2. Komedianti a principálové slova českého aneb Kašpárek je nejlepší…

Matěj KOPECKÝ (1775 Libčany– 1847 Koloděje nad Lužnicí)
Ernestina Karolina KOPECKÁ-Krügrová (1842 Mirotice– 1914 Březnice)
Rod LAGRONŮ (Lakronů)

„Jednou zastavil před školou v Novosedlech principál Kopecký se svou maringotkou a dřevěnými pimprlaty. Pod vozem leželo bílé štěňátko. Děvčata se do něho zamilovala, nosila ho v náručí do školy, škemrala a škemrala, aby jim je tatínek koupil…Stal se z něho houzír. Toulal se po polích k mrzutosti všech domácích střelců. Jednou v noci utekl až do Volenic na studentskou zábavu. V sále právě hráli valčík, tanečníci roztáčeli svoje tanečnice, když cosi v kole zatahalo Boženku řídících za sukně. Ohlédne se uděšeně – a on to Alík.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 109 )

Známe většinou pouze z televizních pohádek. Rozvrzaný, oplachtovaný vůz, tažený zbídačeným koníkem, na něm celá komediantská rodina, vedená principálem. Lidé světem jdoucí, svobodného povolání, chudí, žijící z ruky do úst. Jezdí štaci od štace a nabízející ve městech i v nejzapadlejších vesnicích iluze „z jiných světů“. Proto „světští“. Někde vítáni, někde vyháněni, snášející mnohdy pohrdání, ale žijící pro potlesk, pro smích, pro „sukces“… Herci, vyrůstající z Harlekýnů, Kolombín a Pantalónů staré barokní italské komedie dell arte. Umělci, kteří se mnohdy stávají svědomím národa, protože z prken, znamenajících svět mohou říkat pravdu. A velmi často končící v bídě, v zapomnění a v chudobincích…

Samostatným a zvláštním typem dramatického umění je loutkové divadlo, přicházející na svět po smutném období třicetileté války. Těžko říci, proč v našem Prácheňsku zapustilo kořeny silněji než kdekoli jinde. Ale stalo se. Komediantský vůz, malé jeviště s několika vyměnitelnými kulisami, malovaná opona a dřevění herci, marionety. Pohádky pro dospělé, o Donu Juanovi, o Doktoru Faustovi, o lásce, o chytrosti nebo příběhy historické. Pohádky pro děti, o krásných princeznách, zlých dracích, statečných princích a chasnících. Pro ponaučení i pobavení. Ne příliš mravoučné. Děti se chtějí smát a vidět, že i slabší a odstrkovaný, může, při troše vtipu, vyhrát a dosáhnout štěstí.

Loutkářská rodina Kopeckých by o tom mohla napsat romány. Vzešel z ní nejslavnější český loutkář národního obrození. Píše se rok 1775. Zatímco u Chlumce nad Cidlinou neslavně končí povstání sedláků, v blízké zájezdní hospodě v Libčanech přichází na svět malý Matěj Kopecký. Jak jinak, než na štaci svého otce, kočovného potulného kejlíře a loutkoherce. V šesti letech se ocitá na Blatensku, jako poddaný majitele Lažanského panství. Vyrůstá v závětří mohutného zalesněného Hradce, opředeného pověstmi, v kraji rybníků, selských lesíků a mírné melancholie. A zároveň také v kraji trvalé životní inspirace.

Vyučený hodinář se přižení do Mirotic u Blatné. Občas hraje loutkové divadlo, jezdí jako kočovný kramář, bojuje v napoleonských válkách, projde řadou různých povolání a teprve po čtyřicítce zvítězí definitivně rodové geny. Podá si žádost o licenci „K provozování mechanických představení“ a jako principál vyráží po českých zemích, nejraději ovšem po „svém“ Prácheňsku. Loutkové hry si píše sám. Neopouští tradiční Fausty a čerty, ale pro děti přivádí na divadelní prkna postavu českého Honzy. A také Kašpárka. Věčného smolaře, otloukánka, ale hlavu otevřenou, kterému děti přesto drží palce, aby vyhrál. Protože každý se v něm, alespoň zčásti, poznává…

Náměty nachází i v českých dějinách. Příběh Oldřicha a Boženy může směle konkurovat dnešním televizním „lovestory“, podobně jako Loupežníci na zámku si nezadají s moderními „thrillery“. Samozřejmě hraje česky. Aniž tuší, je součástí mohutného vlasteneckého proudu národního obrození. Na „stará kolena“ opouští Mirotice a usazuje se u syna v šumavském Podlesí. Pastouška v Přečíně u Vacova na Strakonicku se stává na dalších deset let významným centrem loutkohereckého života.

Nedá se říci, že by Kopecký šel „do cizího“. Pošumaví již dříve objevilo poetiku loutek a na „světskou“ cestu se odsud vydávala řada rodin, později často s rozvětveným rodem Kopeckých spřízněna. K nejznámějším patřili Lagronové z blízkého Dřešína, Dubští z Kladrub, Kočkové z Kraselova, ale i Kludští z Bavorova u Vodňan nebo Berouskové z Drahenic. Ti všichni se živili loutkoherectvím, takže v matrikách byli uváděni i jako komedianti, členové gymnastické společnosti, případně loutkoherci. Rodové tradice byly velmi silné a není náhodou, že se s těmito jmény setkáváme i v dnešních kulturních sférách.

Zakladatelem „světské“ rodiny Lagronů, někdy Lakronů, na Volyňsku, je údajně voják z francouzských válek, z poloviny 18. století. Ve válečné zimě 1741/1742, ložírovalo v našem kraji francouzské vojsko, řada vojáků zde zemřela, někteří se pro zranění nemohli vrátit zpět do vlasti a v Pošumaví zůstali. V hezké rodové pověsti vystupují potulní šumaři s krásnou dcerou, ale i čestický hrabě a potomci rodu Rožmberků. Kulturní, politická i různá další zemětřesení přecházela naší zemí a Lagronové zůstávali věrni řemeslu. Zachovalo se dokonce jejich kompletní loutkové divadlo a v roce 1993 na něm Umělecká scéna Říše loutek z Prahy sehrála „kultovní“ hru českých lidových loutkářů o doktoru Faustovi.

Na poslední měsíce života odchází Matěj Kopecký za přítelem do Kolodějí nad Lužnicí, kde umírá. V úmrtní knize stručně zapsáno, že zemřel „komediant z Mirotic, vdovec a žebrák“… Již se nedožil revolučního roku 1848, aby viděl, jak jeho Honzové a otloukaní Kašpárci bojují se zbraní v ruce za svobodu a českou řeč... Když syn Václav vydá tiskem otcovy vlastní divadelní loutkoherecké hry a malíř Mikoláš Aleš připomene fiktivní podobiznou bývalého mirotického „souseda“, zrodí se legenda. Roku 1905 ji podpoří ředitel Národního divadla, když při odhalení Matějova pomníčku při zdi hřbitova v Týně nad Vltavou, pronese slova o "rozsévači slova českého a pomocníku k národa povznesení". Už se jaksi zapomnělo, že původně byl pohřben v části hřbitova pro největší chudáky jako žebrák…

V té době již krajem a ponejvíce Blatenskem, křižuje nejznámější Matějova pokračovatelka, vnučka Ernestina, čili Arnoštka. Pocházela z Mirotic, zažila dědečkova vyprávění a dobrovolně se vydala jeho životní cestou. S otcem Václavem jezdila po štacích, takže ani nemohla chodit do školy, později provozovala loutkové divadlo se svým manželem. Hrála s některými loutkami dědy Matěje a v roce 1912 ji v Praze dokonce tleskali přední čeští umělci, v čele s Mikolášem Alšem a Josefem Váchalem. Ač negramotná, znala zpaměti přes čtyřicet her a sama dokázala vodit a mluvit se všemi loutkami. Byla hrdá na svou práci a nevyměnila by ji za nic na světě, i když sama říkávala:„Pod vozem byla ta naše drobotina, po stranách naše nádobíčko, ve voze jenom kamínka, malovaná truhla, nějaký ten hrníček – a to bylo všechno, co nám říkalo pane.“

Slavný ilustrátor Babičky Boženy Němcové, Adolf Kašpar, si ji při svém pobytu na Lnářsku několikrát vymaloval. Reprodukce jednoho z akvarelů zdobí tepaný kříž na prostém Arnoštčině hrobu v Březnici. Odešla v roce 1914. Dá se říci symbolicky, s koncem „starých dobrých časů“. Následující hrůzy Velké války již navždycky změnily svět i myšlení lidí. Svou uměleckou káru ale Kopečtí táhli dál. Za další, ještě hroznější války, dodávali dřevění herci odvahu vlasteneckými hrami i zpěvem národních písní, včetně té nejkrásnější, o domově… A se světem loutek jsou členové rodiny Kopeckých spjatí dodnes.

Zajímavostí je, že se v třicátých letech minulého století dobře poznali i s profesorem Josefem Skupou, rodákem ze Strakonic, později Plzeňákem a tvůrcem slavné loutky Hurvínka. Která ze slavných původních Matějových postav asi mohla být předobrazem dnes již světově populárního vykutáleného filuty, věčně „bojujícího“ se svým taťuldou Spejblem ? Možná napůl Kašpárek a napůl český Honzík... S profesorem Skupou se samozřejmě ještě setkáme.

Druhou zajímavost nabízí koloběh dramatických životů: Matěj Kopecký umírá v Kolodějích nad Lužnicí. Jeho nejslavnější pokračovatelka, vnučka Arnoštka umírá v roce 1914. A roku 1914 v Kolodějích přichází na svět Alfréd Radok, významný český divadelní režisér a zakladatel světově uznávaného divadla Laterny Magiky… I s ním se ještě určitě potkáme.

Důležité je, že odkaz prvních loutkoherců přežil do dnešních dnů. Nejen Cenou Matěje Kopeckého, udílenou již 42 let v rámci přehlídky loutkářských souborů v Libčanech, nejen Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi, nejen Muzeem Matěje Kopeckého v Miroticích... Je v duši všech dřevěných postaviček, dnes a denně oživovaných novými principály na prknech loutkových a pimprlových divadel. Pro dětský i „dospělácký“ úsměv a smích a pro zamyšlení nad dnešním složitým světem… Zkrátka pro pořádný sukces !

Soutěžní otázky č. 2
2.1. Kam spolu Matěj Kopecký a Mikoláš Aleš nejraději chodili na procházky ?
2.2. Co byla pastouška a co chudobinec ?

Protože soutěž se rozbíhá, je možno na otázky mimořádně odpovídat až do pondělí 14. března 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz .

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
3. března 2016