10. Malířský domácí trojlístek… aneb Učitelská dítka a kantoři

Bohumil ULLRYCH (1893 Velký Bor-1948 Praha)
Alois MORAVEC (1899 Chyšky-1987 Praha)
Ladislav STEHLÍK (1908 Bělčice – 1987 Praha)

„Pouť mladých nadšenců skončila na Střele, kde Moravec, zvídavý sběratel pověstí, mohl hledat dvanáct zlatých sošek apoštolů, které čekají v hradní studni svého objevitele. Nezískal ani světské bohatství, ale na Střele se začalo jeho věrné přátelství s Ullrychem, jež vyvážilo leckteré poklady tohoto obmyslného světa…Tehdy ztemní táhlé kopce Kuřidlo, Šibeniční vrch i Tisovík s jaslovem a do šera svitnou obrysy krav, zacloněné rozplývavou dýmavou vlnou pastevčího ohníčku. Pro Bohumila to byla nejkrásnější a nejstarobylejší česká krajina.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1985, str.110 a 112)

Každý člověk, ať si to přizná nebo ne, má místo a krajinu, kde je mu pocitově dobře a nemusí jít pouze o „rodnou hroudu“. Malíři, obdařeni navíc mnohem citlivějším vnímáním a pohledem na krajinu, nejsou výjimkou. Každého osloví jiné motivy, jiná příroda, jiná atmosféra. A co teprve, když je umělecké putování přivede na Prácheňsko, nabízející tak trochu „od všeho kousek“… Malíř Bohumil Ullrych měl životní štěstí typu „dva v jednom“, protože se zde nejen narodil, ve Velkém Boru na Klatovsku, ale stalo se mu i celoživotní múzou. Dětství učitelského synka provázela častá stěhování, přinášející stále nová poznání.

Zadumaná Slatina na rozhraní Horažďovika a Blatenska, řekou Otavou rozzářené Střelské Hoštice, zapadlé Strašice na šumavském Podlesí, bohaté sedlácké Novosedly, mnohem chudší Zadní Zborovice a maloměstská, opět na stříbrné Otavě usazená Štěkeň. Štace, kterými prošel řídící učitel Ullrych s rodinou, se vnímavému synkovi každá svým způsobem vryla do paměti a staly se pozdější uměleckou inspirací. V pošumavských Strašicích, prožil krásné dětské roky, spojené s výpravami do rozlehlých lesů Bloudíma a Turačova. Pobyt v Novosedlech na říčce Kolčavě, s blízkým Pootavím, mu, již jako studentovi, přinesl životní štěstí v podobě věrného kamaráda, Aloise Moravce. S podobným rodinným osudem. Pocházel od Milevska, ale protože jeho otec byl také učitel, ocitla se rodina ve Střelských Hošticích a učitelští chlapci si k sobě brzo našli cestu.

Ve Štěkni se Ullrych ještě setkal se stárnoucím spisovatelem, Karlem Klostermannem, s nímž sdílel obdiv k řece Otavě i lásku k rybařině. Občas se uchyloval na říční ostrůvek u štěkeňského jezu, aby nepozorován sbíral malířské náměty u máchajících pradlen nebo plavících se koní. Nejoblíbenější místo ale nalezl v zákrutu řeky Otavy nad Mostákem, odkud směrem ke Strakonicím často pozoroval západy slunce. Krajina údolnice řeky tu není nijak divoká, spíše plochá, až v dáli s vystupujícími kopci nad městem, ale dovede k vnímavému posluchači promlouvat klidnou řečí. Dnes ji vnímají především cykloturisté, hojně využívající cyklistický okruh mezi Strakonicemi, Hajskou, Štěkní, Přešťovicemi, Slaníkem a znovu Strakonicemi. Pracoval tu i s krajinářem Aloisem Kalvodou, který si do Štěkně přijel pro žňový motiv a Bohumil jej vymaloval při malířské práci pod paraplíčkem…

Nikdy se nestal slavným krajinářem typu Slavíčka nebo Kavána, ale stopu v českém krajinářství zanechal nepřehlédnutelnou. Spolu s Moravcem dokonce vytvořili a na výstavách představili samostatný cyklus „Řeka Otava“. Styl Ullrychova díla dobře vystihuje dobová odborná kritika : Jeho dílo není nezní forte, je tiché a zasněné, tu elegické, tam úmyslně roztoužené. Je to zasnoubení dvou zdánlivě protichůdných poloh:přírodního venkovského romantismu, provázeného konservativní náklonností k venkovské idyle a k starému světu“. Stručněji řečeno, maloval svá přání a představy života, který velmi dobře znal opravdový… I proto si ještě přál, vytvořit celý cyklus s tématem jihočeského venkovského roku, podobně jako před ním Mikoláš Aleš, ale neúprosný osud jej příliš brzo vytrhl k kruhu malířských kamarádů…

Nejvěrnější a již zmiňovaný, Alois Moravec, přišel do Prahy shodou okolností právě v den pohřbu svého velkého vzoru, Mistra Alše. Již tehdy se rozhodl, že jeho tradici bude v tvorbě poctivě dodržovat. Proto na akademii patřil k tzv. „domovinnému křídlu“, tedy k umělcům rozvíjejícím domácí malířskou tradici, nikoli shlížejícím k západoevropským vzorům. Hlavním tématem mu byla jihočeská krajina a její sepjetí s venkovským člověkem. Tím se lišil od Mařákovy nebo později Kalvodovy školy, které se zaměřovaly spíše na přírodní scenérie, zákoutí a svým způsobem „romantickou“ krajinu.

Když se Moravec přestěhoval do Plzně, poznal i těžký dělnický život „Škodováků“, mísily se mu do obrazů stále častěji i sociální podtexty. V západočeské metropoli se spřátelil, mimo jiné s profesorem Josefem Skupou, rodákem ze Strakonic, jinak loutkohercem a zakladatelem divadla Spejbla a Hurvínka. Jako malíř se stal členem Sdružení západočeských výtvarných umělců, ale zároveň v letech 1935 až 1950 vystavoval i se Sdružením jihočeských výtvarníků, což byli výtvarníci, vyznačující se láskyplným vztahem k domovu a k rodné krajině. Patřil mezi ně samozřejmě i věrný přítel Bohumil Ullrych. Zejména za druhé světové války měly krajinářské výstavy rodné země velký ohlas mezi návštěvníky a přispívaly k národnímu uvědomění.

Řeka Otava byla ideální spojnicí „západočeského“ umělce Moravce a „jihočeského“ umělce Ullrycha. Každý rok se na prázdniny oba přátelé vydávali na potulky jihem Čech. Nejraději pokud možno „na dohled“ od řeky Otavy, která v mládí symbolicky spojila jejich osudy. „Na Otavě u Strakonic“, „Horní Poříčí“, „Večer u kozlovského křížku“ nebo „Žně u Katovic“ vystihují Moravcovy nálady při společných výpravách do dětství… A že se nenechával unášet pouze svými vzpomínkami dokládá obraz „Ve Strašicích u Burianů“, kterým si na sklonku života svého kamaráda alespoň připomněl…

Podobně Ullrychova díla jsou přesně lokalizované, ať jde o Náves v Hajské nebo Žně v Katovicích. Nejkrásnějším dílem ovšem zůstává Večer na Otavě, malovaný z oblíbené vyhlídky U Mostáka. Do zdejší krajiny patří i Pohřeb v jižních Čechách, společné dílo, určené pro legendu jihočeské archeologie, Bedřicha Dubského. Ullrych podmaloval večerní zátiší nad Přešťovicemi a Moravec do něj umístil pravěký pohřební průvod. Odměnou umělcům byla nefalšovaná radost samotářského a trochu podivínského archeologa.

Velmi častým námětem bývaly zříceniny hradu Rabí i okolí Žichovic, vše opět nad zlatonosnou řekou. Kubešů mlýn v Horním Poříčí byl proto častou a logickou základnou „říčních“ umělců, vyrážejících odsud za stále novými náměty. Podobnou, ovšem „suchozemskou“ základnou byl západočeský Myslív, kde se učitelští synci scházeli s učitelem opravdovým, básníkem a malířem Ladislavem Stehlíkem. Přes mírný věkový rozdíl vznikla trojice umělců, spojená poutem přátelství i poutem lásky k rodné zemi.

Všestranný umělec Ladislav Stehlík se narodil v Bělčicích u Blatné, vystudoval pedagogický ústav v Příbrami a nejkrásnější učitelské roky prožil v Myslívě. Když požádal přítele Moravce, zda by mu neilustroval nově vycházející rozsáhlou „báseň v próze“, Zemi zamyšlenou, dostalo se mu doporučení, ať si ji ilustruje sám, protože je nejen dobrým spisovatelem a básníkem, ale i malířem. Bylo to dobré doporučení…

Stehlíkovo zanícení pro rodnou krajinu se projevovalo hlavně akvarelovými obrázky, dnes majícími i dokumentární hodnotu. O vztahu k přátelům asi nejlépe svědčí kapitola Pouť vzpomínavá z prvního dílu Země zamyšlené. Životní osudy Ullrychovy a Moravcovy podrobně popisuje na pozadí svých vzpomínek, čímž zároveň shrnuje čilý a poněkud opomíjený „malířský ruch na prácheňských a pootavských polích“ od 30. do 70.let minulého století.

Po Ullrychově příliš brzkém odchodu do malířského nebe pokračoval v malířských putováních s Moravcem. Může-li něco dosvědčit sílu ryzího přátelství, možná skutečnost, že oba zemřeli v roce 1987 a oba jsou pohřbeni v místech nejmilejších. Stehlík na hřbitově v Bělčicích, v srdci „země zamyšlené“, kde nejsněhověji kvetou trnky. Moravec u kostelní zdi na hřbitově ve Střelských Hošticích, nad stříbropěnnou Otavou. Dnešní vodácké „ahóóój“ stoupá po řece ke kostelu Svatého Martina a zdraví malíře, jemuž Otava navždycky učarovala…

Zatímco na Aloise Moravce se neprávem poněkud zapomíná, když pomineme odcizení jeho původního bronzového pomníčku ze střelskohoštického hřbitova, vzpomínky na Ladislava Stehlíka najdeme v Bělčicích i v Myslívě. Rodný domek se zařízenými místnostmi dýchá klidem a pohodou, myslívská škola nostalgií po kantorech a učitelích, kteří učili své žáky lásce k vlasti a k rodnému kraji. Možná to ani neměli v osnovách, ale cítili tak… Co je v dnešních školních osnovách, těžko říci, láska k vlasti asi přímo ne, ale je třeba si vážit práce každého učitele, který i v dnešní „hloupě kosmopolitní“ době, dovede zájem o „rodnou hroudu“ podchytit a předat dál…

A pokud si chcete na jaře připomenout kvetoucí trnku, erbovní květinu Ladislava Stehlíka, vydejte se po jejích stopách kolem Myslíva nově vyznačenou naučnou stezkou, nesoucí malířovo jméno. Pochopíte, čím česká krajina stále vábí duše malířů…

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Proč se dříve učiteli říkalo „kantor“ a kdy a kým byla zavedena v českých zemích povinná školní docházka?
10.2. Jaký je rozdíl v malířské technice olej a akvarel ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 4. května 2015, do 12,00 hod,
na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 9.
9.1. Rozdíl mezi vrcholy Ďumbieru a Gerlachovského štítu je v 612 metrů (úplně přesně 611,6 metru). Správná odpověď je i 611 metrů.
9.2. Terpentýn je vyroben destilací pryskyřice (především z borovice) a používá se k ředění olejových barev při malování.

Výherci 9. kola: Ceny s logem soutěže získávají Václav Poklop ze Strakonic, Aleš Brázda z Rovné a M. Zemanová ze Sedlice

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.