9. Československofrancouzští malíři aneb Kouzelník, který uměl namalovat duši….

Martin BENKA (1888 Kripolec-1971 Malacky)
Jan HÁLA (1890 Blatná – 1959 Važec)
Karel HILDPRANDT (1894 Blatná-1975 Škvořetice)
Jan ZRZAVÝ (1890 Vadín-1977 Praha)

„Malíř se záhy odstěhoval do podtatranské dědiny, vrostl tam do života Važce stejně hluboko jako každý z jeho rodáků, tam zakotvil lidsky i umělecky, a chlapec ho dlouhá léta neviděl. Jan Hála celá desetiletí žil pod oblohou jiné krajiny, milován a uctíván slovenským lidem, a snad si nad některým svým skicákem vzpomněl někdy i na Blatnou… V kapličce svaté Anny jsem si všiml obrazu světice, o němž místní tradice tvrdí, že je dílem národního umělce Martina Benky a zpodobňuje jeho tehdejší hostitelku na zdejším dvoře paní Klenkovou…“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1985, str. 94 a 286)

První světová válka, od jejíhož počátku uplynulo více než sto let, řádně zamíchala lidskými osudy. České malíře nevyjímaje. Jako ostatní rukovali bojovat za Rakousko-Uhersko, prošli peklem italských, srbských a ruských front a ti šťastní se vrátili do nové, svobodné republiky. Československo, společný stát dvou národů a několika národností, žilo ve svém počátku ideou společného československého národa. Později se sice ukázala neživotaschopnou, ale v malířích Martinu Benkovi a Janu Hálovi došla téměř naplnění.

Na Martina Benku, později nositele zlatého Řádu republiky a titulu národní umělec, by se v mládí, samozřejmě s trochou humorné nadsázky, hodila rozverná písnička o Mackovi, „ktorý išiel do Malacek“. Narodil se nedaleko nich, v Kostolišti, jen nějakých třicet kilometrů od moravské hranice. Přes hranici, do Hodonína, jej přivedlo řemeslo malíře pokojů. Díky talentu se brzo přesunul do Vídně a nakonec do Prahy. Padl do oka Aloisu Kalvodovi, Moravanovi od Brna, který jej vzal do své proslulé krajinářské školy, vycházející ještě z principů slavného českého krajináře Julia Mařáka. Martin Benka byl Kalvodovým nejlepším žákem. Absolvoval s ním řadu cest, mimo jiné i na Mistrovo oblíbené Pošumaví a Šumavu.

I když se v dalších letech vydával na poznávací a tvůrčí cesty po Čechách, na Slovensko pod Tatry i do Uher, sám, na svého učitele nezapomínal a krásnou češtinou mu psal zážitky z malování. Ten mu oplácel podobným. V roce 1915 spolu tvořili scénu pro představení Prodané nevěsty v Národním divadle, ale válečné povinnosti volaly. Kalvoda narukoval, ale byl demobilizován do zálohy a povolávací rozkaz, jako Slovák do uherské armády, obdržel také Benka. Ze žáka a učitele se postupně stávali rovnocenní partneři a Kalvoda vymyslel, jak vojenské mašinerii uniknout. Velice elegantně využil obvyklého způsobu, kterým se malíři čas od času drželi nad vodou… Bohatý mecenáš, ideálně šlechtic, u kterého lze nějaký čas pobýt. Viz rodina Mánesova a Kocové z Dobrše nebo Sylva-Tarouccové, Viktor Stretti a blatenští Hildprandtové, ale třeba i Mikoláš Aleš a František Ženíšek, kteří rádi přijali pohostinství „bramborového“ mecenáše, velkostatkáře Alexandra Brandejse v pražském Suchdole. Ještě pamatujete, že Aleš tady namaloval svůj slavný cyklus Vlast ?

Alois Kalvoda se obrátil na rytíře Antonína Klenku z Vlastimilu, vlastnícího rozsáhlý velkostatek se zámečkem v pošumavských Miloňovicích u Strakonic. A rytíř si legálně vyžádal malíře Benku jako zemědělského dělníka na velkostatek, aby mohl plnit vojenské dodávky. Malíř tu zůstal až do konce války, namaloval řadu pláten, roku 1917 měl dokonce výstavu ve Strakonicích a zdejší pobyt na něj měl zcela zásadní vliv. Dozrál. Jak sám řekl: „Miloňovice boli medzníkom, novou etapou v mojom umeleckom vývine. Tu som začal vyjasňovať a upevňovať vlastný umelecký názor". A také kritika později psala: „Najmä veľkoformátové maľby z rokov 1915-1919 vynikajú slohovou vyhranenosťou a symbolickou nasýtenosťou a v tomto majú len málo čo spoločného s kalvodovskými náladovými, obsahovo vyprahnutými krajinárskymi štúdiami.“

Po válce se Martin Benka vydal vlastní cestou. Miloňovice ale zůstaly zachyceny na několika velkých plátnech a v malířově srdci navždy. V kapličce na miloňovické návsi prý má obraz Svaté Anny tvář jeho tehdejší hostitelky, paní Klenkové, která jej přijala do rodiny jako svého. Možná, že zdejší, zemědělská krajina, byla pro duši temperamentního malíře příliš klidná, později jej proslaví mnohem dramatičtější slovenské hory, ale možná přišla v pravý čas, aby se umělec mohl dlouze nadechnout a pak se vznést…

Na rozdíl od Kalvody, zaplnil své monumentální, dramaticky a emocionálně velmi silné obrazy, obyčejnými pracujícími lidmi. Ti jsou pro malíře duší hrdého národa. Folklór, tradice, národní uvědomění… I proto se v roce 1939 vrací na Slovensko, do Martina. Těžko říci, s jakými pocity opouští Čechy, kterým vděčí za tolik… Stává se zakladatelem moderního slovenského projevu v malířství, po druhé světové válce maluje partyzánský cyklus, ale to už je všechno daleko, velmi daleko, od malých pošumavských Miloňovic…Ovšem nezapomíná na skromné začátky. Možná právě při vzpomínce na pomoc rytíře Klenky ustavuje v závěti peněžní fond, Nadaci Martina Benku pro začínající malíře…Dodnes fungující.

O dva roky později než Benka v Kostolišti, přichází v jihočeské Blatné, v rodině pekařského mistra Hály, na svět malý Jan. Od dětství má rád historii. Jako pravý jihočech miluje obrázky Mikoláše Alše, ale „najde si“ také dílo Josefa Mánesa. Nemůže tušit, že „mánesův odkaz“ mu za pár let zcela změní život… Zatím studuje v Písku, později na pražské Akademii a na rozdíl od Benky, se nevyhne povolávacímu rozkazu do zákopů první světové války. Společnou řeč nachází s blatenským rodákem, tentokrát aristokratického původu, Karlem Hildprandtem. Výborným krajinářem, který sňatkem s Marií von Daubek získává blízký zámek v Oseku (dnes ústav sociální péče) a tím i materiální i finanční nezávislost.

Když poznává zanícení Jana Hály pro Mánesův pohled na svět, vezme svého přítele po malířových stopách na Slovensko (1923)… Hála je nadšen. Nadšen je slabé slovo. Okouzlen, zamilován… Prosté vesnické dřevěnice, pracovití rázní lidé v krojích, těžký, ale smysluplný život. Později přizná, že rozhodlo pár vteřin pohledu z oken jedoucího vlaku…“Nenadál jsem se, že spěchám v náruč dědiny podtatranské, která krása mě za srdce uchytila, takže jsem zapomněl na celý svět.“ Važec v okrese Liptovský Mikuláš jej oslovil nejvíce. Původně chtěl pouze nějaký čas tvořit, ale krajina pod Kriváněm si je přikovala magickou silou, vrátil se a zůstal natrvalo.

Takže Karel Hildprandt se svým způsobem vrátil do Čech už sám…A život šel dál. Prodal své zámečky v Oseku i Škvořeticích a v osudovém roce 1939 podepisuje prohlášení české a moravské šlechty, kterým se jednoznačně hlásí k české orientaci svého rodu. Po roce 1948 a konfiskaci majetku většina jeho příbuzných postupně opouští republiku. Karel zůstává. Spokojí se s malým bytem ve Škvořeticích, cestuje a maluje. V zapomenutí umírá krátce po osmdesátých narozeninách (1975). Kdo z jeho okolí vlastně věděl, že malíř Karel Hildprandt je šlechtic, jehož otec ještě hostil na zámku v Blatné arcivévodu Františka Ferdinanda de Este, jehož smrt byla rozbuškou k vypuknutí první světové války… ?

Ve světě se zatím schyluje k mnohem většímu válečnému konfliktu. Druhému. Martin Benka v roce 1939 míří z Čech na Slovensko, do samostatného státu, zatímco Jana Hálu, jako Čecha, slovenské úřady vyhošťují zpět do Blatné. Ale Važečtí si jej dokáží vyvzdorovat a může se vrátit. Krásný důkaz propojení duše umělce s duší národa. Malíř důvěru splatil aktivní účastí ve Slovenském národním povstání, za které po válce obdržel Zlatou hvězdu partyzánského oddílu Vysoké Tatry.

Ve Važci Hála nalezl nevyčerpatelnou studnici národopisné inspirace. Na pozadí monumentální podtatranské krajiny zachytil životní rytmus prostých lidí, zvyky, tradice, kroje. Obrazy z prvních let pobytu se staly ještě cennějšími, vlastně dokumentaristickými, když většina Važce lehla v roce 1931 popelem při obrovském požáru. Malířova dřevěnice, jako jedna z mála, zůstala zachována a dnes je zde expozice života a díla. Podobně jako Benka, nemohl mít Hála krajinu bez lidí. Solí země pro něho byli bačové, drotári, chlapci s fujarami, krojované děvčice, chlapi s kosami i děťátka v širokých plenách.

Kromě malování psal eseje do novin, ilustroval knížky pro děti a působil jako všestranný propagátor česko slovenských vztahů. A nezapomínal ani na rodnou česku krajinu. V Myšenci u Protivína se oženil (1929) a zároveň na Písecku realizoval celou řadu studií jihočeské vesnice. Využil je v jedinečných a asi nejznámějších ilustracích románu J.Š. Baara, Jan Cimbura, o zemitém poctivém sedlákovi z Putimi. Jako si Babičku Boženy Němcové spojujeme s obrázky Adolfa Kašpara, patří ilustrace Jana Hály k Cimburovi.

Na československého malíře se nezapomíná. Družební styky Blatné s Važcem jsou dlouholeté a trvalé. Tatranská galerie v Popradu instalovala letos, u příležitosti 125. výročí narození, autorskou výstavu. Literární poklonu vzdal Janu Hálovi i Ladislav Stehlík ve své Zemi zamyšlené. Ve „Vzpomínce malířské“ přiznává, jak obdivoval malíře, který měnil zdánlivě obyčejná místa v krajině na barevné obrazy plné dojmů. Podskalský rybník v Blatné, zámecká obora, zasněžené blatenské ulice, orosená rána u Hněvkova, bezdědovické chalupy, cesta do Záboří, pouť v Paštikách, spáleniště ve Chlumu, Pustý rybník… Malířský stojan, paleta plná barev neznámých jmen, puzuola, umbra, caput mortuum, vůně terpentýnu… I tady je možno hledat kořeny pozdější Stehlíkovy lásky k přírodě, ke krajině i k malířské paletě…

Hálovým vrstevníkem a malířským kolegou byl Jan Zrzavý. Původem z Vysočiny, k jižním Čechám poutaný tenkou nití maminčina třeboňského původu. Ale o tom ještě neví. Studuje malířství v Praze u Františka Ženíška, českého klasika, pokračuje dále na UMPRUM a stále více jej zajímají impresionisté a symbolisté. Přes krátký věk, který mu byl díky těžké nemoci prorokován, se jako uznávaný představitel české avantgardy dožívá téměř devadesáti let. Silné náboženské až mystické zanícení jej přivádí do uměleckého kontaktu s Josefem Váchalem (sdružení symbolistů SURSUM = VZHŮRU) a výrazně jej zaujme literární odkaz Julia Zeyera.

Když zjistí, že Zeyerovy názory na sklonku života výrazně formovala rybničnatá, melancholická krajina Vodňanska, malíře, který je jako doma v Itálii a francouzské Bretani, začnou Vodňany lákat. Nikdy tam dosud nebyl. Ale jeho přítel, nakladatel Otakar Štorch – Marien, je vodňanským rodákem… Následuje epizoda, podobná Hálovu okouzleni Liptovem… Ovšem epizoda, trvající třináct let… Roku 1942 se stěhuje a po vzoru Zeyerově hledá vnitřní klid, přemýšlí o smyslu smrti a života, snaží se postihnout duši krajiny, která tento klid vyvolává a přináší. „Nejkrásnější krajiny jsou však doma. Kolem Vodňan, Bavorova, u Helfenburka. Zádumčové rybníky, trochu smutné, ale klidné. Nejlépe jsem se cítil ve Vodňanech…“ Pro úplnost nutno dodat, že Zrzavý opustil válečnou Prahu rád, protože byl označován za „zvrhlého umělce“ a hrozilo mu totální nasazení za realizaci výpravy k opeře Viola Bedřicha Smetany.

Atelier si zřídil v Bavorovské ulici, s výhledem na Pražák, Svobodné hory a masív skočického Hradu. V krajině miloval dlouhé vycházky a rád navštěvoval a maloval místa, spjatá s pobytem Julia Zeyera. Ať již kapli Svaté Máří Magdaleny u Chelčic nebo kapli Svatého Vojtěcha, kde kdysi Zeyer plánoval provedení Pašijových her ze života Ježíše Krista. Zrzavý, který samozřejmě z vyprávění velmi dobře znal proslulý vodňanský literární trojlístek, Herites, Mokrý, Zeyer, na obraz kaple Svatého Vojtěcha proto vymaloval jejich převtělení v duchy, meditující na schodišti.

Nejslavnějším „vodňanským“ obrazem ale paradoxně zůstává hned první zdejší dílo, snad nabité energií nově objeveného, „Vodňanský rybník“, pečlivě opatrovaný Národní galerií v Praze. Se stejným tvůrčím zápalem zobrazil třeba chalupy v Krašlovicích nebo lesní hřbitov na Lomci. Návštěvy do Chelčic většinou končili na faře, v besedě s Františkem Srubkem, zdejším farářem. Přes rozdílnost nejen věkovou (Zrzavý byl starší o dvacet osm let), ale i v názoru na umění se utvořilo celoživotní přátelství a farář promluvil i nad Mistrovým hrobem. To již byla zapomenuta křivda státních orgánů, které nábožensky založeného malíře donutily v roce 1958 město opustit.

Janu Zrzavému, se, na rozdíl od slavného malíře Otakara Kubína, Coubineho), který také navštívil zdejší kraj, podařilo duši krajiny pochopit. Vodňanští na „svého“ nejslavnějšího malíře často vzpomínají a řada starousedlíků si ještě setkání s rázovitým malířem s neodmyslitelným baretem, vybaví. Ovšem nespojí si jej s impresionismy, symbolismy, kubismy, fauvismy, ani dalšími jinými –ismy. Zůstane malířem, který tu našel nejkrásnější místo svého života a dovedl jej vdechnout do obrazů. Poslední výstava se ve Vodňanech konala 2013 a o rok později byla odhalena pamětní deska na Zeyrově domku „ U čápů“. Malíř, o němž Štorch-Marien napsal, že byl „…Kouzelníkem, který uměl namalovat duši…“, se alespoň symbolicky konečně sešel se svým velkým duchovním vzorem…

Možná, že někde nahoře, v uměleckém nebi, nekonečně diskutují, v čem vlastně tkví a jaký je smysl našeho života… Otázka, kterou, když přijde čas, si kladou asi všichni, ale na níž nikdo nezná správnou odpověď. Nejspíš proto, že jediná správná odpověď na ní prostě neexistuje…

Soutěžní otázky č. 9
9.1. O kolik metrů je nejvyšší hora Nízkých Tater nižší, než nejvyšší hora Vysokých Tater ?
9.2. Co je terpentýn a k čemu se používá v malířství?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 27. dubna 2015, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 8.
8.1. Indiánský běh je technika střídání běhu s chůzí, umožňující dlouhodobé zatížení organismu.
8.2. K. Weis vydal Český jih a Šumava v písni celkem v 15 svazcích. Karel Klostermann zemřel 16.7. 1923 ve Štěkni, pohřben je na Ústředním hřbitově v Plzni.

Výherci 8. kola: Ceny s logem soutěže získávají Josef Staněk ze Strakonic, Jakub Bilanský z Blatné a Jiří Šrot z Předslavic

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.