6. Poslední cesta Josefa Kajetána aneb Blatenští následovníci…

Eliška KRÁSNOHORSKÁ
(1847 Praha – 1926 Praha )

František SIMANDL
(1840 Blatná – 1912 Vídeň )

„Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla, vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejich posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívat na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce vašeho narození...“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.72).

Píše se rok 1856. Ve Stavovském divadle se po revolučních událostech roku 1848 nesmí hrát česky, je rozpuštěn český soubor. Krok zpět, kterým se řada herců znovu vrací k počátkům českého divadla. Do Blatné přijíždí se Zöllnerovou kočovnou společností Josef Kajetán Tyl. Ještě před pár lety vznešeně nazývaný „miláček národa“, dokonce poslanec říšského sněmu, nyní udřený odsuzovaný herec, který celý život věnoval českému divadlu a českému národu. Jako dvacetiletý poprvé zkoušel kočovný herecký život cestou po jihozápadních Čechách. Nyní se až mrazivě symbolicky jeho dramatická cesta uzavírá téměř stejnými štacemi.

Částečně pěšky, přes České Budějovice, Vodňany a Blatnou, se ubírá do Plzně jako předčasně zestárlý nemocný muž. V Budějicích ještě najde sílu vystoupit na jeviště. V titulní roli vlastní hry „Chudý komediant“. Aniž návštěvníci v hledišti tuší, poslouchají vyznání a zároveň epitaf českého herce národního obrození: „Ale teď se namáhati, navlíkati na sebe tu kukli světského bláznovství kvůli soustu chleba, který se někdy psovi ze žertu hodí, necitelnému divákovi strojiti kratochvíli, když to v prsou klokotá, jako by mělo srdce prasknouti – zlořečené živobytí.“

Po představení uléhá a do Vodňan je již vezen na voze. Krásnou letní krajinou, naposledy. V Blatné přenocuje v hotelu Bílý lev, na dnešním náměstí Míru, hned vedle budovy muzea. Přes velké bolesti neopomene navštívit zámecký park s kulturní raritou, dřevěným zámeckým divadlem. Bylo založeno v roce Tylova narození. Malé jeviště kombinuje klasické kulisy s průhledy do zámecké obory, inscenace využívají i přírodní artefakty a na jeviště mohou vjíždět i koně a vozy jako při starých rytířských hrách. Moderní metoda, kterou až mnohem později dovede k dokonalosti otáčivé zámecké divadlo v Českém Krumlově.

Tylovo blatenské vzpomínání mohlo ve vlahé letní noci vypadat třeba takto: „Zdalipak zámečtí páni dovolí, aby tu hráli i místní blatenští ochotníci ? Jako soubor vznikli před pěti lety a hrají oblíbené hry Klicperovy i moje. Jak do sebe všechno zapadá… U Klicpery jsem jako mladý bydlel, obdivoval jej a zkoušel psát jako on… Vlastenecké hry. Jan Hus, Jan Žižka a další… Kolik jich vlastně bylo ? Ale národ nakonec nejvíce přijal dudáka Švandu z blízkých Strakonic…Veselého, mladého, nerozumného, ale muzikanta tělem i duší. Ještě, že měl svou Dorotku. Každý potřebuje svou Dorotku…Svou dobrou duši…

A duší zdejších ochotníků je doktor Strakatý. Syn Karla Strakatého. Skvělého operního basisty a mého přítele…Procítěným přednesem písničky Kde domov můj? z mojí Fidlovačky, ji navždy věnoval národu….Dobře to tehdy František Škroup zhudebnil… Však do Blatné také často jezdil... Za sestrou Františkou a neteří… Neteř se provdala za místního lékaře, nějakého Karla Vodvářku… A neteř Karlova, nějaké Bětuška, ještě ani deset jí není, sem často jezdí z Prahy, s nevlastní maminkou Dorinkou za svým dědou….Starým poštmistrem Vodvářkou… A vždycky s ní musí jít k zámeckému divadlu… Dobře ji ta Dorinka - Dorotka vychovává…Prý spolu krásně zpívají…

Ale víc František jezdí do Trnové nad Vltavou, jen kousek od Prahy. Říkal, že tam jej napadl nápěv písně. A Dráteník, první česká opera, se mu také povedl. Jak se asi má drahý František, zatím zůstávající ve Stavovském divadle ? Snad má víc štěstí než já…Kdo asi po nás převezme tu nevděčnou dramatickou štafetu…? Možná někdo z Blatné, když už tu mají takové pěkné divadlo…A prý je tu nějaký výborný mladý muzikant, kontrabasista, Simandl se jmenuje… Do světa ho lákají…Snad nedopadne jako můj Švanda…A jako já…“

Další smutnou cestu do Plzně lemují zastavení u dobrých lidí, dnes připomínaná pamětními deskami. U faráře v Prádle u Nepomuka, v Pohoří u Plánice, kde v roubené chalupě U Primasů, dnes zvaný Tylovna, přespává. O Svatojánské noci plné zázraků. Ale Tyl už na zázraky nevěří… V Plzni přes úporné bolesti dodělává ještě 8. července poslední úpravy pro večerní představení Strakonického dudáka. O tři dny později umírá. Oficiálně na tuberkulózu, v současné době se uvažuje také o rakovině žaludku. Je pohřben na plzeňském Mikulášském hřbitově. Za jeho rakví kráčí také Božena Němcová a jako němou výčitku nese prázdnou mísu se lžící a vidličkou, na znamení, že „miláček národa“ zemřel hlady. O tři týdne později položí mučednickou trnovou korunu na rakev K.H. Borovského… Taková byla krušná padesátá léta vlasteneckého devatenáctého století. Neušetří ani Boženu Němcovou…

Pro úplnost. Neušetřila ani Františka Škroupa. Po třiceti letech „kapelničení“ ve Stavovském divadle, rok po Tylově smrti byl po neshodách s ředitelem propuštěn. Nic platno, že výrazně pozvedl úroveň divadelního orchestru a že kromě oblíbených kusů přivedl do Prahy i takové, tehdy avantgardní umělce, jako Verdiho nebo Wagnera. Z ekonomických důvod byl nucen hledat práci v cizině. Našel ji až v dalekém Rotterdamu, jako ředitel německé opery. Určitě mu tady často vytanula na mysli píseň Kde domov můj ?…Zemřel v roce 1862. Jen několik dnů po smrti Boženy Němcové…

J.K. Tyl, se ve svých fiktivních blatenských vzpomínkách, hledaje dramatické následovníky, až tolik nemýlil. Pošmistr Vodvářka není zmiňovaný náhodou. S dcerou Dorinkou, provdanou Pechovou, za ním opravdu jezdí vnučka Alžbětka. Zámeckým parkovým divadlem je očarována. Ovlivněna „domácím“ vlasteneckým prostředím, píše již v patnácti letech básně. Nejsou špatné. Spisovatelka Karolina Světlá je pochválí a doporučí do Hálkova časopisu Lumír. Podepsána pod nimi ovšem nebude Alžběta Pechová, ale Eliška Krásnohorská. Pseudonym si začínající umělkyně vybrala podle českého rytířského rodu Pechů z Krásné Hory. Běžná věc, vždyť sama Světla se vlastně jmenuje Johana Mužáková… A není ve své době zdaleka jediná…

Slavný „bílý mramorový“ pomník Krásnohorské, na Karlově náměstí v Praze, výrazově silně připomíná osobnost mnohem slavnější předchůdkyně, Boženy Němcové. Sepnutými vlasy, výrazem, pelerínkou… Byly si hodně podobné. Literárním rozsahem, psaním pro děti i snahou postavit ženy na roveň mužů. Podobného ražení je také přítelkyně a další velký vzor, Karolína Světlá. Díky staršímu bratru Jindřichovi, mimo jiné spoluzakladateli pěveckého spolku Hlahol, se Eliška seznamuje i s Bedřichem Smetanou.

Je požádána, zda by mu nezpracovala libreto k opeře podle předlohy divadelní komedie Williama Shakespeara, Večer Tříkrálový. Celý český umělecký svět žije roku 1864 třístým výročím narození největšího světového dramatika. Česká Umělecká beseda uspořádá 23. dubna v Novoměstském divadle velkolepé oslavy, končící průvodem více než 250 postav z jeho her. Krásnohorská už je zkušená libretistka a možná píše i pod vlivem kouzelných dětských návštěv blatenského zámeckého parkového divadla, pro komedie typu Večera Tříkrálového jako stvořeného. Libreto, nazvané Viola, podle hlavní hrdinky, se Smetanovi líbí. Bohužel, nové úkoly odsouvají práci do pozadí, přednější jsou „domácí“ témata a nakonec není nikdy dokončena.

Přesto se Krásnohorská stává „výhradní“ skladatelovou libretistkou posledního tvůrčího období. Hubička, Tajemství a Čertova stěna zůstávají trvalou hodnotou českého operního nebe. Tajemství je odborníky dokonce považováno za nejdokonalejší Smetanovu operu vůbec. Nadšená vlastenka Eliška pokračuje v neúnavné práci. Z představení Divadla Járy Cimrmana například víme, že se zasloužila o vybudování prvního českého dívčího gymnázia Minerva. Píše úvahy o ženském hnutí a dožije se samostatné Československé republiky. Myšlením a postojem ovšem zůstává v dobách národního obrození. Pevně věří v pravost Rukopisů, což ji staví i proti prezidentu Masarykovi, ale je osobností v pravém slova smyslu. Však i výše zmiňovaný mramorový pomník je slavnostně odhalen jen pět let po její smrti…

A jak dopadl nadaný kontrabasista František Simandl, na něhož Tyl také fiktivně vzpomínal ? Je pravděpodobné, že v malé Blatné se určitě mohl, jako dítě, s Alžbětkou Pechovou potkat, ale jejich cesty se neprotnuly. Ve světě se neztratil a rodné Blatné hanbu neudělal. Vystudoval pražskou konzervatoř a trvale přesídlil do Vídně. Jako sólový kontrabasista hrál pod taktovkou samotného Gustava Mahlera. I ve Vídni jako hudební skladatel propagoval českou hudbu, řídil koncerty Slovanské besedy a byl sbormistrem vlasteneckých pěveckých spolků (Záboj, Lumír). Kdo se dnes učí na kontrabas, nemine jej Simandlova škola hry na kontrabas a kdo se učí ještě lépe, může se předvést na Mezinárodní kontrabasové soutěži, pořádané právě na jeho počest.

V roce 2010 přistoupilo Město Blatná k odhalení pomníku svému slavnému rodákovi. Autorem byl akademický sochař Karel Kryška, mimo jiné autor pískovcové sochy Dorotky Trnkovy, divadelní postavy z Tylova Strakonického dudáka. A tím se nám celý koloběh osudů J.K. Tyla a jeho blatenských souputníků, v nelehkých dobách národního obrození, pěkně uzavírá…

Trvalou připomínkou velkého dramatika, zůstává nejkrásnější česká píseň a v západočeské metropoli nádherný Tylův náhrobek na Mikulášském hřbitově a divadlo, nesoucí jeho jméno...

Soutěžní otázky č. 6
6.1. Kdy jedinkrát v roce (viz text) můžeme nalézt, alespoň v pověrách, zlaté kapradí ?
6.2. Kdo byla původně Minerva ?

Chyták mimo soutěž: Kdo šel při slavných Shakespearovských slavnostech Umělecké besedy, v dubnu 1864, v maskách hlavních hrdinů Večera tříkrálového, Violy a Sebastiána ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 11. dubna 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 5.
5.1. Útlá duše se nachází „v těle čilém“.
5.2. Fidlovačka je ševcovský nástroj, sloužící k vyhlazování kůže tzv. fidlováním.
Chyták mimo soutěž: V údolí Malešovského potoka (dnes říčky Vrchlice) je vytesán reliéf Jaroslava Vrchlického

Výherci 5. kola:

Ceny s logem soutěže získávají Stanislav Košák, Moncicak ze Záboří a František Černík

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
4. dubna 2016