1.Filmové Blatensko poprvé aneb Na růžích ustláno…

Dvě matky, 1919
Na růžích ustláno, 1934
Proti všem, 1956
Bílá paní, 1964
„Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěsenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného. Léta tohoto města, voníte vodou a růžemi. Růže, královno květin, tady bylo tvé panování, kam oko dohlédlo, a nic mu nebránily sychravé mlhy zdejších podzimů. Do celého světa roznášelas jeho jméno a vůni - i nabádavý příklad české houževnatosti, kterou v míře jinde nevídané projevil tvůj služebník a milenec Jan Böhm.“ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. )

Krajina podmanivé nálady rybníků, lesů, kamenitých polí, čvachtajících luk, trnkových mezí a pracovitých lidí, schoulená pod tajemným Třemšínem, dotvořená pohádkovým vodním zámkem. Blatensko a Blatná. Ozvěny dramatických kroků J.K. Tyla, Elišky Krásnohorské, Karla Strakatého i nejpopulárnějšího českého herce a komika své doby, Jindřicha Mošny ze „staré gardy“ Národního divadla, který si na blatenském zámeckém divadle dokonce zahrál s místními ochotníky. Doba mu ještě neumožnila z divadelních „prken, které znamenají svět“, zavítat na filmové „plátno, které znamená svět“ a jen několik vzácných fonografických válečků alespoň zachytilo jeho hlas. Jeho následovníci už měli větší štěstí…

Mladá česká kinematografie, sice ještě „němá“, o sobě dává vědět hned se vznikem Československé republiky. Zachycené související historické okamžiky, slavnostní pochody, tatíček Masaryk, návraty legionářů, lidová shromáždění, ale nově vznikající divácké obci nestačí. Kina potřebují filmy, kde nesmí chybět láska, překážky, hrdinství, krásné ženy a ideálně šťastný všeobjímající konec. Červená knihovna se říká takovým příběhům. Lidé vždycky toužili a budou toužit po šťastných koncích. Jedním z režijních průkopníků je původně kočovný herec Přemysl Pražský. Filmový přepis povídky Dvě matky, francouzského romantického spisovatele Émile Richebourga, jej v roce 1919 přivádí do Blatné, kde využívá exteriéry zámeckého parku. Odlesk zámku ve vodách řeky Lomnice, pískem vysypané pěšinky, olšové ostrůvky, prastaré obrovské duby i ojedinělá umělá jeskyně, rámují melodramatický příběh o ženě, tající nemanželské dítě. Možná se některá z filmových schůzek uskutečnila i pod památným Dubem královny Johanky, jehož poslední zbytky dohledá pozorný návštěvník ještě dnes. Co bohužel nedohledá je samotný němý film, který se nedochoval

Podobně jako další Pražského dílo, komedie Prach a broky (1926). Jediný film, v kterém se na plátně, v roli vdovy Šroubkové, objevila významná herečka a kabaretiérka s pohnutým životním osudem, Xena Longenová. Kdo si ještě vzpomene, že pod rodným jménem Polyxena se narodila (1891) ve Strakonicích, do herecké rodiny Marků, s manželem Emilem Arthurem Longenem hrála také v Divadle Vlasty Buriana a v pouhých 37 letech vyřešila osobní i profesní problémy skokem z okna? Možná si jí strakoničtí někdy připomenou…

Ubíhají první roky mladé republiky. Novou tvář Blatné, někdy hanlivě nazývané ševcovským městem, začíná určovat Jan Böhm (1888 Praha-1959 Blatná). Ve Francii se neinspiruje filmem, ale květinami. Sní o vlastní školce pro pěstování růží. První, malou, v Řečici u Blatné, založenou v nešťastném roce 1914, musí vyměnit za vojenský mundůr. Ale nevzdá se. Po válce získává prvních 14 ha pozemků přímo v Blatné a následuje příběh, který z města učiní „Město růží“. Až milion keřů ročně množí Böhmovo stále se rozrůstající moderní zahradnictví. Ozdobou každé výstavy, jsou ušlechtilé růže, vyvážené do řady zemí, zušlechtěné divokými růžemi šípkovými ze zdejších mezí a strání. Drsnější kamenité Blatensko dává „svým“ růžím odolnost proti chorobám, škůdcům i mrazům.

Růžová proslulost Blatné je v meziválečném období taková, že ji nemůže ignorovat ani režisér Miroslav Cikán, hledající tentokrát exteriéry pro další filmový příběh z „červené knihovny“, Na růžích ustláno“. Herecká elita, v čele s Antonií Nedošínskou, Jindřichem Plachtou nebo Lídou Baarovou rozehrává ve městě, v romantickém parku i mezi růžemi příběh o poctivé zahradnické práci, která je nakonec jedinou zárukou šťastného a spokojeného života. Pro zahřátí si možná občas ženské připijí rosolkou, mužští absintem. Natáčení muselo být pro místní měšťany kulturní událostí roku. Samozřejmě i pro úspěšného zahradníka. Jakou lepší reklamu by si mohl přát? Nikoli náhodou nese jedna z nově vyšlechtěných růží roku 1934 jméno právě „Lída Baarová“. Své růže se dočkává také herec Vlasta Burian, spisovatelka Božena Němcová nebo Alois Jirásek. Vlastenecky zanícený šlechtitel nechává rozkvést i růžičky se jmény „Kde domov můj, Srdce Evropy, Jihočeské slunce a v Blatenské hvězdě“ nezapomíná ani na „své růžové město“. A v odrůdě „Česká pohádka“ trochu předpovídá další filmový osud Blatenska... .

Čas běží, růže stále kvetou a přichází rok 1956. Blatenští ochotníci nacvičují Tylova Strakonického dudáka a netuší, že za pár týdnů vstoupí do historie. Filmové i husitské. Uznávaný režisér Otakar Vávra dokončuje slavnou historickou trilogii. Po Janu Husovi a Janu Žižkovi hledá vhodné filmové místo pro natáčení masových scén filmu Proti všem. Husitské houfce, vedené jednookým válečníkem v podání Zdeňka Štěpánka, tvořené blatenskými ochotníky i dalšími komparzisty, táhnou na bezpečný Tábor blatenskou krajinou. Nejprve v rybničných rovinách u Svéradic, následně mezi rybníky Velká a Malá Kuš nedaleko Lnář. Tehdejší filmová kulisa je dnes chráněným územím přírodní rezervace Velká Kuš, zachovávající typickou rybničnou kamenitou krajinu Blatenska. Otakar Vávra opravdu dokonale využil zdejší krajiny pro vykreslení filmové nálady a pro budoucí generace ji zachoval již skutečnou, barevnou…

Historická témata jsou stále častěji nahrazována těmi aktuálními. Spisovatel Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa, držitel výmluvné literární Ceny Jaroslava Haška, přichází s povídkovou knihou Bubáci pro všední den. Stává se bestsellerem své doby. Satiru, většinou o nadřízených hlupácích a neméně hloupé většině, vytváří i umocňuje pomocí nadpřirozených sil. V povídce Jak Pupenec ke štěstí přišel například díky Bílé paní Komonické z hradu Šardice. Pohádková bytost z obrazu dokáže splnit i současná přání, třeba zavedení vodovodu, což těžce rozdýchávají funkcionáři místního národního výboru. Vtipnou zápletku využil v roce 1965 režisér Zdeněk Podskalský, rodák z Malenic u Volyně, pro skvělý film s hvězdným obsazením. Nadpozemky „bělopanensky“ krásná Irena Kačírková, politicky uvědomělý předseda Rudolf Hrušínský a tajemník Miloš Kopecký, mírně potrhlá servírka Jiřina Bohdalová, věčně reptající kastelán Pupenec Vlastimil Brodský a další filmové osobnosti, zanechaly nesmazatelné stopy na blatenském dláždění a ve zdech vodního zámku. Blatná se na pár týdnů změnila v Komonice a zámek v Šardice.

Rozličná městská zákoutí, včetně rybníku Pustý, doplněná záběry z blízkého Záboří a Kasejovic, ožívají rozverným příběhem, při jehož vypointovaných dialozích se někdy smích mísí s husí kůží. V rámci přiblížení doby dokonce na blatenském náměstí vyrostla kašna, oblétávaná kosmickou raketou. Rozhodně jeden z nejlepších filmů „pošumavského režiséra“. Jako by se v něm nadechoval ke svému „majstrštyku“, nepřekonatelným Světákům (1969), čili „intelektuelním fasádníkům“ z Velhartic, tedy opět od nás, z Pošumaví...

Pavel Buksa mohl být s adaptací svého dílka určitě spokojený. A už vymýšlí, kudy se na filmové plátno znovu dostane. Zkusí to přes historii. A Blatensko bude znovu u toho…

Soutěžní otázky č. 1
1.1. Kde bychom našli skutečné Šardice a kdo nebo co je „komonice“ ?
1.2. Z čeho se vyráběla „rosolka“, oblíbené pití našich prababiček a z čeho „absint“ ?

Protože soutěž se rozbíhá, je možno na otázky mimořádně odpovídat až do středy 22. března 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
8. března 2017