3. Bylo, nebylo, dávno tomu... aneb Romeo a Julie po Československu


Markéta Lazarová 1967
Údolí včel 1967
Radůz a Mahulena1970
Božská Ema 1979

„Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postříbříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem, úplnou slepotou zaplatil Jan Žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky tento známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítiti romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou nápovědí a hlubokostí.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 20 )

Rabí. Jeden z největších a nejmohutnějších českých hradů, jehož ruiny se stále majestátně vypínají nad stříbropěnnou Otavou. Inspirace a vděčné téma malířů i spisovatelů. Například malý Karel, syn doktora Klostermanna z nedalekých Sušic, pod ním prožije nejkrásnější roky dětství a po zbytek života jej, spolu s řekou, ponese v srdci. Do všeobecného povědomí české historie vstoupil hrad nejvýrazněji osobou husitského válečníka Jana Žižky. Do povědomí místního jménem pána Švihovského z Rýzmberka.

A do povědomí filmového sice později, ale podle filmových odborníků nejlepším a nejvýraznějším filmem české kinematografie, Markétou Lazarovou. Geniálně zfilmovaným drsným poetickým příběhem Vladislava Vančury, ve kterém debutovala pozdější „paní správcová“ z Postřižin, Magda Vašáryová. Náročnému režisérovi Františku Vláčilovi trvalo skoro tři roky než dokončil práci na historickém eposu z 13. století. Vytvořil do té doby nejdražší český film, v němž si herci obrazně i doslova sáhli na samé dno i nebe herectví. Příběh znesvářených zemanských rodin na Boleslavsku (tehdy ještě neexistovala Stará a Mladá Boleslav, ale pouze Boleslav), Kozlíků z tvrze Roháček a Lazarů z tvrze Obřiství, se rozhodně nedá sledovat jedním okem, s odbíháním ke kafíčku, k plotně nebo k telefonu.

Právě středověkou Boleslav ztvárnilo ve filmu Rabí. S mocnými kamennými zdmi, vězeňskými sklepy odkud není úniku i s dotvořenými střechami a mohutnou bránou. Proti Kozlíkovým lidem jí bylo opravdu potřeba. Markétě se otevřela před posledním setkáním se svým, původně násilnickým Mikulášem, aby jej umírajícího pojala za manžela. Možná byla tato filmová scéna prvním impulsem pro postupnou proměnu hradního nádvoří, na jehož konci se ze středověké konírny stala nynější obřadní místnost, kde si mladí snoubenci mění prstýnky na další společnou cestu životem a většinou vůbec netuší, na jak filmově významném místě tak činí…

Je škoda, že režisér Vláčil okolní pootavskou krajinu nevyužil více. Možná pro její krásu a harmoničnost, která se „filmově“ nehodila do místy až brutálního dění. Záběrům mnohem více vyhovovala drsnější šumavská Jezerní slať a okolí Kvildy. Výjimkou je Kozlíkovo sídlo Roháček, vytvořené z malé zříceniny tvrze Klokočín u Protivína. Před padesáti lety byla ještě v relativně použitelném stavu, dnes na ni upomíná jen několik posledních zdí a informační tabulka…

Aby se vysoké vynaložené náklady alespoň zčásti vrátily, natočil František Vláčil ještě v roce 1967 druhé historické filmové drama, Údolí včel. Zatímco Markéta Lazarová je, přes veškerou syrovost doby, o lásce a životu, Údolí včel zobrazuje fanatismus ve jménu víry a smrt. V kontextu dnešní doby nadčasové a nedoceněné téma, které bylo bohužel rychle zapomenuto tvorbou nastupující české filmové „nové vlny“ šedesátých let. Hlavní hrdina, mladý Ondřej z Vlkova, je zaslíben řádu německých rytířů, ale přes tvrdý dril na břehu Baltského moře v Prusku, se mu začne stýskat po drsném ale rodném „údolí s bzukotem včel“ a řád opouští. Což mu neodpustí ani nejvěrnější přítel a do Čech jej pronásleduje. Vláčil ve filmu znovu použil nejen středověk 13. století, ale i některé z kostýmů a lokalit Markéty Lazarové. Na Rabí bohužel zbyl, obrazně i doslova jen malý „štěk“, když byl z jeho věže svržen a následně roztrhán psy jeden z řádových bratrů, který se pokusil o útěk. Nic víc, nic míň…

Krajina i zvířata hrají ve Vláčilových filmech důležitou, někdy i symbolickou roli. Ať již bílá holubice, ovečka nebo tlupa vlků v Markétě Lazarové, nebo včely, netopýři a divocí psi v Údolí včel. Jím režisér uzavřel volnou historickou trilogii, začínající roku 1961 dílem Ďáblova past. O fanatismu v protikladu s přírodním venkovským životem na vesnici v Moravském krasu.

Ačkoli mladičká Magda Vašaryová neměla na Rabí zrovna nejpříjemnější vzpomínky, filmové řemeslo ji sem o tři roky později přivedlo znovu. Jen Markétu vystřídala Mahulena. Hlavní hrdinka poetické dramatické pohádky Radúz a Mahulena od českého spisovatele Julia Zeyera. Zeyer ji napsal roku 1896, v období klidného vyrovnaného života ve Vodňanech, mezi přáteli. Zpracoval starou slovenskou lidovou pohádku Radúz a Ludmila o lásce, která zvítězí i nad kletbou. Osobitým způsobem, s využitím krásné a tehdy ještě nespoutané slovenské přírody zobrazil odvěký svár mezi láskou a povinností, v duchu nesmrtelných „veronských milenců“, Romea a Julie.

Režisér Petr Weigl skvěle podchytil Zeyerův pohled a pojetí a do filmu obsadil dvě největší „československé“ zříceniny. Spišský hrad je sídlo Mahuleniných rodičů, krále Strojmíra a přísné královny Runy, která nechá Radúze přikovat ke skále, protože nevědomky ulovil posvátného jelena. Rabí je sídlem znepřátelené královské rodiny Radúzovy a filmově mu občas „vypomáhá“ hrad Kost na okraji Českého ráje (ano, tam, kde mnohem později bude princezna Adélka zpívat svému milému „Petře, Petříčku, v nezapomenutelných „žertech s čerty“). Magda Vašaryová a Jan Tříska excelují v romantickém příběhu, částečně se odehrávajícím i na Lomnickém sedle ve Vysokých Tatrách (Radúzovo přikování).

Nejdramatičtější okamžiky filmu ale paradoxně přicházejí v idylickém Pootaví, kde filmová kamera nejprve zachycuje majestátní siluetu Radúzova sídla (Rabí) v pohledu z vápencového vrchu Chanovec, který je součástí přírodní rezervace Čepičná. Mahulena přichází na hrad svého milého, ale ten ji vlivem nápoje zapomnění nepoznává a zavrhuje. Nešťastná dívka se kletbou mění v topol, u kterého následně podobně nešťastný Radúz tráví celé dny. Trápení obou milenců ukončí pokácení topolu, lámající prokletí a pohádka končí jak má, pohádkově…

Markéta i Mahulena jsou významné role sympatické slovenské herečky, ale v srdcích diváků spíš zůstane jako komtesa Hortenzie z Babičky, princezna Slavěna z prince Bajaja a nejvíce jako Maryčka z Postřižin. Pohádka Radúz a Mahulena byla přeložena i do němčiny. Samotnou Emmou Destinovou, nejslavnější českou operní pěvkyní, dnes na nás zhlížící z dvoutisícové bankovky. Její umělecký i osobní život by vydal na několik románů. O velmi zdařilé filmové zpracování se roku 1979 pokusil režisér Josek Krejčík a jeho film Božská Ema patří v žánru životopisných filmů na samý vrchol.

Na Rabí díku tomu mohla zavítat další z nejznámějších slovenských hereček, Božidara Turzonovová, v titulní roli světové operní hvězdy, ale zároveň české vlastenky, která se roku 1917 vrací z amerického turné do válečné Evropy. Vědomky, nevědomky se jako kurýr zapojí do boje českého národa za samostatnost, což je velezrada, za války trestaná smrtí. Rakouské úřady se ale spokojí s internací v pěvčině zámečku ve Stráži nad Nežárkou, ovšem žádají po ní uměleckou spolupráci pro podporu rakouské armády. Po odmítnutí následuje zákaz vycestování do Ameriky. Na protest vystupuje alespoň na národních shromážděních pod širým nebem, kde s policejním dohledem v zádech, zpívá operní árie i české písně.

Rábí se dostalo pocty, že jedno ze shromáždění se natáčelo v jeho zdech. Dav lidí zbožně naslouchá ženě v bílé říze s červenou šerpou, zpívající husitský chorál o „Božích bojovnících“ a za poté jí za hradními zdmi zahrne květinami. Alespoň malý kousek štěstí v neutěšené době na pozadí majestátního hradu. Je trochu historickým paradoxem, že umělkyně (ve filmu zpívaná národní umělkyní Gabrielou Beňačkovou) zpívá husitský chorál na místech, kde podle pověsti přišel Jan Žižka o druhé oko…

Filmování v Pootaví zdaleka nekončí. Kouzlo hradní zříceniny a okolní krajiny objeví ještě účastníci družstevního zájezdu, pohádkáři, čarodějové a také ďábel…

Soutěžní otázky č. 3
3.1. Kdo nebo co je „lazar“ ? Jaké zvíře patří k Vladimíru Menšíkovi v Markétě Lazarové a jaké v Radúzovi a Mahuleně ?
3.2. Jaká je průměrná délka života včelí dělnice, včelí královny a trubce ? Co způsobuje včelí bzučení ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 29. března 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č.1 a 2.
1.1. Šardice je obec na Kyjovsku v okrese Hodonín. Komonice lékařská je bylina.
1.2. Rosolka, jemný sladký likér, připravovaný původně z výtažku rosnatky okrouhlolisté, později i z růže, máty nebo zázvoru. Absint, tvrdý alkoholický nápoj, vyráběný z pelyňku.
2.1. Podle legend obě dívky zemřely jako mladé krásné panny. Sv.Barbora v roce 305, Sv. Voršila v r. 383. Z hlediska legend se tedy určitě setkat nemohly. Z hlediska historického teoreticky ano, protože Voršila se mohla narodit kolem roku 300. Obě odpovědi jsou v pořádku, protože znamenají, že soutěžící se otázce podrobně věnovali a to je účel soutěže :o).
2.2. Při krájení cibule se uvolňuje těkavá dráždivá slzotvorná látky látka (plyn), která při styku s vodou (v oku) vytváří slabý roztok kyseliny sírové a sirovodík a tím donutí oči slzet.

Výherci 1. kola: Jana Sedláčková, Věra Brejchová a Jan Jakubec
Výherci 2. kola: Zdena Hradská, Jana Vršecká a Marta Chumová.

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav. Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 22. března 2017