav Stehlík Země zamyšlená I, 1985, s.224 -225)

Dobří holubi se vracejí je ustálená, více či méně pravdivá fráze. Více pravdivá je v případě režiséra Zdeňka Podskalského. V polovině sedmdesátých let natáčel na poště ve Vlachově Březí scény ke komedii Drahé tety a já a v roce 1980 se na tutéž poštu vrátil během svého komediálního muzikálu Trhák. Na díle je znát spolupráce významných tvůrců „cimrmanologů“, Smoljaka se Svěrákem, takže výsledný produkt je pro některé diváky hůře stravitelný, zatímco někteří, zvyklí na cimrmanovskou humornou nadsázku, na něj nedají dopustit. Pravda je jako vždy někde uprostřed. Zdeňku Podskalskému, milovníku hudebních filmů, ale rozhodně nelze upřít odvážné režisérské srdce, protože hlavní roli, mezi většinou tehdejších hereckých a pěveckých hvězd, hrálo jeho milované šumavské Podlesí. Jako by chtěl splatit dluh i dalším vesničkám s krásnými barokními štíty, na které se dosud ve filmovém světě nedostalo. A osobitým způsobem připomenout zemědělskou tradici zdejšího kraje, již několikrát zmiňovanou.

Středobodem filmu je Lipovec, kam přijíždí mladý nadějný zemědělský inženýr Ticháček (Josef Abrhám), uvést nejnovější poznatky zemědělského výzkumu do praxe. Vesnice jej vítá rozhlasem, zpěvy, tanci a všeobjímajícím veselím, ve stylu úsloví , ..a tak si tady žijeme…“. Na samotný Lipovec se ve skutečnosti „složilo“ hned několik vesniček. Zastrčené nádraží s motoráčkem se skrývá v Elčovicích za Volyní. Část návsi s místním národním výborem jsou Předslavice, ale druhá část již patří vesnické památkové rezervaci Nahořany u Čestic. Významnou úlohu sehraje v příběhu nahořanská kaplička. Do třetice se na konečné podobě filmové návsi podepíšou i barokní štíty v Zechovicích a do čtvrtice podobně laděné štíty zapomenutého Starova. Kdysi nezbytnou součást každé vesnice, prodejnu JEDNOTY, si zahrála skutečná prodejna ve Dřešíně, podobně jako malovaný vyřezávaný včelín je opravdovým originálem z Krušlova. Pouze okrajově se dějem mihne Úlehle a větší roli získá již zmiňovaná pošta ve Vlachově Březí, kde se později paní poštmistrová „nebude moci odtrhnout od okna“.

Na pozadí experimentu s hnojením polí pomocí dynamitových patron (nejedná se o fikci, v sedmdesátých letech se na některých státních statcích opravdu k rozstřelování hnoje po polích používaly výbušniny), který doslova a do písmene „odnese“ nahořanská náves, se roztáčí celá řada osudů, končící několikanásobnou svatbou v Prachaticích. Nevyhne se jí ani hlavní hrdina inženýr, jemuž dá přednost usměvavá místní učitelka Hana Zagorová, zklamaná nenaplněným vztahem se „zámeckým pánem“, ve skutečnosti řezníkem. Nechybí ani nezbytný ekologický apel na veřejnost, v nezapomenutelném podání Juraje Kukury, abychom „nechali žít brouka“…. Šumavské Podlesí se v Trháku skutečně vyřádilo a jen romantický zámek „přepustilo“ vzdálenému Červenému Hrádku u Sedlčan a premiéru v letním kině bližšímu Písku. Po téměř čtyřiceti letech zůstává poslední připomínkou slavného natáčení obraz v nahořanském hostinci, ve filmu v kulturním domě, kde procítěné hovořil o strašidlech hajný Waldemar Matuška. Bývalému studentu strakonického gymnázia, Zdeňku Podskalskému se zkrátka podařil „majstrštyk“ a mohl v klidu předat žezlo svému následovníku, také Zdeňkovi a také kdysi studentovi strakonického gymnázia…

Uplynyly tři roky. Udýchaný motoráček tentokrát staví/nestaví již před Volyní, na zastávce Hoštice a parakotoulem vypouští do života dalšího mladého zemědělského inženýra, s filmovým jménem Šimon Plánička. Pro změnu „na zapřenou“ a bez fanfár, přichází do zdejšího družstva vyzkoušet převratnou zootechnickou novinku, vliv hudby na dojivost krav… Každý určitě zná pokračování příběhu, Slunce, seno, jahody, režiséra Zdeňka Trošky, rodáka ze skutečných a zároveň filmových Hoštic u Volyně. Rozhodl se dokázat, že i v Čechách dokážeme natočit film ve stylu oblíbených italských komedií typu Cukr, med a feferonka. A podařilo se! Následovala neméně úspěšná pokračování osudů rodiny Škopkovy a hoštického „jézédé“, Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991). Jihočeský zemědělský filmový fenomén byl na světě…

Došlo k zajímavému úkazu, kterým se nemůže pochlubit žádný jiný český film. Po více než pětadvaceti letech od klapky posledního filmu, jezdí na hoštickou náves další a další turisté, fotící si všechna vesnická zákoutí, známá z filmu. Dům s jelenem, chaloupky Škopků a Konopníků, hřbitov a kostelík, hospodu, kde „bulela“ Miluna, zámeček se sídlem JZD, ale i skutečný kravín, zachovaný v areálu bývalého družstva, nyní součást trochu problematického „filmového památníku“, Ranče Šimona Pláničky. Troškovi se splnil sen všech režisérů, natočit film, který zlidoví. Kromě Hoštic využil i některá zákoutí a faru v nedaleké Dobrši nebo starý hamr a mlýn v široké údolní nivě řeky Volyňky, včetně jezu na řece, pro noční koupací scény. Opuštěný a stále více chátrající areál bývalé volyňské školy v přírodě změnil na špičkové italské zemědělské družstvo, plně využívající „welfarové“ Pláničkovy metody dojení. Pro „film ve filmu“, scénu utrpení Svatého Šebestiána, sledovanou na videu hoštickými babkami, posloužila Kalvárie blízkých Čestic, včetně ponuré poustevníkovy chýše.

Osobitým způsobem, s pomocí zpívající Jiřiny Jiráskové zároveň ukázal krásu jihočeské, pošumavské krajiny. Její celodenní i celonoční vlídnou tvář, nejlépe vystiženou farářovým výrokem: „Domove líbezný…“. A je dobře, že ve spoustě gagů, vtípků a legrácek tyto lyrické filmové pasáže nezanikají. Asi proto, že nejen režisérovi, připomínají pravý a jediný domov, spojený s dětstvím. Dobu jen před několika desetiletími, ale v kontextu „globálního“ dneška připomínající jakýsi pravěk. Starší s dojetím v oku zavzpomínají na dětské prázdniny u babičky, kdy pečený králík byl často na talíři a většina vesničanů pracovala v místním JZD, takže měla spoustu času na sebe a své záhumenky. Mladí se baví a možná trochu smutní nad tehdejším způsobem života, dnes nahrazený virtuálními odcizenými světy počítačové techniky a mobilních telefonů.

Po procházce v Hošticích se můžete posadit na lavičku Zdenka Trošku a třeba si připomenout, že vlastně on otevřel šumavské Podlesí českým pohádkám. V již zmíněných Nahořanech, kde od návesní kapličky vyrazil do světa snílek Jindřich v pohádce Princezna ze mlejna. Málokdo ví, že Jindřich měl svou milou Elišku nalézt na starodávném mlýně nedaleko Hoslovic. Ale tehdejší majitel, oprávněně zatrpklý a uzavřený před okolním světem, nesouhlasil. Proto se nedaleko Čichtic u Bavorova stavěla pouze maketa mlýna (viz. minulá povídání).

Časy se změnily. Majitel hoslovického mlýna odešel na věčnost a historicky nesmírně cenný, ale značně zchátralý objekt, pocházející již z dob Karla IV., byl koupen, zachráněn, prohlášen národní kulturní památkou a přeměněn na turistický magnet Pošumaví. Neobyčejně silný životní příběh posledních majitelů, fungující mlýnské kolo, náhon s rybníkem, roztopená pec, kde se občas peče chléb, pruhované peřiny, svatý koutek s křížem v sednici a především nesdělitelné genium loci, vábí nové i staronové návštěvníky. A také filmaře.

Mlýn byl sotva otevřený a už v pruhovaných peřinách vyspával Josef Abrhám, jinak král Dobromil z království za mořem. V pohádce Kouzla králů hledá vysvoboditele pro svou dceru, zakletou královnou ohně. Areál představoval vesnici v království zlého krále Vladana, kde žije statečný Tadeáš. Diváci si mlýn prohlédli důkladně zevnitř i zvenku, když se na hrázi vadily sestřičky, hodná Královna vody a poněkud méně hodná Královna ohně.
O dva roky později následovalo natáčení filmové pohádky Vodník a Karolínka. Pan otec, stárek, mládek, starý mrzutý vodník, zkrátka vše co patří k opravdovému mlýnu. Herci vzpomínali na krásné natáčení v autentických kulisách se skutečnými malovanými hrníčky a pohoda je přeneseně vidět na pohádce, které vévodí nerudný Josef Somr jako Hastrbuch.

Zatím poslední filmovou roli připravil mlýnu v roce 2014 Jan Svěrák. Ve světnici Tři bratři, Jan Matěj a Pepa, poslouchají maminčiny pohádky a postupně se stávají jejich součástí. Po areálu se na koních proháněli Tomáš Klus, Vojtěch Dyk a Zdeněk Piškula, klouby praskal, až hranice dříví padaly, Oldřich Kaiser a mlátilo se obilí. Pohádku tradičně završila velkolepá několikanásobná svatba na dvoře a tím se filmová brána šumavského Podlesí filmově uzavřela. Doufejme, že se brzo otevře a mlýnské kolo i filmová kamera se nejen na hoslovickém mlýně znovu roztočí…

Soutěžní otázky č. 8
8.1. Co se v zemědělství rozumí pojmem „welfare“ ?
8.2. Co způsobuje charakteristické klapání mlýna, díky němuž se vodnímu mlýnu říkalo také „klepáč“ ?

Mimosoutěžní otázka: Jak dlouho trvalo v hamru semlít dva pytle obilí (asi120 kg) ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 3. května 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 7
7.1. Jednotné zemědělské družstvo je typ hospodaření, kdy se ke společnému hospodaření sdružují jednotliví zemědělci (v čele obvykle předseda). Státní statek je typ hospodaření, kdy je zemědělský podnik spravovaný státem (v čele obvykle ředitel).
7.2. Rybí tuk obsahuje pro zdraví prospěšné omega - 3 nenasycené mastné kyseliny, které mají příznivé účinky na lidský organismus (např. srdce).

Mimosoutěžní otázka: „Motorovej bejk“ se říkalo inseminátorovi.

Výherci 7. kola: Ivana Matějovicová, Střelka Čestice, Hana Tymlová a Kateřina Průchová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 26. dubna 2017