1. Mistři kompozic aneb Vesničtí kantoři a jejich žáci…


Benedikt Emanuel ŽÁK (SCHACK) (1758 Mirotice - 1826 Mnichov)
Jan Jakub RYBA (1765 Přeštice – 1815 Rožmitál pod Třemšínem)

„Vchod do zámecké zahrady připomene svým zanedbaným altánkem a vchodem s amorety i holubičkami kus rokoka. Nenacházíme je jen v lidové ornamentice lidových štítů na starých staveních, v kaligrafických rozvilinách některých písemností Alšova otce-písaře, zde však vyvrcholilo v jedné postavě ze světa hudby, kterou si spojujeme se samotným Mozartem. V té době přála mirotická vrchnost hlavně hudbě, zejména kostelní a zřídila pro mirotického učitele zvláštní nadání, aby vedle školního vyučování vedl a řídil v Miroticích hudební školu….“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 20 )

Nábožensky založené baroko postupně přechází do rozdováděného rokoka plného fráčků, napudrovaných paruk, hudby a romantických příběhů. V kurzu jsou francouzští osvícenci, Vídeň uchvacuje mladý génius Mozart a Češi prostřednictvím národního obrození znovu objevují krásu vlastní řeči. Tehdejší naděje, nálady a myšlenky české společnosti asi nejlépe přiblížil skvělý seriál F.L. Věk, na motivy románu Aloise Jiráska. Mladý kupecký synek František, odchází, díky muzikantskému talentu, na církevní školu, aby se po zrušení církevních řádů Josefem II. a po poznání české vlastenecké společnosti, ale i slavného Mozarta, vrátil zpět do rodné Dobrušky.

Odkud čerpal Alois Jirásek námět svého románu? Postavou Františka Věka, ve skutečnosti vlastenecky založeného kupce Heka, z rodného kraje Hronovska. Ovšem velmi dobře, díky příteli Mikoláši Alšovi, znal také naše Prácheňsko, nejvíce Miroticko a Blatensko, takže mu nemohly uniknout dva neobvyklé osudy synků obyčejných vesnických kantorů, Žáka a Ryby. V počátcích podobné, v závěru zcela rozdílné, potvrzující smutnou pravdu, že doma není nikdo prorokem… A román o Františku Věkovi byl na světě…

V jihočeských Miroticích, městečka nedaleko Blatné, v rodině venkovského učitele, přichází na svět malý Benedikt. Bůh ví, čím tolik okouzlil hudbymilovnou sudičkou, že se u něho zastavila hned několikrát… A což když jako žáček začal v kostele Svatého Jiljí zpívat „na kůru“ náboženské písně… Pilný, pracovitý, s krásným tenorem i sopránem, se v rodné jihočeské krajině příliš neohřál. Ale určitě mu dala do života pokoru a píli. A čarovné flétnové tóny, jimiž, včetně zpěvu, jednou okouzlí Vídeň i Mnichov.

Zatím ještě zpívá jako choralistu na Svaté Hoře u Příbrami a později na Svatovítském kůru v Praze. Ale v osmnácti letech začíná studovat filozofii a zpěv ve Vídni. Český původ se pomalu ztrácí pod poněmčeným jménem Benedikt Schack. Díky zpěvu se seznamuje s o dva roky starším Wolfgangem Amadeem Mozartem a stávají se přátelé. Mladík, který se v rodném městečku mohl rozhodovat, zda poběží na hráz radobyteckého rybníka, myštické Labutě, nebo do zámeckého parku v Cerhonicích, odkud je úvodní citát, vystupuje jako tenor v Divadle na Vídeňce a na procházky chodí do vídeňských parků s geniálním mladým skladatelem…

Museli být velmi dobří přátelé, chvíli bydleli i ve společném domě. Výbornému tenoristovi a flétnistovi dokonce přímo „na tělo“, píše Mozart roli Tamina ve své poslední opeře, Kouzelná flétna. Dílu plném podobenství, náznaků, magie svobodných zednářů i lidského štěstí. Říká se, že vyzrazením zednářských rituálů na sebe Mozart přivolal kletbu, které v třiceti pěti letech podlehl. Ještě stihl rozpracovat geniální Rekviem, jehož sopránovou část, zpívanou Žákem, již vyslechl na smrtelném loži.

Celý Benediktův život shrnuje pamětní deska na kameni před mirotickým kostelem Svatého Jiljí : „V těchto místech stál dům, kde se pravděpodobně narodil Benedikt Žák (7.2. 1758 – 10.12. 1826), slavný tenorista, hudební skladatel, flétnista a přítel Mozartův.“ Úspěšnou životní cestu komponisty, hudebníka a zpěváka završil v Mnichově, uznáním a slávou…

Nelehký byl v konci 18. století úděl vesnických kantorů, ačkoli se mohli opřít o nově zavedenou povinnou školní docházku. Jedním z mnoha je jakýsi učitel Ryba od Nepomuku, krátký čas působící i v pošumavské Volyni. Nyní vzdělává dítka v Přešticích a na kolenou kolébá malého synka Jakuba Jana. Brzo pozná, že synkovi „hudební“ sudička nadělila měrou vrchovatou… Když povyroste, miluje varhany, církevní hudbu a nejvíce housle. Podobně jako Žák odchází studovat na církevní gymnázium do Prahy. Ani jemu nechybí talent, píle a pracovitost. Hraje, zpívá, komponuje, stává se součástí české kulturní společnosti, dobře ví o geniální hudbě Mozartově. Jenže z nařízení císaře církevní školy končí. A přísný otec si navíc přeje mít ze syna kantora. Žádná Vídeň, žádný Mnichov, ale podbrdský Mníšek a později Rožmitál pod Třemšínem. A následuje dvacet sedm let učitelem. S milou ženou třináct dětí…

A do toho neshody s nadřízenými, s rodiči žáků, s vrchností. Hudba se mu stala útočištěm před strázněmi života a také krajina podbrdska, blízce sousedící s Blatenskem. Komponuje slavnou Českou mši vánoční. Hej mistře, vstaň bystře…a poprvé ji hraje na kůru kostela ve Starém Rožmitále. Ani po více než stu letech si bez ní nedovedeme představit tradiční české Vánoce. Vtělil do ní celý zdejší kraj, s hlubokými, posmutnělými lesy, zádumčivý, ale poctivý, pracovitý a ryze český. Skoro neznámá je další Rybova zásluha, v oblasti české písně a českého slova vůbec. Patřil mezi hlavní hrdiny té první, základní vlny českého národního obrození. Až na jeho díle mohli stavět ostatní.

O čem přemýšlel, když naposledy, odcházel do milovaného lesa…? Možná právě o svých ztracených snech. Dnes se pro upracování a psychické zhroucení vžil termín „syndrom vyhoření“. Neustálá nekončící jednotvárná práce vesnického kantora, boj s nepřízní okolí, o okrajové trampoty končících napoleonských válek, materiální strádání... A jako pověstná kapka přetékajícího poháru, zrušení opravy milovaných rožmitálských varhan. Umělec s absolutním sluchem již nemohl dál. Poslední útěchou my byl les na blízké Voltuši, kde s přicházejícím jarem dobrovolně odešel ze světa… Když jej nachází kamarád, je již na všechno pozdě. Mohyla z lesních kamenů s křížem dobře symbolizuje umělcovu životní cestu. Kříž, obklopený balvany… Až mnohem později může být důstojně pohřben na rožmitálském hřbitově. Jen pár metrů od kostela Povýšení Svatého kříže s milovanými varhanami.

Jsou již dávno opravené a slavnou mši často hrají. V blízkém, nedávno nově otevřeném Podbrdském muzeu v Rožmitále pod Třemšínem, je Jakubu Janu Rybovi věnována podrobná expozice. Kamenná mohyla na Voltuši a hřbitovní náhrobek jsou častými návštěvami turistů. Podobně jako pěkný „kamenný“ medailon v rodných Přešticích. A strhující televizní film Noc pastýřů věrně vykresluje složitost doby počátku devatenáctého století. Lidé nezapomínají a to je dobře.

Dva životy, dva osudy. Jirásek možná v F.L. Věkovi z každého vybral část, aby ukázal, jak těžký a občas krásný byl život českých umělců v počátcích národního obrození a bohužel, jak v Čechách velmi často platilo a platí, že doma není nikdo prorokem…A také aby vyzdvihl roli obyčejných kantorů, většinou muzikantů, v procesu národního obrození a zkulturnění národa vůbec.

A my si jen můžeme, v kontextu dnešního povídání, položit aktuální otázku: O kolik důstojnější místo ve společnosti mají dnešní kantoři ve srovnání s postavením Jana Jakuba Ryby ? Odpovědi lze každý den nalézt ve většině nezávislých médií…

Soutěžní otázky č. 1
1.1. Jaký statut, z hlediska ochrany přírody, mají dnes Brdy a jaký je jejich nejvyšší vrchol ?
1.2. Proč se učitelům říkalo dříve „kantor“ a kdy byla v Čechách zavedena povinná školní docházka ?

Protože soutěž se rozbíhá, je možno na otázky mimořádně odpovídat až do pondělí 14. března 2016, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
29. února 2016