7. Architekti z Pošumaví a Národní divadlo aneb Nevděk světem vládne…

Josef NIKLAS (1817 Volyně – 1877 Praha)

Josef ZÍTEK (1832 Praha– 1909 Praha)

„Josef Niklas, rodák volyňský a absolvent pražské techniky. Vystavěl dřevěné Novoměstské divadlo a ve volyňském okolí je od něho kaple Anděla strážce a zámeček v Dubu. Zúčastnil se jako vážný soupeř Zítkův soutěže na stavbu Národního divadla…Jako kolega Zítkův na technice, uvedl tohoto slavného architekta do kraje, kde se usadil v lčovickém zámečku… V rohu, při kostelní zdi stojí bysta sochaře Josefa Hanzíka nad hrobem Josefa Zítka, stavitele národního divadla. Je to překvapivé setkání. Poslední léta svého života prožil v zámeckých komnatách sousedních Lčovic jako zámecký pán a zůstal už v tomto kraji navždycky.“(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 218 a s.222 )

V roce 1850 se zhmotnily národní snahy o vybudování samostatného českého divadla. Pod vedením „otce národa“ Františka Palackého, byl založen Sbor pro zřízení Národního divadla a vyhlášena první všenárodní sbírka. Přispívá drobný živnostník, šlechtic, podnikatel i císař. Myšlenka vycházela ještě z předrevolučního roku 1845, kdy bylo požádáno o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého kamenného divadla. "Divadlo nemá býti tím, čím jsou všechny divadla jiná, alebrž má také jiný pro nás veledůležitý účel. Máť totiž ono býti výmluvným, mohutným svědkem našeho bytí a našeho vzletu po staletém, všemi hmotnými i duševními prostředky provozovaném utiskování, máť ono hlásati všemu světu, že vložená v nás jiskřička duševní nadanosti nedá se udusiti."  

Z výtěžku sbírky byl zakoupen pozemek bývalé solnice na březích Vltavy, proti krásnému panoramatu Hradčan. Temná doba Bachova absolutismu po revolučním roce 1848, ale znamenala krok zpět a na jakékoli národní snahy Čechů se hledělo s velkou nedůvěrou. Přesto bylo r. 1862, již za předsednictví vlastence Ladislava Riegera, vystavěno malé „prozatímní“ divadlo, později začleněné do hlavní budovy.

Mladí vlastenci ze Sboru, požádali o vypracování hlavního projektu architekta Josefa Zítka. Ambiciózního, třiatřicetiletého profesora stavitelství na pražské technice, kam přišel z Vídně a po realizací galerie a muzea v německém Výmaru. Říká se, že je geniální a jeho talent prý rozpoznal sám Josef Mánes… V rámci okouzlení italskou kulturou a stavitelstvím, navrhuje budovu v novorenesančním stylu. Mezi ostatními návrhy jednoznačně nejlepší. Následuje celonárodní slavnost položení základního kamene (Pošumaví a Šumava se připojí základními kameny z Práchně, Svatoboru a z Boubína), v květnu 1868. A do roku 1881 Zítkův osobní dohled nad celou stavbou. Architekt v plné síle prožívá asi nejkrásnější životní období. Pracuje na úžasném národním projektu a navíc se zamiluje do krásné dívky, Berty Lippertové. Je sice o dvacet let starší než ona, rodina jej dokonce při námluvách odmítne, ale nejsou hranice, které by zamilovaný profesor nepřekonal.

Téměř s dostavbou divadla a chtělo by se říci i se stále rostoucí prestiží jeho projektanta, se rodinný a Bertin nesouhlas pozvolna mění. Šťastný Zítek kupuje v Praze byt, přes řeku, s výhledem na “své“ divadlo a na polovinu srpna 1881 je plánována svatba. V jižních Čechách, na Volyňsku, kde Bertin otec vlastní menší panství Elčovice (dnes Lčovice), se zámečkem. V zapomenutém koutu pod majestátním, pověstmi opředeným vrchem Věncem, nedaleko neklidné řeky Volyňky. Ale nastávající ženich zatím krásu a klid pošumavské krajiny příliš nevnímá...Na červen, u příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií, je totiž připraveno slavnostní otevření ještě nedokončeného divadla. Zní Smetanova Libuše, vše je v pořádku, odehraje se ještě několik představení a divadlo se uzavře, aby bylo úplně nejslavnostněji otevřeno 11. září.
Jenže přichází 12.srpen 1881. Na divadelní střeše vzniká požár, který se nedá zvládnout. Za viníky budou označeni dva údajně neopatrní klempíři při letování okapů. Až o sto let později provedená zkouška jednoznačně prokáže, že požár ze žhavých uhlíků letovačky vzniknout nemohl. Vychází z ní i čtivá kniha Miroslava Ivanova, Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod. Zda byl požár důsledkem vyhrocených česko německých třenic těsně před dostavbou divadla, zůstává nezodpovězenou otázkou…Zvedne se nová vlna národní solidarity a lidé přispívají do nových sbírek. Sám rakouský císař František Josef přispěje nezanedbatelnými patnácti tisíci zlatými...

Frustrace z národní tragedie se přenáší na veřejnost. Architekt Zítek, vlastenec, který například navrhnul náhrobek Karla Havlíčka Borovského na Olšanech, začne být osočován, vláčen tiskem a pomlouván. Že mluví většinou německy, že si bude brát německou nevěstu, že jeho projekt nebyl dobrý, pokud mohlo dojít k požáru… Ačkoli vypracuje projekt obnovy, jako nevyhovující je zamítnut. Následuje roztržka a konec spolupráce. Obnova je svěřena Zítkovu bývalému žákovi a kolegovi, architektu Josefu Schulzovi. Oba přátelé se již předtím společně podíleli například na stavbě Rudolfina a Schulz později vyprojektuje i monumentální budovu Národního muzea.

A v této situaci, plné chmurných myšlenek, 28. srpna, probíhá svatba na elčovickém zámku. Žehnají malenický i čkyňský farář a hosté se všemi způsoby snaží povzbudit zdrceného profesora. Více než široké příbuzenstvo ale zapůsobí „pravdivá“ všeobjímající krajina šumavského Podlesí. Při procházkách okolím, po výstupu na bájný Věnec, údajné sídlo krále Marobuda, mezi lesíky, loukami, rolníky, u řeky Volyňky a po boku milované ženy, začíná Josef Zítek pohlížet na svůj život jinýma očima. A když hysterie kolem jeho osoby neopadá, dělá tlustou čáru za prvními padesáti lety života…
Nový životní impuls je nesmírně silný. Stále více je váben do kraje kolem Volyňky. Pobývá tu stále častěji a užívá rodinného štěstí v podobě ženy a dvou synů. Relativní odlehlost a klid pošumavské krajiny je pravým opakem rozvášněné Prahy Neváhá obětovat úspory a zadlužené elčovické panství od svého tchána kupuje. Jen dva roky po svatbě, v roce, kdy se znovu slavnostně otevírá Národní divadlo. Může hospodařit na svém a za své…Už dobře poznal, jak ošidná je sláva, jak lidé dovedou být nespravedlivě zlí, protože on svému projektu „Národního“, obětoval nejlepší roky života. Jeho manželka Čechům nikdy neodpustí, jak se zachovali k jejímu Pepimu a své děti bude vychovávat důsledně v němčině…

Zítek přestává pracovat na vlastních architektonických návrzích. Ale nezříká se spolupráce například na nekončící dostavbě pražské katedrály Svatého Víta, ani na „gotické“ úpravě Karlštejna. Nejšťastnější je ale jako zámecký pán a hospodář. Dobrý hospodář. Zámeček si upravuje, jak jinak, ve stylu své oblíbené italské renesance. Staví sýrárnu a Pošumavský sýr přichází jako delikatesa na pražské stoly. Úspěšně končí spor s malenickým farářem, řešený až na okresním hejtmanství ve Strakonicích, týkající se závazků vůči malenickému kostelu a faře, vyplývajících z vlastnictví panství. Pro nově otevřenou železniční trať Strakonice – Vimperk, staví v Malenicích originální železniční viadukt z kvádrového zdiva. Na rozdíl od všech ostatních viaduktů není kolmý na osu kolejiště, ale na osu pod ním vedoucí silnice. Při povodních o sto let později budou nad podemletým náspem vlát železniční koleje, ale viadukt se ani nepohne…

Často projíždí kočárem panství. Od císaře získává ke konci života titul barona. S jakými asi pocity přijímá syn bývalého chudého ševce titul „von Zitek“ ? S rodinou navštěvují zámecké pány v okolí, nejvíc v Česticích a ve Vlachově Březí a postupně se vytrácí z vlasteneckého života. A dovede být i nepříjemný. Například odmítá archeologické vykopávky na „svém“ Věnci, o které žádá vědecká kapacita, archeolog Jan Nepomuk Woldřich, rodák z nedalekého Zdíkova, člen výboru Národní jednoty Pošumavské a krátce poslanec za pošumavská města Prachatice a Vimperk. Možná, že politické důvody byly pravým důvodem nesouhlasu…

Jaké asi myšlenky táhly Josefu Zítkovi hlavou, když pozoroval ubíhající vlny řeky Volyňky ? Za pár dnů budou omývat břehy pražské regulace pod Národním divadlem…Určitě často vzpomíná i na Josefa Niklase, svého staršího kolegu architekta z pražské techniky. Znali se velmi dobře. Díky němu poprvé poznal šumavské Podlesí a dokonce v nedalekých Zálezlech vyprojektoval obecnou školu. Až později se stali konkurenty v trochu podivné architektonické soutěži na stavbu „národního“. Ale nepřestali být přáteli. Niklasův bratr byl dokonce Zítkovým svědkem na elčovické svatbě.
Volyňský rodák Josef Niklas v rodné krajině dlouho nepobyl. Přes Český Krumov, Vídeň a Itálii se vrátil jako profesor do Prahy. V soutěži o výstavbu Národního divadla neuspěl, protože nutno uznat, že Zítkův návrh byl opravdu geniální. A shodou okolností, když zemřel, ve funkci rektora pražské techniky jej vystřídal Josef Schulz, ano, ten, který řídil přestavby Národního divadla po požáru…

Josef Niklas architektonicky na Volyňsko nezapomněl. Novogotický a prakticky neznámý zámeček v Dubu u Prachatic (v Niklasově době se tu odehrává příběh, zpracovaný Bohumilem Havlasou do románu Tiché vody) nebo výstavní radnice na netolickém náměstí jsou dokladem. A všichni volyňští určitě vědí, kde kaplička Anděla strážce, střeží klid jejich městečka…A na protějším vrchu volyňského údolí, na hřbitovní Malsičce, už nic neruší věčný klid architekta, který téměř postavil Národní divadlo…

Jeho přítel Josef Zítek, spí věčný sen jen nedaleko, v největší vesnici svého panství, kde si přál být pohřben. Na malenickém hřbitově, u kostela Svatého Jakuba. V klidu a tak trochu v zapomnění. Národní divadlo postavil doopravdy. Ale historické události mu nedopřály užít si radosti z dobře odvedeného díla. Zůstala jen hořká chuť nevděku od vlastního národa… Kolika českých velikánů se jen podobný příběh dotýká…

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Jaká je nadmořská výška vrchu Věnec a kdo byl Marobud ?
7.2. Jakým představením a kdy, bylo po požáru znovu slavnostně otevřeno Národní divadlo ?
Mimosoutěžní otázka: Proč nedostal Josef Niklas pozvání na Zítkovu svatbu ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 18. dubna 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 6.
6.1. Podle pověstí lze zlaté kapradí spatřit pouze o Svatojánské noci (noc z 23. na 24. června).
6.2. Minerva je římská bohyně moudrosti a řemesel (u Řeků Athéna).

Nesoutěžní otázka:
V maskách šla dvojčata, sestry Marie Terezie a Terezie Marie Macháčkovy. Do Terezie Marie se později zamiloval Jan Neruda.

Výherci 6. kola:
Ceny s logem soutěže získávají Jana Kohoutová, Vojtěch Janota, Táňa Malivojevic a Aneta Walterová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 10. dubna 2016