10. Světová houslová pedagogika aneb Doma je doma…

Otakar ŠEVČÍK (1852 Horažďovice – 1934 Písek)

Leoš JANÁČEK (1854 Hukvaldy – 1928 Ostrava)

„I vaší procházkou jsem kráčel, Mistře Otakare Ševčíku, tam za „Amerikou“ a večerní město mi do ní zaznělo vysokým hlasem houslí. A ještě jiná hudba, nezvykle rytmovaná, mne tu oslovila – ach to jste vy, Leoši Janáčku, který jste na čas zaměnil hukvaldské zzátiší za zdejší kraj….“ (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 337 )

Několikrát jsme při dramatickém putování užili příměru z románové trilogie Aloise Jiráska, F.L. Věk. Vždy v souvislosti s  muzikálně nadanými žáčky, kteří nejprve zpívají v rodné vesnici nebo městě na kostelním kůru a odcházejí studovat do Prahy. Otakar Ševčík paří mezi ně. Narodil se v polovině 19. století do učitelské rodiny v Horažďovicích. Dědeček ještě patřil mezi poddané strakonického velkostatku, otec byl již kantorem, znamenitým muzikantem a pevným vlastencem. Brzo rozpoznal talent svého synka. Učil jej zpěvu, hře na housle i na klavír. Ale jen do deseti let si malý Otakar mohl užít krás rodného města a blízkého okolí. Městských bran a klikatých dlážděných ulic, řeky Otavy v kouzelném Zářečí, starobylé Práchně s kostelem, hřbitovem a zříceninou hradu i temného vrchu Slavníku, z něhož vytéká léčivý vápenitý pramen v kapli u Svaté Anny.

Následuje odchod od rodičů, do Prahy, na gymnázium a později na hudební konzervatoř. Jako většina studentů zpívá v pražských kostelech. Ve čtrnácti letech píše otci: „Já jsem již přilnul tak k houslím, že se ani nemohu odtrhnouti od nich. Ani přestat nemohu hrát. Tak jsme se stali takřka jedno tělo a jedna duše“... Často jezdí domů a udivuje mistrovskou hrou prvních houslí horažďovického orchestru. Pod vedením houslového pedagoga, slavného Benewitze, si dovoluje hrát i nejtěžší skladby houslového čaroděje Paganiniho a vyrůstá z něho opravdový virtuos. Po konzervatoři odchází do Salzburgu, kde opět udivuje precizní technikou, s níž zahraje i nejtěžší skladby. Zároveň se v něm probouzí, možná po otci, pedagog. Stále znovu a znovu zkoumá a piluje techniku hry, vymýšlí, zkouší… A pokukuje po světě…

Pražské sólové koncerty teprve dvacetiletého umělce jsou velkým triumfem. Přísná kritika píše „o výkonu intonačně a rytmicky naprosto bezvadném, o elegantním provádění nejtěžších pasáží, o vypracování všeho do nejmenšího detailu“... a vedení Prozatímního divadla mu nabízí místo koncertního mistra u svého orchestru. Ševčík, po otci vlastenecky založený, přijímá. Bude hrát pod taktovkou slavného Bedřicha Smetany …

Ale ještě musí odehrát slíbený koncert ve Vídni. S takovým úspěchem, že je mu nabídnuto lukrativní místo ve vznikající vídeňské komické opeře. Ševčík znovu přijímá a samozřejmě hodně ve zlém, se rozchází s Prahou. Jenže po několika měsících vídeňská opera krachuje a houslový virtuos odmítá hrát v operetě. Do Prahy nemůže a následuje trudná umělecká cesta po českém venkově, aby si vydělal na cestu do ruského Charkova, kde má nastoupit jako koncertní mistr opery.

Jenže tady ještě ani budova opery nestojí a jen šťastná náhoda přivádí Ševčíka na kyjevskou konzervatoř Carské hudební školy. Z virtuosa, i díky bolestivé nemoci levého oka, o které později přijde, se stává přemýšlivý pedagog…A také skladatel, když komponuje, po vzoru Dvořákových Slovanských tanců, své České tance, s nejznámější variací na lidovou píseň Holka modrooká… Domov je zatím příliš daleko…

V roce 1881 vydává slavnou „Školu houslové techniky“. Je o technice houslové hry pro levou ruku a později vydává neméně známou Školu smyčcové techniky, logicky pro hru pravou rukou. V roce požáru Národního divadla vyráží na turné do Čech, aby pomohl získat finanční prostředky na obnovu poničeného chrámu můz. Po mnoha letech opět koncertuje také v Horažďovicích. Zjišťuje, že po rodných Čechách se mu stále více stýská…Je v Rusku téměř dvacet let…

Naštěstí se ředitelem pražské konzervatoře stává profesor Benewitz. Učitelskou pozici nabídne svému nejlepšímu žákovi, Otakaru Ševčíkovi. Dobře ví, jakých skvělých pedagogických výsledků dosáhl v Kyjevě. Ševčík se v Praze, podle tradice, představí koncertním vystoupením. Posledním v životě, protože pak všechny síly věnuje pedagogice. Je velmi náročný, ale žáci dosahují skvělých výsledků. Ševčíkova metoda vychová i Jana Kubelíka. Houslistu nejvyšší světové úrovně, který po dobytí evropských měst uchvátí Ameriku. Mluví o něm jako o největším světovém houslistovi. Je mu pouhých 22 let…

A houslisté celého světa najednou přijíždějí do Prahy, poznat novou metodu učení a geniálního pedagoga. Ten je nyní houslovým vedoucím konzervatoře, již pod novým ředitelem, Antonínem Dvořákem, který zároveň nařizuje používat Ševčíkovu „školu“ na celé škole. Samotný Otakar mezitím připraví neobyčejný projekt. Celou roční dovolenou na něj musí obětovat. V roce 1904 pozve celkem 74 svých žáků z celého světa, aby sehráli společný koncert nejtěžších houslových skladeb. Někteří přijedou i s rodinami, takže Ševčík celý ansámbl stěhuje na jih, do penzionů Kandlova mlýna u Prachatic a do Husince. V rámci zkoušek vystoupí soubor na sjezdu vlasteneckého českého spolku Prácheň, což má za následek politicky motivovaný „vyhazov“, z tehdy převážně německých Prachatic.

Výsledné provedení společných skladeb je grandiózní, ale rozsah projektu nejde dost dobře skloubit s prací na konzervatoři…Ševčík ji proto roku 1906, z osobních důvodů, opouští. Nové útočiště nachází na břehu rodné řeky Otavy, ovšem nikoli v Horažďovicích, ale v Písku. Učí do „roztrhání těla“ žáky z celého světa. Nejprve sedm let v exkluzivním hotelu Dvořáček, pak ve vlastním domě Na Převorce. Stovky žáků mu získávají úctu celého uměleckého houslového světa. Na březích Otavy zůstává téměř třicet let. Ve vzpomínkách pamětníků jako přísný, někdy dokonce cholerický profesor, vyžadující bezpodmínečnou kázeň. Rád vysedávající v ostrovní „plovárenské“ hospůdce, ve vlastním „skleněném“ koutku, který mu, bohužel, odnesla jednou povodeň...

Kromě žáků za ním jezdí i přátelé kulturního světa. Mezi nejznámějšími celosvětově uznávaný hudební skladatel, moravský patriot, Leoš Janáček. Písek navštěvuje poprvé s Antonínem Dvořákem, ale mnohem častěji se vrací, když se v luhačovických lázních seznamuje (1917) s Kamilou Stösslovou. O téměř čtyřicet let mladší černovláskou z Putimi, od řeky Blanice, v Písku provdané za obchodníka se starožitnostmi. Stane se Janáčkovou osudovou múzou, do níž promítne postavy nejslavnějších oper, například Káti Kabanové, Věci Makropulos podle dramatu Karla Čapka nebo Kreutzerovy sonáty.

Rodiny Janáčkových a Stöslslových se postupně sblížily a písecká Janáčkova ulice zůstává vzpomínkou na společná setkání. Platonický vztah později přerůstá do vztahu citového, asi nejvěrněji zachyceného ve strhujícím filmovém příběhu Lev s bílou hřívou. Zobrazuje geniálního skladatele (Luďka Munzara), zamilovaného do mladé Kamily (Zlaty Adamovské), na pozadí tragických rodinných událostí a stále milující chápavé manželky (Jany Hlaváčové)…

Mistru Otakaru Ševčíkovi řeka Otava připomíná rodné Horažďovice. Do nich se vrací především při výročích Pěveckého sboru Prácheň, jehož je protektorem. Zároveň jezdí za svými žáky po světě. Je šéfem houslové školy na vídeňské Akademii hudby, znovu se vrací jako smluvní profesor na pražskou konzervatoř a vede houslové kurzy v Anglii i v USA. Ještě v osmdesáti letech! Od roku 1912 je čestným občanem Písku a ještě za života, (1932) se dočkává odhalení vlastní pamětní desky. Nechybí ani na rodném domě v Horažďovicích.

Zemřel jako uznávaný houslový pedagog a je pohřben na píseckém hřbitově Svaté Trojice. „Otakar Ševčík, 1852 – 1934, Světově proslulý houslový pedagog, jeho zásluhou se stal Písek mezinárodním hudebním učilištěm.“, stojí vyryto na pomníku. Takovým způsobem se do světového kulturního povědomí zapsal učitelský kluk, křtěný řekou Otavou…

Soutěžní otázky č. 10
10.1 Které dvě řeky se stékají u Putimi ?
10.1.1 Komu je zasvěcený hřbitovní kostelík na vápencovém vrchu Prácheň u Horažďovic ?

Nesoutěžní otázka:
Kvůli jaké zdravotní indispozici nemohl Niccolo Paganini využívat při své hře Ševčíkovu houslovou školu hry pro pravou ruku ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 9. května 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 9.
9.1. Křestní jméno Spejbla je Josef. Spejbla i Hurvínka dnes mluví Martin Klásek.
8.2. Pracharanda se vyráběla většinou ze sušených hrušek a při pečení nahrazovala skořici.

Nesoutěžní otázka:
Mánička by se prvním jménem jmenovala Marie Drbalová a nyní novějším Marie Hovorková.

Výherci 9. kola:
Ceny s logem soutěže získávají Jana Sedláčková, Marie Žídková a Martina Chumová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP,
2. května 2016