3. Velebený Velebín aneb Studentova prvotínka…

Jan Nepomuk ŠTĚPÁNEK (1783 Chrudim-1844 Praha)
Augustin JEDLIČKA (1795 Kasejovice – 1869 Záboří)
Jindřich JINDŘICH (1876 Klenčí pod Čerchovem – 1967 Domažlice)

„Úvozy polních cest, pastviště, sosnové lesíky, rybníčky a písčitá políčka plná kamení, pahorků a lísek, to je krajinné předznamenání pro Záboří, alšovsky starosvětskou ves, stulenou v údolí pod bílou zvonicí kostelíčka a kamenným zdivem staré vladyčí tvrze. Patří k ní ještě fara, kde v minulém století žil vlastenecký farář Augustin Jedlička, literárním jménem Velebín Třemšínský, který je autorem rytířské činohry o Mečislavu a Blance i mnohých loveckých písní, z nichž některé znárodněly.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 43 )

Kočovná loutková divadla nejsou jedinými kulturními tělesy, křižujícími obrozenecké Čechy. Podobně populární a podobně chudá, jsou i kočovná divadla opravdových herců. Herecké společnosti, české i německé, jezdí po štacích a přivážejí kulturu takříkajíc až do domu. A málo platné, herec není právě uznávané povolání. Již vzpomínaný seriál F.L. Věk dobře ukazuje, s jakou se doma potázal student teologie František, když se prchlivý otec dozvěděl o jeho lásce k divadlu. A přitom nešlo o kočovné, potulné divadlo, ale o kamennou Boudu, první české stálé divadlo.

František nakonec ustoupil. Jeho souputník, Jan Nepomuk Štěpánek, nikoli. Před vysvěcením na kněze dal přednost vlasteneckému divadlu a stal se jeho vůdčí osobností. Ochotnickou činností, překlady cizích děl i vlastní tvorbou. Z nejznámějších Obležení Prahy od Švejdů, Osvobození vlasti, Jaroslav a Blažena nebo Loupežníci na Chlumu. Historicko-rytířské hry vycházely z bohatých českých dějin, velmi oblíbené veselohry ze současnosti a často je na svá malá jeviště převáděli loutkoherci. Ve Stavovském divadle režíroval řadu českých představení a stal se dokonce jeho spoluředitelem.

Vlasteneckou činností učaroval mladému studentu pražské bohoslovecké fakulty, Augustinu Jedličkovi. Gustík, po rodu řeznický chasník, pochází z městečka Kasejovic, po místním z „Kasouc“, na Lnářsku. Ze zadumané, ryze české krajiny mezi Blatnou a Nepomukem. Zcela v duchu doby je výborným muzikantem. Mimo jiné hraje i na tehdy ne zrovna obvyklou kytaru. Ještě při studiu se podílí na revizi nového vydání Hájkovy Kroniky české, což jej přivede k zájmu o historii a jako každý student rád navštěvuje divadelní představení. Hájkovy barvitě nehistoricky podané historické příběhy a aktuální Štěpánkovy rytířské divadelní hry v něm probudí dramatika. V roce 1818 píše v úvodu zmiňovanou vlasteneckou rytířskou činohru Mečislav a Blanka. S rozechvělým věnováním velkému vzoru, „důchodnímu a tajemníkovi královského stavovského Pražského divadla, měšťanu Pražskému, Vlastenci horlivému“, Janu Nepomuku Štěpánkovi. Dnes úsměvně archaickým jazykem píše, že, „Osměliv se prvotínku v chrámu Thálie obětovati…ihned k Vám jsem se utekl, an Vás opatrným krokem následovati jsem u sebe ustanovil…an Vás jedinkého býti vím, který vlastencům svým cestu tu již opět zarostlou znovu proklestil…“

Ačkoli ji píše budoucí farář, není Mečislav a Blanka vůbec špatná hra. O lásce, udatnosti, vlastenectví a dvorných mravech, s lehkým úsměvem překonávající všechny překážky. Během několika let se prostřednictvím ochotnických a kočovných společností hraje po celých Čechách. V čestné společnosti divadelních kusů vycházející autorské hvězdy, Václava Klimenta Klicpery (1792 – 1859), který, poučen dílem Štěpánkovým, pokládá pevné základy českého dramatu i komedie.

Student Augustin je mezitím vysvěcen a po krátkém působení na Chodsku přichází jako kaplan do rodných Kasejovic. Praha s kulturním kvasem je najednou minulostí a dramatická můza přenechává místo pracovním povinnostem. Přesto v bývalých kasárnách zakládá a řídí ochotnické divadlo, s kterým vystupuje v hostinci U bílého koníčka a ve Lnářích se zaslouží o vznik dětského divadelního souboru. Roku 1831 nastupuje úřad faráře v nedalekém Záboří. Okouzlení harmonickou krajinou Blatenska, s nádechem starosvětské poetiky vydrží Augustinu Jedličkovi téměř čtyřicet let. Na zábořské faře se plně věnuje práci katechety i vlastenecké a osvětové činnosti, pokračuje v práci s dětskými soubory, píše básně, občas divadelní hry pro mládež a nevynechává ani světské radosti. Jen těch třicet dva kamenných schodů od fary ke kostelu Svatého Petra a Pavla, zvládá s každým přibývajícím křížkem pomaleji a pomaleji…

Množství drobné zvěře v klidné oblasti mezí, remízků, polí a rybníků jej zavádí na myslivecké chodníky. S pílí sobě vlastní sbírá tematické lidové písně, dotváří je vlastními verši až vznikne a vyjde v roce 1860 sbírka myslivecké lovecké poezie, nazvaná „Písně“, z níž se některé zlidovělé básněpísně zpívají dodnes. Podepsán pod sborníkem ale není Augustin Jedlička, ale Velebín Třemšínský, což je farářův vlastenecký pseudonym. Někdy psán Podtřemšínský. Natolik miloval kraj, chráněný temným masivem Třemšína, že jej vtělil do svého jména. Možná mu učarovaly tajemné zbytky středověkého hradu, možná tajuplný název, údajně značící tři zlaté pruty, čili „šíny“, navždy potopené v zaniklé hradní studni…

Stále neúnavný, zvládající povinnosti faráře, výuku náboženství ve škole, spoluzakládající Hospodářskou Jednotu píseckého kraje, v soustružnicko-truhlářské dílně vyrábějící paličky pro sedlické krajkářky, učící sousedy roubovat a pěstovat ovocné stromy, rozumíce potřebám lidí jako málokdo… Na oplátku požívá přirozené úcty svých farníků, doložené vyšívanými kapesníky od všech svatebních párů, které vypravil do společného života.

S jeho odkazem se setká i spisovatel Alois Jirásek, když na jihu Čech sbírá materiál pro zachycení revolučního roku 1848. V povídce nazvané Talacko, vycházející až r.1913, zachycuje nejen historickou postavu vlasteneckého šlechtice Josefa Kristiána Talacka z Ještětic, sídlícího tehdy na Bratronicích, ale i život na tehdejším Blatensku, očima vlasteneckého faráře Příhody. Povídkový farář Příhoda není nikdo jiný než zábořský farář Augustin Jedlička. Podobný způsob prezentace využil již před Jiráskem Karel Klostermann, když v románu Ecce homo ! vtělil skutečnou postavu oblíbeného štěkeňského faráře Vendelína Zbonka do románové postavy pátera Radosty.

Augustin Jedlička, čili Velebín Třemšínský, Podtřemšínský, prožil v ústraní zábořské fary všechny zásadní dějinné zvraty, spojené s pokračujícím národním obrozením. Slavné národní poutě na Třemšín, vznik spolků, revoluční nálady i vystřízlivění, spojené s perzekucemi roku 1848, Bachův absolutismus i následný nezadržitelný nástup českého národního uvědomnění. Sám k němu přispěl poctivou osvětovou celoživotní prací, začínající kdysi v mládí rytířskou hrou o krásné Blance. Ale to je již dávno... Největší odměnou mu na sklonku života určitě bylo vědomí, že Čechové si budují vlastní divadlo. Národní. Kdyby měl více sil, možná by se mezi základními kameny z celé vlasti, po boku těch „prácheňských“, z Práchně, Svatoboru a Boubína, objevil v roce 1868 i kámen z Třemšína. Ale nestalo se…

Poslední odpočinek nalezl obrozenecký farář a dramatik na hřbitově zábořského farního kostela Svatého Patra a Pavla. Po zrušení hřbitova byla náhrobní deska z jeho hrobu alespoň zasazena do zdi kostela. Zůstaly postupně blednoucí vzpomínky a později alespoň malá literární dílka, Zábořský jemnospán a Zapomenutý vlastenec ze Záboří, připomínající „pionýrskou“ dobu Mečislavů a Velebínů. A nelze opominout do dnešních dob se na Blatensku hojně vyskytující jméno nebo příjmení Augustin…

Vlastenecké, hudebně založené geny se ale neztratili. Augustinův kasejovický synovec Alois Jindřich (1821-1895), kantor a výborný muzikant, který mimochodem pojídal kantorský chlebíček i v blízkých Katovicích u Strakonic, je skutečnou postavou Chodské trilogie Jindřicha Šimona Baara, kterého, coby caparta, v Klenčí pod Čerchovem učil. Dobře se znal i s Boženou Němcovou, právě na Chodsku pobývající, jak dosvědčuje první část Chodské trilogie, román Paní komisarka.

Syna Jindřicha vedl kantor Alois od mládí k hudbě a k lásce k Chodsku. Natolik dobře, že prasynovec Augustina Jedličky, Jindřich Jindřich (1876–1967), se nesmazatelným písmem zapsal do českého národního povědomí jako hudební skladatel, sbormistr, etnograf a zakladatel Chodského muzea. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem. Určitě si tehdy dobře uvědomoval, že alespoň kousek poděkování za získané ocenění, patří zpod zachmuřeného hraničního Čerchova i pod prastrýcův milovaný opomíjený Třemšín…
(Pozn.: Kámen z Čerchova se mezi základními kameny Národního divadla nalézá…)

Tajemný Třemšín (827 m n.m.), s pozůstatky středověkého hradu je často navštěvovaným místem. V současnosti nepřístupná, dřevěná, žebříků zbavená nebezpečná rozhledna měla být před několika lety nahrazena novou moderní šroubovitou tubusovou…Z finančních důvodů se tak zatím nestalo a nepřístupné torzo definitivně v červenci 2015 pohltil lesní požár… Zatím částečnou náhradou může být alespoň nově opravená kaplička, nabízející poutníkům sucho a v případě potřeby i kamínka na zahřátí. S nápisem nad vchodem by Velebín Třemšínský, i po více než sto čtyřiceti letech, určitě souhlasil: Bohu chvála, králi úcta, vlasti sláva…

Chtělo by se říci: Jak prosté…

Soutěžní otázky č. 3
3.1. Po jaké zvěři mohl střílet myslivec, když se netrefil a ustřelil ji pouze „pírko“ ?
3.2. Jakému pohoří vévodí svou výškou Čerchov a mohla se Božena Němcová kochat výhledy ze zdejší Kurzovy rozhledny ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 21. března 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č.1 a 2.
1.1. Brdy jsou od 1.1.2016 naše 26. chráněná krajinná oblast. Nejvyšším vrchem je Tok, 865 m n.m..
1.2. Kantor je z latinského slova cantor-zpěvák, protože dříve učitel řídil i kostelní hudbu. Povinná školní docházka byla v Čechách zavedena r. 1774 za vlády Marie Terezie.
2.1. Nikam. Nemohli chodit společně na procházky. M. Aleš se narodil r.1852, pět let po smrti Matěje Kopeckého.
2.2. Pastouška byla původně obydlí obecního pastýře, přeneseně nuzné obydlí. Chudobinec bylo obecní zařízení pro zestárlé a chudé občany obce.

Výherci 1. kola:
Anna Gajerová, Eliška Žitná a Vlasta Černíková.

Výherci 2. kola:
Kateřina Bobková, Zdena Hradská, Nikola Martínková a Ladislav Hraba

POZOR !!: Ceny pro výherce budou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav, až od pondělí 21. března 2016, z důvodu pozdržení ve výrobě.

Děkuji za pochopení.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP,
10. března 2016