2. Filmové Blatensko podruhé Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám… aneb Třeba do konce života…

Čest a sláva, 1968
Šíleně smutná princezna, 1968
Hvězda padá vzhůru,1975
Princezna na hrášku, 1976
Křišťálek meč, 2007
Nejkrásnější hádanka, 2008

„Architekt Karel Fiala, známý svou podnětnou prací v průzkumu starých částí Pražského hradu, objevil zdivo románské svatyňky, skryté pod pískem blatenského zámeckého nádvoří…Na hřbitůvku kolem románského kostelíka svaté Voršily, stojícího osaměle nad oujezdeckou návsí, zalévají děti v sobotní podvečer oranžové trsy měsíčků a z blízkých selských zahrádek voní balšán. Láska a smrt osloví tě tu obě najednou. A přece: necítíš tu opuštěnost odlehlou - i když je tak daleko odtud do světa. Přijd sem třeba za padesát let a nalezneš kraj, jaký byl: veverku na lísce, pod břízou hřib křemenáč a z chrastavce nevrle zabručí čmelák jako struna staré rozladěné basy.“
(Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I., 1986, str. 63 a 51)

Minulé putování jsme zakončili zdařilou „blatenskou“ filmovou adaptací Bílá paní podle povídkové předlohy Karla Michala, vlastním jménem Pavla Buksy. Filmové realizace svého dalšího díla se ale Buksa nedočkal. Žádná satira, žádný humor, jen smutek a zmar z období konce třicetileté války přináší jeho historická novela Čest a sláva. Režisér Hynek Bočan podle ní natočil jeden z nejlepších českých historických filmů. Bezútěšnost doby, spojená s váhavostí českého národa, ochotného shýbat hřbet před cizí nadvládou, jak je uvedeno v recenzi k filmu, je dokonale zachycena v Buzicích nedaleko Blatné. Jde o původně vodní hrad na řece Lomnici, sídlo rodu Buziců s kančí hlavou ve znaku, z něhož vyšli i pozdější majitelé Blatné, páni z Rožmitálu.

Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Karel Hoger, mladá Iva Janžurová nebo Jaromír Hanzlík jsou zárukou těch nejlepších hereckých výkonů. Jaké pocity asi měli ve stísněném prostoru staré tvrze, která se o povodních v roce 2002 znovu stala, alespoň na chvíli, nepřístupným vodním hradem? Zchudlý šlechtic, rytíř Rynda, se z bláta, marnosti a sprostoty svého malého panství nakonec vzchopí a na popud českého „francouzského“ emigranta Donovalského vyjede proti zlým Habsburkům. Jenže už je po všem a působí jako Don Quijote. Buzice s okolím atmosférou skvěle podbarvují celý příběh. A Pavel Buksa určitě netuší, že hříčkou osudu už brzo opustí rodnou zem, aby zbytek života prožil jako český „švýcarský“ emigrant, bez možnosti návratu a z bezmocnosti nakonec proti sobě sám otočí střelnou zbraň..

Film se dotočil v červenci 1968, ale do kin šel až v lednu 1969. Do nové „normalizační“ doby, kdy český národ měl znovu sehnuté hřbety, se samozřejmě vůbec nehodil a skončil v trezoru. Bez ohledu na to, že v roce uvedení získal hlavní cenu pro nejlepší zahraniční film na Mezinárodním filmovém, festivalu v Benátkách (kde mimochodem cenu za nejlepší domácí italský film získal Satiricon Federica Felliniho). V televizi se s ním diváci poprvé setkají až v roce 1991 a je tak pravdivým vykreslením národního charakteru, ve všech historických epochách, včetně současné, že není příliš často opakován...

Zatímco na buzické vodní tvrzi je filmově smutno doopravdy, ve stejný čas je na nedalekém vodním zámku filmově smutno jen jako. Ale zato šíleně! Princezna Helena si musí dokonce čichat k cibuli, aby zůstala slzavě smutná kvůli tomu pravému, který ji romanticky vozil po Zámeckém rybníku v blatenském parku. Jenže když pravý přijde, vše je jinak a princ Václav má být na prvním nádvoří blatenského zámku popraven. Dnes kolem procházejí svatebčané do svatební síně a pohádka Bořivoje Zemana, Šíleně smutná princezna, samozřejmě svatbou také skončí. A dva proradní nadčasoví rádci, připomínající i aktuální politickou současnost, si nakonec, po „blátivé bitvě“ přímo v místech objevených základů románské svatyně (viz úvodní citát), drbou hlavy v rybníce Hůrka pod Bratronicemi. I za své kouzelné jemně politicky satirické etudy, tak nějak patřící k roku 1968.

Roli si vysloveně užíval herecký bard Jaroslav Marvan. Jako král Jindřich mohl na natáčení jezdit přímo ze své rekreační chalupy, z jedenáct kilometrů vzdálených Výšic u Myštic. Na chalupě se učil i role a několikrát za ním přijel herecký kolega Rudolf Deyl starší, který původně hrál krále Dobromysla. Ale během natáčení odešel do filmového nebe a role musela být přetočena s Bohušem Záhorským. O několik let později se do podobné situace dostane i Jaroslav Marvan, když jeho roli v seriálu Chalupáři musí převzít Jiří Sovák. Kromě Blatné, která se „pohádkově“ alternovala se slovenským zámkem v Bojnicích, zasáhla v Šíleně smutné princezně do děje i idylická zapomenutá krajina s polní cestou blízko Rošic, po které jezdil královský kočár. Stejně tak Bílý mostek nedaleko Bezdědovic na Závišínském potoce, pod nímž se Václav s Helenou poprvé potkali. A možná si zahrála i cibule z blatenských zelinářských plantážích, které začaly postupně nahrazovat kdysi tolik proslavené plantáže růží… Těžkou úlohu měl herec Josef Kemr, jeden z dvojice „kujmepiklových“ rádců. Veselou pohádku průběžně měnil za mnohem ponurejší a vážnější příběh Česti a slávy v nedalekých Buzicích, kde hrál nerudného velitele vojáků rytíře Ryndy.

Filmové Blatensko pomalu usíná… Přesto ještě nabídne návštěvníkům kin pohled na jednu z nejkrásnějších krajin všech našich filmů. V závěrečné scéně zmodernizovaného příběhu strakonického Švandy dudáka, kterou jako muzikálovou komedii, pod názvem Hvězda padá vzhůru, natočil roku 1975 Ladislav Rychman. Závěrečnou píseň, Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám, doprovází úchvatný pohled od kostela v Záboří směrem na Vrbno, na lesní a rybničnaté Blatensko. Hlavní protagonisté, Karel Gott a Jitka Molavcová šťastně pobíhají krajinou, jejíž krásu před nimi objevili malíři a dnes třeba cykloturisté na jedné z nejoblíbenějších cyklostezek regionu. Lze po ní dojet i k rybníku Velká Kuš, kde kdysi natáčel Otakar Vávra a filmový kruh se uzavírá. Blatensko je takové malé, schoulené, vše téměř v jednom a proto tolik krásné a obdivované. A k „padající hvězdě“ se ještě vrátíme…

Pohádkový blatenský zámek využil v roce 1976 i sovětský film. V přepisu pohádkové klasiky H.Ch.Andersena, Princezna na hrášku. Blatná tehdy stála po boku zámku Červené Lhoty a hradu Pernštejna, tedy dvou nejpohádkovějších českých pohádkových sídel. A na její bránu jedné deštivé noci zabušila drobná promočená princeznička. Výpravná sovětská pohádka šla do kin pod názvem Princessa na gorošině a je jasné, že končila také svatbou, i když princezna měla od hrášku záda samou modřinu... Pohádka je velice hezká, točená v nádherných sceneriích, ale co si budeme říkat, Mrazík je zkrátka Mrazík …

Do české pohádky vrátila Blatnou symbolicky a zatím naposledy manželka Otakara Vávry, režisérka Jitka Němcová. Žákyně slavného italského kolegy Federica Felliniho (ano, režisér, který získal v roce 1969 na filmovém festivalu v Benátkách hlavní cenu), využila po více než třiceti letech (léto 2006) interiéry blatenského zámku i exteriéry zámeckého parku pro baladickou pohádku Křišťálek meč. Není zdaleka tak veselá jako třeba šíleně smutná princezna. Kouzelný dar Křišťálových skal, křišťálek, zasazený do meče, pomůže vyhrát každou bitvu. Ale když se ztratí a je navíc prokletý, pán Zimního hradu, což je pohádkové jméno blatenského zámku, nemá proti loupežníkům šanci. Až v dětech, Johance a Jakubovi, se do království znovu vrátí pořádek a láska, což určitě není dobrým vysvědčením pro nás, dospělé. Poetickou atmosféru snímku dotvořilo i stádečko daňků v zámeckém parku mezi staletými duby, pro které to určitě byla první filmová role.

Zatímco Křišťálové skály jsou pohádkovou nadsázkou, Zlaté hory severního Blatenska skutečně zní ozvěnou cinkotu vzácného kovu i královským hlasem Jana Lucemburského. Zbylá a dnes už zavalená horní díla, takzvané „couky“ jsou zrádnou pastí v nepřehledných lesích a nebo kulturní památkou, jako například Barbořiny štoly u Újezdce (Oujezdce). Svatá Barbora, krásně vysochaná pod lipami v nedalekých Bělčicích, byla odjakživa patronkou havířů a horníků, ovšem kostelík v Újezdci nese, poněkud neobvykle, jméno Svaté Voršily. Byl založen na nevelkém návrší nad vsí, přibližně ve stejné době jako strakonický hrad. Újezdec je typickým příkladem středověkého „újezdu“. Řídce obydleného, většinou zalesněného území, vymezený nápadnými přírodními znaky, v hranicích, které se vyznačovaly objetím („ujetím“) na koni za určitou časovou jednotku, například za den.

A právě románsko gotický kostel Svaté Vošily přivábil na Blatensko zatím poslední filmový štáb. Pohádkový. Podle námětu Jana Drdy realizoval Zdeněk Troška klasickou českou filmovou pohádku Nejkrásnější hádanka. K oltáři kostelíka tu špalírem veselících se krojovaných „prácheňáků“ kráčela plačící Majdalenka, dcera bohatého sedláka, s vědomím, že její Matějíček na ní v širém světě úplně zapomněl. Ale ptáčci zvonkové ji „vyzvonili“, že Matěj odmítl samotnou princeznu, kterou si po právu vyhádal a bylo po svatbě. Majdalenka za trest musela za děvečku a svého milého, na kterého byla schopná čekat třeba do konce života, si doopravdy vzala až na zámku ve Žlebech. Závěrečná scéna ze statku (ve skutečnosti Cífkův statek v Třebízi u Slaného), kdy se Matějíček s Majdalenkou konečně zase setkávají, patří k nejkrásnějším a nejdojemnějším okamžikům českých pohádek.

Zdeněk Troška si z Blatenska „vypůjčil“ i blízký lesní komplex Vratečín, jedno z nejoblíbenějších míst bělčického rodáka, spisovatele a básníka Ladislava Stehlíka. Leží na samém rozhraní jihočeského a středočeského kraje a očarovaný básník jeho jménem pojmenoval celou básnickou sbírku. V pohádce odsud Matějíček pokukuje po statku, kde musel nechat svou Majdalenku a odejít do světa. Ale nebojte se, on se pro ni vrátí…

My naopak filmové Blatensko právě opouštíme..

Soutěžní otázky č. 2
2.1. Mohly se historicky setkat Svatá Barbora a Svatá Voršila ?
2.2. Proč (nejen princeznám) tečou slzy při krájení cibule ?

Na otázky je možno odpovídat až do středy 22. března 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
14. března 2017