5. Helfenburk a Arabela aneb Smutná padesátá, nová šedesátá, pohádková sedmdesátá…


Přicházejí ze tmy 1954
Bloudění 1965
Hlídač 1970
Arabela 1979

„Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 77 )

Filmovou pohádkou Tři životy jsme minule opustili pošumavské Pootaví pod hradem Rábí. Se slibem, že se brzo setkáme na jejím počátku. Proto se přesouváme k Bavorovu, k lesnímu komplexu Mláka, který je geologicky nejsevernějším výběžkem Šumavy. Při jeho jižním okraji, na vrchu Malošíně (683 m n.m.), dnes v katastru obce Krajníčko, začal od roku 1355 vyrůstat Helfenburk. Hrad erbu rožmberské růže, ochraňující úrodné šlechtické majetky kolem řeky Blanice a města Bavorova. Historickou úlohu však plnil necelá dvě a půl století a po Třicetileté válce je uváděn jako pustý. Místní pověsti uvádějí, že oblast kolem Bavorova byla náboženskou válkou postižena takovým způsobem, že lidé opouštěli vesnice, utíkali do hlubokých lesů a stávala se z nich téměř divá zvěř. Smutné povídání na jehož konci stojí dnešní turisticky atraktivní zřícenina s vyhlídkovou věží, známá, mimo jiné, rekonstrukcemi historických bitev z období vpádu pasovských do Čech nebo z období bitvy v Ardenách. Ale nás zajímají příběhy filmové…

Ve srovnání Helfenburku s Rabím bezezbytku platí, že mladší bratr (zde Helfenburk) bývá ve stínu staršího. Mohutností, bohatostí historie, návštěvností, popularitou a v našem případě také „filmovými“ úspěchy. Na Helfenburku a v nejbližším okolí se nikdy netočily „umělecké pecky“ typu Markéty Lazarové nebo Radúze a Mahuleny. Ale nejprve agitační a psychologická díla, vyplývající i z relativní odlehlosti zříceniny na zalesněném kamenitém vrchu, spojeného s civilizací stezkou, lemovanou tu malými, tu většími „hrady“ mravenišť nebo z klidné tiché atmosféry blízkého Bavorova. Teprve pohádkové „pecky“ všechno změnily. Ale od počátku…

Filmovou premiéru hradní zříceniny obstaral v roce 1954 rodák ze Šumavských Hoštic, režisér Václav Gajer. Hereckou elitu své doby, reprezentovanou například Jarmilou Kurandovou, Josefem Mixou nebo Danou Medřickou a Rudolfem Hrušínským obsadil do aktuálního dramatu Přicházejí ze tmy. Pojednává o jihočeské vesnici roku 1953, rozdělenou třídním bojem. Tendenční agitační film, kde se záškodníci z řad sedláků, tehdy nazývaných „kulaci“, pokouší teroristickými činy (požáry, výhružné dopisy) odradit vesničany od vstupu do družstva. Předávání instrukcí a motáků diverzantů probíhá právě v labyrintu helfenburského hradu. Tehdy ještě volně přístupného jako obyčejná zřícenina, s rozsáhlými kamennými poli. Film končí likvidací nepřátel a mírovým pochodem vstříc lepším zítřkům na pozadí dlouhého záběru jihočeské krajiny...

Filmová kritika si již v roce uvedení všimla, že nejpřesvědčivější postavy nejsou kladní hrdinové, ale odbojná rodina Junků, v nichž, cit:“…jako by ožívaly postavy sedláků z našich klasických dramat.“. Třídní boj na vesnici v 50. letech minulého století, pod vedením Komunistické strany Československa, v jehož rámci došlo k nucenému vysídlení a přesídlení stovek rodin tzv. kulaků (u Státní bezpečnosti pod názvem Akce K), zůstává dodnes málo připomínanou smutnou kapitolou našich moderních národních dějin. A obdiv i úctu zaslouží ti, kteří po čtyřicet let zpřetrhaná pouta k rodné půdě dokázali obnovit a znovu na svém, na selském, pokračovat. Co by říkali dnešnímu způsobu hospodaření, pod vlivem dotací totálně devastujícímu zemědělskou krajinu, bez ohledu na přírodu a krajinu, je otázka do jiného povídání…

Přes veškerou tendenčnost zaujme film častými a dlouhými, hudebně výborně podloženými záběry pošumavské krajiny. Natáčelo se nejen na Helfenburku, ale typickou jihočeskou vesnici ztvárnily Čepřovice na Volyňsku a pamětníci si možná vybaví filmování nad Kraselovem. Zčásti roubená chaloupka přímo nad kostelem u Svaté Anny, ve filmu sídlo Národního výboru Trněný Újezd, vypadá samozřejmě jinak a serpentiny dolů na Drachkov kryje vzrostlý les. Tehdejší pestrá mozaika polí, luk a lesů od obzoru k obzoru, přestože jen v černobílém provedení, ve srovnání s dneškem bohužel nemilosrdně ukazuje, jakou cestu ve zničení vlastní krajiny se nám za více než šedesát let již podařilo urazit. A nebudeme si namlouvat, že v posledních dvaceti třiceti letech šlapeme lépe…

Dalším, také celkem zapomenutým filmovým počinem, částečně se odehrávajícím na Helfenburku, je psychologické Bloudění, z roku 1965, režisérů Jana Čuříka a Antonína Máši. Zajímavě natočené drama „nové vlny“, s „novou“ hereckou elitou (Jana Brejchová, Jaromír Hanzlík, Jan Kačer) o zamlčovaných vinách právě výše zmíněných 50. let, z pohledu nastupující generace. Samé hledání, otázky, přecházení. Ale bez východiska. Rozlehlá hradní zřícenina, kde každý z rodiny zabloudí při závěrečné společné procházce jinam, symbolicky dotvrzuje naprosté vzájemné generační odcizení. I v tomto snímku je hrad ještě turisticky prakticky nedotčený, volně a na vlastní nebezpečí přístupný. Bez vyhlídky z hradní věže, po rekonstrukci nově otevřené až v roce 1977. Zajímavostí je, že ve filmovém manželství byl Jiřině Jiráskové partnerem Jiří Pleskot, její první manžel.

Ve filmu hrál mladého „gaunera“ Jiří Hrzán, který se o pět let později (1970) seznámil i s blízkým Bavorovem. Tentokrát v díle Hlídač, režiséra Ivana Renče, kterým éra československé filmové „nové vlny“ pomalu končí. Psychologický příběh jednoduchého ušlápnutého vězeňského dozorce, postupně se měnícího v sadistického psychopata, se odehrává nejen v Klatovech a chorvatské Pule, ale i v uličkách a v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bavorově. Hlavní hrdina, kritikou srovnávaný se slavnou rolí „spalovače mrtvol“ Rudolfa Hrušínského, často navštěvuje kostelní věž, kde si představuje, že je strážce majáku. Díky tomu přináší kamera pěkné pohledy na malé městečko se vzdálenější klidnou krajinou kolem řeky Blanice. Hlídačem skončilo „psychologické“ období Bavorovska, které se v dalším filmovém životě definitivně změní v období „pohádkové“. A změnu neodstartuje nikdo menší, než nejslavnější český pohádkový seriál, Arabela...

„Hele, tady to je! Naše Království pohádek pro děti tu končí a dál začíná Říše pohádek pro dospělé…“ Dialog „na koštěti“, mezi ježibabou a čarodějem druhé kategorie Rumburakem, představuje Helfenburk jako zapomenutý tajemný hrad kouzelníka Chechoty, ukrytý v lesích. S řadou kouzelných rekvizit se stane Rumburakovou základnou pro všechny lumpačiny, jejichž cílem je ovládnout říši pohádek a získat za manželku krásnou a milou princeznu Arabelu. Jenže dcera krále Hyacinta raději volí útěk z říše pohádek do říše lidí a všechny další osudy již celý národ dobře zná ze seriálu režiséra Václava Vorlíčka. Do televize přišel v roce 1980. S takovým úspěchem že roku 1993 bylo dotočeno dalších dvacet šest dílů pod názvem Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Výraznější než exteriérové role se bohužel Helfenburk nedočkal, protože interiéry Chechotova hradu již musíme hledat až v rovinatém Polabí, na „Kuňce“, jak místní hovorově nazývají hrad Kunětická hora u Pardubic. A v pokračování se nevítaný vládce pohádkové říše Rumburak, přestěhuje ještě dál, až na moravský Bouzov. A potom již Helfenburk i zdejší krajina filmově osiří na dlouhých patnáct let…

Ale nebojte, návrat bude impozantní…

Soutěžní otázky č. 5
5.1. Jak dlouho trvala a kolik osob přibližně postihla nenávistná Akce – K ?
5.2. Jaký je význam jména Arabela ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 12. dubna 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 4
4.1. Jarek Nohavica se narodil roku 1953. Petr Bezruč, autor básně Kdo na moje místo zemřel roku 1958. Mohli se tedy potkat. Alespoň teoreticky.
4.2. Roční výroba Jaderné elektrárny Temelín je 13 914 GWh, výroba Vodní elektrárny Orlík je 398 GWh. Což je přibližně 35x více.

Výherci 4. kola: Stanislav Košák, Lucie Vališová a Zuzana Křivanová a Vlasta Černíková

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 5. dubna 2017