5. Zakazovaná, obávaná, vítězná aneb Zpívající právníci…

Josef Krasoslav CHMELENSKÝ
(1800 Bavorov – 1839 Praha)
Josef Kajetán TYL
(1808 Kutná Hora – 1856 Plzeň)
František ŠKROUP
(1801 Osice – 1862 Rotterdam)
Karel STRAKATÝ
(1804 Blatná – 1868 Praha)

„Jako učitelský syn se narodil v Bavorově 7. srpna 1800 Josef Krasoslav Chmelenský, doktor práva a dvorský místosudí v Praze, probuzenecký básník a kritik, budějovický spolužák Čelakovského. Tento idylik jemného hudebního sluchu a zpěvného verše, jehož mnohé písně znárodněly, napsal text k první české opeře... Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka vaší písně „Kde domov můj“, jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností a důležitým činitelem v pražské Umělecké besedě. „ (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 75 a I, 1986, s. 72)

Situace v dobách národního obrození velice častá. V učitelské muzikantské rodině přichází na svět nadaný synek, později studující na církevní škole a významně přispívající k rozvoji české kultury. Symbolicky, s příchodem nového, 19. století, se tento příběh odehrál v Bavorově, v rodině Chmelenských. Malý Josef je hlava otevřená. Touží být právníkem a na piaristickém gymnáziu v Českých Budějovicích jej osloví vlastenecké ideje studentského „strakonického“ přítele Františka Ladislava Čelakovského a Josefa Vlastimila Kamarýta z Velešína. Po jejich vzoru si jméno krášlí zvučným „Krasoslavem“ a vydává básnickou sbírku, z níž některé básničky zlidověly jako písně.

Některé zhudebňuje František Škroup, kolega a přítel již z pražských právnických studiích. Dokonce spolu zakládají první české hudební periodikum, Věnec ze zpěvů vlasteneckých uvitý a obětovaný dívkám vlasteneckým. Mezi odběrateli šíří původní české písně, s nápěvy od soudobých autorů, např. J.J. Ryby nebo právě F. Škroupa. Ač mladí, pětadvacetiletí, vytvoří i první skutečně českou původní operu. Nese jméno Dráteník, libreto, v němž nemůže chybět mladá láska, píše Chmelenský, hudbu Škroup. Vyprodaná premiéra, v únoru 1826, je kulturní událostí sezóny Stavovského divadla. Hlavní roli slovenského „drotára“ zpívá sám Škroup a ve vyprodaném hledišti sedí snad všichni obrozenečtí bardové, včetně Čelakovského a Jungmanna. A mladý Josef Kajetán Tyl. Možná, že atmosféra premiéry definitivně určuje jeho další herecký osud… Stanou se z nich přátelé a později i profesní kolegové ve Stavovském divadle. Škroup bude kapelníkem Stavovského divadla, Tyl získá místo dramaturga.

Zatím je léto 1834. Kajetán se rozhodl napsat divadelní frašku, zpěvohru, z pražského života. Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. Na počest ševcovské slavnosti, každoročně pořádané po Velikonocích v Nuslích. Staví proti sobě zhlouplé poněmčelé měšťáky a prosté Pražany, bojující za obrodu své vlasti. Bude ale také o lásce. Kajetán se toulá kolem Malešovského potoka pod rodnou Kutnou Horou, unášený krásnou kraje. Hledá inspiraci. Fidlovačku potřebuje „doladit“. Vlasteneckým motivem, písní, chorálem…Něčím, co chytí za srdíčko... V „Procházkách po Čechách“ o svém nejoblíbenějším místě napíše: ,,Od samého města vine se rozkošné údolí. V něm stojí mlýn za mlýnem, zahrada vedle zahrady, od jednoho k druhému běží jako živé pásmo Malešovský potok mezi vrbovím, mlýnská struha mezi olšovím a ryborodé splavy...z obou stran, od města až k samé Roztěži, hradí se vrchové a skaliny, dílem s polní úrodou, dílem s lesní pustinou.“.

Vzniknou čarokrásné verše o hledání domova a o české zemi. František Škroup, který píše hudbu k Fidlovačce, je ale dostává na stůl až v poslední chvíli. Nezdá se mu vlastenecký sborový chorál. Píseň svěří pouze slepému houslistovi Marešovi, s podbarvením lesního rohu. Tyla požádá, zda by roli houslisty mohl zpívat zpěvák s podmanivým basem, Karel Strakatý, operní kolega ze Stavovského divadla. Znají se velmi dobře, protože v českém představení zpíval Strakatý poprvé (Kašpara ve Weberově Čarostřelci), právě při Škroupově benefici a je zde i jistá studentská „právnická“ příbuznost, vzdáleně doplněná příbuzností „rodinnou“, vážící se do jižních Čech. Zpěvák totiž pochází z Blatné, odkud je i Škroupova sestra... A líbil se i při premiéře jiné Škroupovy opery, Oldřich a Božena, opět složené na libreto Chmelenského.

Původně mohl být Karel Strakatý klidně hrnčířem, jak by velela rodinná tradice. Ale protože jak otec, tak děda, byli nadšenými šikovnými muzikanty a Karlův hlas se nedal přeslechnout při sborovém kostelním zpěvu, o intelektu nemluvě, přáli si rodiče, aby se stal knězem. Vzpomínáte na malého Františka Věka…? Hodně velká podobnost… Po rodné Blatné následoval gymnaziální Písek a podobně jako Škroup a Chmelenský, zápis na právnická studia do Prahy, kde se všichni poznají ponejprv. Následuje až pohádková životní smyčka.

Při koncertě na podporu chudých studentů (1924) je Strakatého výkonem oslněn ředitel Stavovského divadla, Jan Nepomuk Štěpánek. Natolik, že mu rozmluví studia a doporučí věnovat se pouze zpěvu. A na světě je rázem o jednoho budoucího právníka méně. Vlastně o dva, neboť po úspěchu opery Dráteník opouští právnickou cestu i František Škroup. Jen pro úplnost, třetí ze „zpívajících právníků“, bavorovský Krasoslav Chmelenský u „řemesla“ vydrží.

Pro zajímavost. Švagrem Karla Strakatého byl vážený pražský měšťan, vlastenec, právník a advokát, Antonín Strobach. Jako důvěrný přítel K.H. Máchy s ním absolvoval slavnou „italskou“ cestu v létě roku 1934, v jejímž závěru oba poutníci navštívili Blatnou. Určitě i z důvodu návštěvy Strakatého příbuzných. Byl to zajímavý rok, plný událostí. Přinesl radost i J.K. Chmelenskému, který byl jedním ze svědků strakonické svatby přítele Čelakovského s Márinkou Ventovou. Druhým svědkem byl samozřejmě věrný J.V. Plánek.

Karlu Strakatému přinesl rok 1834 již zmiňovanou roli slepého houslisty Mareše v Tylově Fidlovačce. S premiérou před Vánoci, 21. prosince. Na prknech divadla, kde před necelým půlstoletím zazněl i Mozartův Don Giovanni... Jak dokládají vzpomínky pamětníků, byl basista nadán krásným zrnitým hlasem, v rozsahu od E až fis., což znamená rozsah o něco více než dvě oktávy. Samotná divadelní fraška nabídla příběh popanštělé obchodnice Mastílkové, jejíž neteř Lidušku miluje mlynářský chasník Jeník. Přes různé zádrhele dospěje vše ke šťastnému konci, v Nuselském údolí, pod ševcovskou ozdobenou břízou, s nezbytnou „fidlovačkou“.

Slepý houslista Mareš není hlavní postavou hry, ale Tyl si od jeho výstupu hodně sliboval. Poslechl Škroupa a nechal vyniknout sólový zpěv. Karel Strakatý se role ujal se vší zpěváckou poctivostí. Možná, že při zpěvu myslel na svůj domov, který každý máme v sobě, na „své“ Blatensko, z kterého odešel do Prahy, ale často se vracel, protože borové lesy na kamenitých výchozech, zrcadly rybníků a meze, na jaře ostříbřené kvetoucími trnkami, zůstaly v jeho srdci také „zemským rájem na pohled…“ A určitě myslel na maminku a na rodné město, které před třemi měsíci postihl ničivý požár. I proto prý měl při zpěvu slzy v očích…

Jaký účinek měl výstup, při kterém poprvé zazněla píseň, kterou si Češi, až získají samostatnost, vyvolí za státní hymnu ? Nechme promluvit Antonína Klášterského (1866-1938), rodáka z Mirovic u Písku. Do básnického jazyka převedl slova, jimiž se František Škroup, den před svou nečekanou smrtí, vrátil v rozhovoru pro německého režiséra, k jednomu ze svých nejslavnějších dnů:

Když brzy potom Karel Strakatý
Zazpíval při hře v divadle tu píseň-
Má krásný, zvučný jako zvon –
Tu lidé jásali a slzy draly
Se do očí jim… Měla peruti
Ta píseň malá, vznesla na nich srdce
Jim výš, v svět lepší, lila sílu v ně
A útěchu, a létla z divadla pak
I v celé město, z města do všech krajů –
A dnes už ji i drobné dítě zná,
A studenti i žalář trpí pro ni,
Když přes zákaz – jí vláda bojí se-
Ji pějí na ulicích. Čím víc brání,
Tím víc se šíří, nedá umlčet
A zhladit se už, všude zní a jásá
A žije…“

Výstižné… Spolu se závěrečnými slovy Fidlovačky, aktuálními i po více než sto osmdesáti letech: „Češi hodně se žeňte, mějte hodně dětí a vychovejte z nich hodné a upřímné Čechy“, vyvolávají nadšení diváci na scénu Tyla, Škroupa i Strakatého. Potlesk nebere konce… S pochvalnou kritikou v novinách od J.K. Chmelenského. To je jedna strana mince. Samotná divadelní hra ovšem neměla šťastný osud. Jako nevhodná, příliš kritizující a obhroublá, byla stažena brzo z repertoáru a hrozilo zapomenutí. Druhá strana mince. Ale spousty obyčejných lidí si opisovaly slova písně o domově, která jim promlouvala k duši a zpívala si je.

Karel Strakatý, ač operní zpěvák a pěvecká hvězda, stál v popředí jejího rozletu po vlastech českých. Při přednesu národních písní, na vlasteneckých besedách a bálech, které z iniciativy Tylovy vznikaly po potlačeném polském povstání, při všech možných setkáních, kde byla prezentována láska k rodné zemi. Přitom nelze opominout všudypřítomnost Metternichova absolutistického režimu, který se podobné aktivity snažil potlačovat a vlastenecky smýšlející lidé z kulturních kruhů museli velmi často čelit politické perzekuci. A to se pomalu blíží revoluční rok 1848, po kterém přichází neúprosný Bachův absolutismus a s národními snahami je rázem konec…

Mezitím Karel Strakatý pracuje i na mezinárodní popularitě již znárodnělé písně. Jako pravidelný návštěvník Mariánských Lázní, vystupuje na místních dobročinných koncertech pro obecní chudé. Jako při svých počátcích na studiích. O vystoupení operního mistra je mezi českými i zahraničními návštěvníky obrovský zájem. Mariánské Lázně jsou jedním z kulturních středů tehdejší Evropy a Evropané ještě kultuře rozumí. Strakatého vystoupení roku 1843 se stane legendárním. Do Anglie, Ruska, Německa a ostatních států se rozletěla česká píseň. Zpěvák, původem blatenský kluk upatlaný hrnčířskou hlínou, dostává pozvání od anglické královny Viktorie na dvorní vánoční koncert pro nejvyšší šlechtu a diplomaty…
Tylovy verše, Škroupova hudba a Strakatého zpěv…Počátek dlouhé cesty, na jejímž konci se první sloka písně Kde domov můj ? stane součástí oficiální hymny nové Československé republiky. Aby národu dodávala ve všech dějinných kotrmelcích sílu, naději, hrdost i pokoru…

Soutěžní otázky č. 5
5.1. V jakém těle se nachází „útlá duše“ z písně Kde domov můj ?
5.2. K čemu sloužil ševcům nástroj „fidlovačka“ ?

Chyták mimo soutěž: Který významný český básník má vytesán reliéf v údolí Tylova Malešovského potoka ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 4. dubna 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 4.
4.1. Jméno rostliny - lupina (vlčí bob mnoholistý) - má lesní pana Lupina.
4.2. F.L. Čelakovský je pohřben v Praze (Olšanské hřbitovy na Vinohradech), J.V. Plánek ve Strakonicích (hřbitov u Sv. Václava)

Výherci 4. kola:
Jitka Bromová, Ester Vávrová a Věra Brejchová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
29. března 2016