8. Ten punč platím já!!! aneb Dramaturg, kterého skoro nikdo neměl rád…

Ladislav STROUPEŽNICKÝ (1850 Cerhonice – 1892)

Jindřich MOŠNA (1837 Chrudim-1911 Praha)

„Rodné prostředí má jistě podíl i na Stroupežnického nejživotnějších postavách, ať jsou to figury i figurky z jeho povídek venkovských a díla dramatického, nebo drobná šlechta ze zdejších zámečků, tak živě vystupující v některých jeho historických divadelních hrách. Mají svůj nerv, osobitost, paličáctví i jadrný krajový humor blízký Alšovi...Na sklonku devadesátých let pozvali si samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními ochotníky zahrál hlavní úlohu v Štechově veseloherní satiře Ohnivá země. Představení se vydařilo, Mošna byl štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry nebylo zapomenuto.“(L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 19 a s.68 )

Český národ má konečně své vlastní kamenné divadlo. Národní. Přežije „křest ohněm“ roku 1881 a postupně se rodí legenda, přerůstající do dnešní doby. Její součástí je logicky první herecká generace Národního divadla a také první dramaturg. Člověk nenápadný, pověřený výběrem a sestavováním repertoáru a dohlížející na uměleckou úroveň představení. Nevděčná role. „Šťoural“, kterému stále něco vadí. Herci a režiséry ne příliš oblíbený, ale pro život divadla nezbytný. Tím prvním u Národního divadla, se stává Ladislav Stroupežnický. Jihočech, rodák z Cerhonic. Přichází na svět roku 1850. Symbolicky, ve stejném roce, kdy se „otci národa“, Františku Palackému, daří prosadit a založit Sbor pro zřízení Národního divadla. Ale jeho cesta k Národnímu divadlu nebyla vůbec jednoduchá…

V idylické krajině, na rozhraní Blatenska a Písecka, přinesl svátek Tří králů do rodiny panského správce Stroupežnického, synka Ladislava. Od mala protěžovaný a hýčkaný synek, bavící se občas trápením zvířat, je rodičům víc ke starostem než k radostem. Nerad se učí a na písecké reálce zvládá pouhé dva roky. I profesor Adolf Heyduk si ztěžuje na nevhodné chování. Po zranění kamaráda je ze školy vyloučen a otec si jej bere zpět na statek. Je nezvladatelný, zlomyslný, divoký, ale rád se věnuje myslivosti. V okolní krajině má ke své vášni všechny předpoklady.

V sedmnácti letech se ale všechno změní. Nejprve o Velikonocích, na Velký pátek, si prožene srdce kulkou jeho asi jediný a největší přítel, Jan Aleš. Starší bratr budoucího malíře Mikoláše. Velmi dobře se znali z mirotické školy a podle zápisků v Janově deníku je zřejmé, že oba mládence pojilo víc než vřelé přátelství. Jan Ladislava obdivoval a snášel jeho rozmary, mezi které patřila i žárlivost. Ta mohla být, s obavou prozrazení neobvyklého vztahu a následného posměchu, důvodem Janovy sebevraždy. Přímo před očima své dívky, o kterou nechtěl přijít… Na kamarádovu rakev pokládá Ladislav kytici rudých růží…

O tři měsíce později střílí Ladislav na zloděje jetele u Radobytců. V domnění, že jej zastřelil, se ve výčitkách svědomí pokusí o sebevraždu. Ustřelí si dolní čelist a nos. Postupuje zdlouhavé léčení a plastiku obličeje. Dokonalý umělý chrup, voskový nos, přidržovaný brýlemi, trvale znetvořená brada, huhňavý hlas…Z bujného mladíka, který proháněl dívky v celém okolí, se stává zamlklý, uzavřený, před světem a ženami se stydící melancholik. Po návratu domů začíná číst, doučí se pořádně psát česky a začíná více pozorovat obyčejný vesnický život kolem sebe. S Mikolášem Alšem a při soupisu zámeckého cerhonického archivu poznává historii. I pod vlivem tety, známé lidové spisovatelky se rozhodne věnovat literatuře a z rodného kraje odchází do Prahy jako úředník.

Zabrousí i na divadelní prkna a Jan Neruda vlídnou recenzí podpoří hru o Panu Měsíčkovi. Následuje romantické drama Černé duše o tragédii šlechtického rodu Smiřických. Možná že tehdy si zamiloval prostou písničku „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína“. Jednou ji použije ve své nejslavnější divadelní hře. Osud mu začíná konečně ukazovat vlídnější tvář. Je mu nabídnuto a přijímá místo prvního dramaturga nově otevřeného Národního divadla. Musí sestavit repertoár na první rok činnosti. Nechvalně se „proslaví“ nemilosrdným přístupem k českým autorům. Vrací jim hry, nutí je přepisovat, proškrtává… Až do Divadla Járy Cimrmana se Stroupežnický svou neústupnou povahou dostal, kde v jedné z přednášek opakovaně odmítá divadelní hry slavného fiktovního hrdiny. Nutno říci, že předloha, tedy skutečná dramaturgická činnost Stroupežnického, mohla nějak podobně vypadat...

Není divu, že mezi divadelními kolegy ani herci není oblíbený. Zahořklý přísný samotář, neuznávající jinou, než svou pravdu. Nepřestává dramaticky tvořit, ale kromě historických her, Zvíkovského raráška a Paní mincmistrové, se mu příliš nedaří. V obou veselohrách ale vystupuje v okrajových rolích jakási Anna Turková. Nenápadná, často hrající i mládence. Po mnoha letech začíná srdce dramaturga bít jiným rytmem. Jak později napíše : "Ve své ženě jsem nalezl oddanou bytost. Ne jenom lidsky, ale i umělecky."

Myšlenkově se začíná vracet do bezstarostného „divokého“ dětství, na velkostatek v Cerhonicích. Již tam nejezdí, protože rodiče jsou na důchodu také v Praze. Zkusí jednoaktovou hru V panském čeledníku, situovanou přímo na cerhonický zámek. I z důvodu absence milostných scén ale není úspěšná. A Anička Turková také asi zrovna nejásá nad rolí chlapce Jiříka… Ovšem blýská se na lepší časy. Ještě v téže sezóně, 1886/1887, přivádí na divadelní prkna „Národního“ první českou realistickou hru. Vzpomínky z mládí na jihočeském venkově, představuje pražskému publiku pod názvem Naši furianti. A své budoucí ženě, milované Aničce již svěří mnohem důležitější, pro rozuzlení děje naprosto klíčovou roli, Kristýnu Fialovou. Kritika není příliš nadšena. Občas hrubší slovník, pádné rány do stolů, když sedláci chtějí punč, ale již nechybí milostná zápletka a píseň o „jednom krásném zámku nedaleko Jičína…“ chytá diváky za srdíčko… Stroupežnický se dílem vyznal ze svého života. Z lásky k milované jihočeské krajině, ve které chodil s puškou na zajíce, ze znalosti prostých lidských osudů, kterým porozuměl po životním neštěstí, ze „svého“ tvrdého furiantství, které má jihočeské kořeny, ale dovede být i úsměvné a odpouštějící, když jde o lásku a štěstí mladých lidí…

Děj se odehrává v Honicích nedaleko Rotic. Furiantští sedláci, stojící v čele obce, kteří ale v životě … nepřišli dál než do Strakonic na jarmark, koupit si kobylu…, rozhodují o novém obecním ponocném. Tak alespoň že po Cerhonicích a Miroticích nechal autor našim Strakonicím poctivé jméno a nepřekřtil je na Konice… Nechybí láska, moudrost, vtip a trochu policejní dedukce. Autor si neodpustil ani připomínku oblíbené myslivosti, či spíše pytláctví, velmi výrazně posunující děj… Vše se nakonec v dobré obrátí a tvrdé furiantské „palice“ si dají říci…Dodnes je hra na scéně Národního divadla a role Dubského, Buška, Habršperka, Verunky nebo Bláhy, promlouvají k lidem svou aktuálností… Takoví jsme zkrátka my, jihočeši… Furianti, s nimiž je někdy k nevydržení, ale když je potřeba, dovedeme otevřít svá srdce…Ale, pozor, TEN PUNČ PLATÍM JÁ !!!!!

Zajímavostí je, že Stroupežnický ve hře použil aktuální jména cerhonických sousedů, kteří tím nebyli zrovna nadšeni. Považovali hru za pohanu svého způsobu života a teprve postupem času začali být na svého rodáka hrdí a na zdi cerhonického zámku mu osadili pamětní desku. Zámek se dnes znovu probouzí k životu, nabízí ubytování, rodinné oslavy nebo společenské akce, ale i příjemně strávenou dovolenou. Když přijedete, můžete ve vsi, i když notně pozměněné i vlivem amerického bombardování na sklonku druhé světové války, potkat některého z potoků bývalých „furiantů“…
Při premiéře hry nejvíce zaujala role sedláka Dubského, jednoho ze dvou hlavních furiantů. S úspěchem se jí zhostila tehdejší vycházející hvězda českého divadla, Jindřich Mošna. Ještě zažil strasti kočovného hereckého života. Celé čtyři roky jezdil po Čechách, než byl přijat do dřevěného Prozatímního divadla. A v roce 1883 s celým souborem přešel do národní Zlaté kapličky…Ve své době popularitou komediálního herce srovnatelný s dnešním Miroslavem Donutilem nebo Ladislavem Menšíkem. I když postavou se blížil více třeba Františku Filipovskému.

Zjevem rozhodně nebyl typem dramatických hrdinů, ale diváky si získával sluhy, úředníčky nebo písaři. Veselohry a frašky miloval, ale odskočil si i do operety nebo přímo opery, kdy jeho principál v Prodané nevěstě byl prý nepřekonatelný. J.K. Tyla by určitě potěšil po „Mošnovsku“ veselou rolí Kalafuny ve Strakonickém dudákovi, ale dovedl skvěle zahrát i mnohem vážnější roli právě furiantského statkáře Dubského ve hře, která je na prknech Národního divadla i dnes. Jen pro úplnost nyní hraje roli Filipa Dubského Jiří Štěpnička a v druhé hlavní roli sedláka Buška mu zdatně sekunduje právě Miroslav Donutil. Na konci devatenáctého století byl Jindřich Mošna hostem v Blatné, kde hrál na bývalém zámeckém divadle v blatenském parku. Je to milá vzpomínka na nejvýraznějšího herce první generace Národního divadla, který zemřel v roce 1911.

Pouhých pět let po premiéře Našich furiantů, umírá autor nečekaně na tyfus. Po boku mu věrně stojí manželka Anna, největší životní štěstí. Na prknech Národního divadla hraje jen epizodní role, ale v životě Ladislava Stroupežnického sehrála roli osudovou. Díky ní, alespoň ke konci života poprvé zažil obyčejné a jemu tolik odpírané lidské štěstí… A naši furianti ? Není snad ochotnického ani profesionálního divadla, jehož dramaturg by je do programu nezařadil. Ať „Národní“ nebo ještě nedávno skvělí ochotničtí herci v Novosedlech u Strakonic… Hra o lidských slabostech, moudrosti, rozhledu, pýše, lásce, porozumění…Proč si to nepřiznat. V každém z nás, alespoň jihočechů, kousek furianta stále zůstává…

Soutěžní otázky č. 8
8.1. Co je to „punč“ a kdo se nakonec stal ponocným v Honicích ?
8.2. Smí se dnes lovit zajíc polní ?

Nesoutěžní otázka:
Ke kterému rybníku v okolí Cerhonic chodil mladý myslivec Stroupežnický nejraději na ondatry ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 25. dubna 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 7.
7.1. Věnec (765 metrů nad mořem). Marobud byl markomanský král, první historicky doložený panovník, vládnoucí na přelomu tisíciletí na našem území.
7.2. Národní divadlo bylo podruhé slavnostně otevřeno 18.11. 1883, představením Libuše Bedřicha Smetany.

Nesoutěžní otázka:
Josef Niklas zemřel r.1877, takže se nemohl zúčastnit Zítkovy svatby (1881).

Výherci 7. kola:
Ceny s logem soutěže získávají Martina Zemanová, Střelka Čestice, Viktorie Rusnaková a Adéla Viktorová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP,
18. dubna 2016