7. Volyňsko selsko barokní aneb Filmové dějiny jézédé…


Jan Cimbura 1941
Usměvavá země 1951
Přicházejí ze tmy 1953
Tři chlapi na cestách 1973
Drahé tety a já 1976
Páni Edisoni 1987
Raftˇáci, 2006

„Vidíte-li někde zbarokisovaný štít se sloupky a stylisovaným zednickým smrčkem - nebo jiný s božím okem ve vrcholu, dejte si pozor na legendu s letopočtem, z níž se dozvíte nejen jméno stavebníkovo, ale leckde si přečtete i jméno Jakuba Bursy. Nevadí, že neuměl kreslit plány: jeho stavby jsou jistě bytelné, účelné a osobité. Plastickou vyzdobu řezal do malty na místě, vlastní rukou, bez předloh i nákresů, svěřuje se zcela jenom své obraznosti. U Dudáků v Libotyni vyzdobil štít reliéfem Umučení Kristova, Boškovu živnost v Jiřeticích andělíčky s kalichem. S jeho umem se setkáme nejen ve Dvorech a v Bušanovicích, v Předslavicích a Černěticích, ale v končinách ještě vzdálenějších Vlachova Březí.“ (Ladislav Stehlík Země zamyšlená I, 1985, s.233)

Co pro šlechtice hrad nebo zámek, je pro sedláka statek nebo pro chalupníka chalupa. Při putování jsme se zatím většinou pohybovali ve „vyšších“ kruzích a teď konečně nakoukneme do podhradí a podzámčí. A zjistíme, že obzvláště vesničky na Volyňsku filmařům doslova učarovaly. Lidový stavitel Jakub Bursa z úvodního citátu by musel mít radost, že jeho originální díla „selského baroka“, prezentující typickou jihočeskou vesnici, zná díky filmovým plátnům celý národ. Poprvé se představila ještě ve válečném roce 1941, kdy mladý režisér (28 let) František Čáp zpracoval slavný, vlastenecky podbarvený selský román Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura. O skutečné osobě, silákovi, původem ze Semic u Písku, sloužícím v Hradišti (dnes součást Písku) u sedláka Kovandy, nalézající životní štěstí jako hospodář na statku v Putimi, v náručí Marjánky.

Opravdovost filmu podtrhují reálné záběry z románového díla. V úvodu se mladý Jan, při návratu z vojny, dychtivým zrakem laská s krásnou jihočeskou krajinu Písecka ze silnice nedaleko Tálínského rybníka. Plavení koní probíhá přímo na hrázi s dubovou alejí a ve vodách Podkostelního rybníka v Putimi a původní jsou i putimská pole kolem Blanice, stejně jako hořící les v Hůrkách. K dokonalosti schází jen skutečný Cimburů statek v Putimi, na kterém je dnes pamětní deska a skutečný statek Kovandů v Hradišti. A tady si režisér, z mládí i ze studií velmi dobře znající zdejší krajinu, pomohl právě neopakovatelnou a tehdy ještě divákovi neznámou krásou barokních štítů selských stavení v Jiřeticích u Volyně. Z natáčecích důvodů vybral dva sousedící nejhezčí statky na návsi a jimi Hradiště i Putim v jedno spojil. Alespoň filmově. Cimbura nejprve slouží u Kovandy (Jiřetice č. 4), ale když umírá kamarád z vojny, ujme se jeho statku v Putimi (Jiřetice č.19) i s nešťastnou vdovou Marjánkou. Divák ocení, že nevidí jen líbivé vnější štíty zemědělských stavení, ale i reálný život za nimi.

Výběr „bursových“ statků v Jiřeticích určitě přispěl k úspěchu filmu. Je otázkou, zda režisér Čáp věděl, že jediná Cimburova dcera Marie se provdala právě na Volyňsko, do Stříteže, jen pár kilometrů od Jiřetic. Pokud věděl, informaci filmově skvěle zúročil, pokud nevěděl, náhoda je sluncem nejen života, jak praví klasik, ale i filmové práce. Režisér, v srdcích diváků zapsaný o rok starším prvním filmovým zpracováním Babičky Boženy Němcové s Terezií Brzkovou v hlavní roli, se v Janu Cimburovi zaměřil pouze na první část románu, končící svatbou s Marjánkou. Do kin přišel za války a navzdory tomu ukazuje lásku k rodné zemi, k národu i moudrost poctivého českého sedláka. Na zásah německé cenzury musela být do snímku dodána expresivní scéna vyhnání židovského krčmáře ze vsi, což se po válce velmi negativně podepsalo na celkovém hodnocení díla i režiséra.

Každopádně volyňské vesničky s „barokními“ štíty neřekly v otázce filmového zpracování obyčejného života zdaleka poslední slovo. Dokonce se dá říci, že poměrně věrně, samozřejmě vždy s více či méně zřetelným politickým podtextem doby, zachytily celý bolestný a politický přerod české vesnice a krajiny v posledních sedmdesáti letech. Příběh Jana Cimbury, svobodného hrdého sedláka, který na svém statku v Putimi zemřel v roce 1898, byl příběhem prvním. Nikdo nemohl tušit, že selskému stavu zbývá pouze padesát let samostatné existence. Po roce 1948 se stal politicky nepohodlným a následné nelítostné združstevňování v důsledcích zcela změnilo tradiční funkce a život českého venkova.

V samých počátcích, roku 1951, se režisér Václav Gajer ještě pokusil agitačním filmem Usměvavá zem ukázat, že kolektivizace a společná práce družstevníků je v podstatě jedna veliká radost. A pár zlých nepřejících kulaků nemá proti správnému proudu šanci. Již podle jména ukázková vesnice Darmochleby jsou ve skutečnosti Čepřovice na Volyňsku, podobně jako sousední Jiřetice známé štíty selského baroka. Pan režisér Volyňsko velmi dobře znal, protože pocházel z blízkých Šumavských Hoštic, také známých stavbami Jakuba Bursy. Ve filmu se darmochlebští družstevníci úspěšně vypořádají s nástrahami nepřejících a jsou vzorem sousednímu Rousovu, kde se díky „podvratné činnosti“ kulaků založení jednotného zemědělského družstva (JZD) nedaří.

Jenže kolektivizace české vesnice v 50. letech minulého století nebyla usměvavou procházkou, ale násilným zpřetrháním tradičních vazeb k rodné půdě. Mluvili jsme o ní v 5. části, při hodnocení následujícího díla Václava Gajera, filmu Přicházejí ze tmy (1953). Téměř idylické Darmochleby nahrazuje mnohem drsnější Trněný Újezd a zakládání družstva již neprobíhá vesele, ale „pod hlavněmi samopalů“ namířených proti „zlým kulakům“. Pravděpodobně jen náhodou, ale přesto mrazivě, působí ve filmu scéna hořící vsi, kterou nemá kdo hasit, protože všichni jsou na tancovačce v Čížové. Skutečná Čížová u Písku je totiž také jednou z vesnic, odkud byli v rámci „historické spravedlnosti“ vystěhování údajní kulaci. Režisér opět využil osvědčené filmové lokace a kromě malebných Čepřovic nabídl daleké výhledy na původní jihočeskou zemědělskou krajinu zlomových padesátých let. Sídlo národního výboru Trněného Újezdu umístil do osady Svatá Anna nedaleko Kraselova, podobně jako další přírodní a krajinné motivy, odkazující k nejlepším tradicím českého „venkovského“ filmu. O sídlu záškodníků a paličů na blízkém hradě Helfenburk již víme…

Po době plné přehmatů a politické sprostoty nastává na venkově nová éra „družstevního“, případně „státně statkového“ hospodaření. Přináší scelování pozemků, společnou formu a dělbu práce, využívání moderních strojů, výstavbu stále větších kravínů, vepřínů, drůbežáren a bez diskusí i výrazné zvýšení úrovně vesnického obyvatelstva. Mizí doškové a šindelové chalupy, hnojiště před vraty i pastoušky. Běžná je elektrika, vodovody… Po prvních nejtěžších letech společného hospodaření se vesnice znovu začíná „usmívat“. Ale už napořád se smutným stínem nespravedlivých padesátých let, kterým může doopravdy rozumět pouze jejich přímý účastník. Dobré věci by se měly prosazovat dobrou cestou, nikoli ničením lidských osudů…

Uplynulo dvacet let a na jiřetickou i čepřovickou náves se znovu vrací filmový štáb. Mohlo by jít o srovnání, jak se za dvě desetiletí družstevního hospodaření proměnilo myšlení a život na vesnici. Z jiřetické chalupy č. 4, odkud brzo ráno vyjížděl na pole Jan Cimbura se sedlákem Kovandou, právě vycházejí usměvaví družstevníci, účastníci zájezdu do západních Čech. Za kulturou, zábavou, ale i za poznáním velkokapacitního teletníku kdesi u Tachova. Film Tři chlapi na cestách režiséra Oldřicha Lipského vznikl na základě oblíbeného televizního seriálu o „třech chlapech“, dědovi (Lubomír Lipský), otci Jan Skopeček) a synovi (Ondřej Trojan) Potůčkových z vesničky Ouplavice. Návsi v Jiřeticích a Čepřovicích, představující náves ouplavickou, se objeví pouze na samém začátku filmu. Následně autobus s výletníky zamíří do Strakonic. Ale filmová cesta je trochu delší než obvyklá…Z Ouplavic nejprve projede přes náměstí v Českých Budějovicích, mine kapličku v Drahonicích, pozdraví prachatický kostel a přes volyňské náměstí s renesanční radnicí konečně zaparkuje před strakonickým hradem. Ale tady ouplavické družstevníky opustíme, podobně, jako když jsme je nechali ve čtvrtém díle projet kolem hradu Rabí. Však oni se neztratí a nakonec je určitě někde dohoníme…

Jen o rok později (1974) se prožene jiřetickou návsí světle cihlové „embéčko“, přes Koječín a Kakovice mizící z Volyňska směrem na Vlachovo Březí. Herec Jiří Hrzán tudy prchá před fiktivním pronásledováním policií, tehdy Veřejnou Bezpečností, v lehce kriminální komedii Zdeňka Podskalského, Drahé tety a já. Režisér, rodák z pošumavských Malenic, má právě za sebou famózní úspěch zfilmované hudební komedie Noc na Karlštejně (1973) s Brodským a Brejchovou. Dobře ví, že film proložený písničkami diváci milují. Jiří Hrzán s Ivou Janžurovou, pod dohledem prvorepublikové hvězdy Nartaši Gollové, v roli staré čilé tetičky, navíc přinášejí i spoustu humoru, ale již bez ostrého satirického tónu, typického pro Podskalského slavnější film Bílá paní (1. díl). Hlavní dějová zápletka se odehrává na poště ve Vlachově Březí. V městečku, kde mimo jiné chodil do školy, vyučil se a žil zednický mistr Jakub Bursa, patron dnešního putování. Bližší představení volyňské „selskobarokní“ krajiny se však nekoná. Možná nevědomky, možná již vědomky si jej populární režisér schovává na pozdější dobu. A říká si: „Jestli to vyjde, to bude trhák… !!!!“ Trochu přeskočíme… Ono to vyjde… Ale všechno chce svůj čas.

V roce 1987 zachytí filmová kamera, pod režijním vedením Víta Olmera, další významný mezník v životě zemědělských družstev, zavádění počítačové techniky. Pamětníci si určitě pamatují počítače, vyráběné slavným JZD Slušovice s textovým procesorem T602. Ve filmu pro děti Páni Edisoni jej pořizuje ambiciózní družstvo, filmově sídlící opět v Čepřovicích a také v blízkých Litochovicích, s malovanými průčelími selských domů. Jen samotný hospodářský dvůr, plný zemědělské techniky, našli filmaři v Drahonicích (ano, tudy projížděli družstevníci z Ouplavic/Čepřovic/Jiřetic hned na začátku svého zájezdu) a kostel pro změnu ve Lštění na Prachaticku (ano, tady zpívala Ema Destinnová/Božidara Turzonovová ve filmu Božská Ema). Film určitě pobavil dětské diváky a Čepřovice, včetně úzkých uliček a dětských zákoutí s houpačkami, představil téměř rentgenově.

Lze jej brát jako předehru zatím posledního filmu ozdobeného kroucenými volutami Bursových štítů v Čepřovicích, populárních Rafťáků režiséra Karla Janáka z roku 2006. Nerozluční mladí přátelé Dany a Filip v podání Vojty Kotka a Jirky Mádla, zažívají dovolenou na vodě pod dohledem Danyho rodičů. S myšlenkami a činy upnutými k neustále unikajícím krásným vodačkám. A když se zdá, že uniknou navždy, pomůže pes Seznam (protože všecko najde…) a stodola Filipovy babičky v Čepřovicích, plná pokladů, z kterých mladíci sestaví neodolatelný vodní „kočkolap“. Ale ještě předtím absolvují pekelnou jízdu na čtyřkolce, končící ve zdejším rybníčku. Shodou okolností ve stejném, kde skončil i „motorovej bejk“ z filmu Páni Edisoni. Chaloupka se stodolou hodné zapomnětlivé babička, neustále krmící svého zlobivého malého vnoučka rybím tukem, jsou zatím poslední filmovou rolí kouzelných chaloupek východního Volyňska. Ale protože Volyňsko je veliké a patří do něho i šumavské Podlesí, v příštím putování se k uměleckým štítům selského baroka ještě musíme vrátit...

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Jaký byl rozdíl mezi „jézédé“ a „státním statkem“ ?
7.2. Čím je lidskému zdraví prospěšný rybí tuk ?

Mimosoutěžní otázka:
Co v rámci JZD kdysi zajišťoval „motorovej bejk“ ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 26. dubna 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 6
6.1. Karel Jaromír Erben, Vodník. Vodník se ženil v pátek.
6.2. Seno je sušená tráva z první seče, otava je sušená tráva druhé seče téhož roku. Slovo „otava“ vzniklo ze staročeského „otaviti se“, tedy přibrati na objemu, spraviti se.Otava

Výherci 6. kola: Pavel Konvička, Tomáš Kapr a Martina Zemanová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 19. dubna 2017