8. Malíři rybníků, Šumavy a Pošumaví aneb Zapomenuté Strakonice J.D.Š….

Jan KOJAN (1886 Kojákovice-1951 České Budějovice)
Josef HODEK (1888 Hořehledy-1973 Plzeň)
Jaroslav DVOŘÁK (1887 Strakonice-1964)
Josef VÁCHAL (1884 Milavče-1969 Studeňany)

„Za okupace přijel do kraje jiný malíř, Jan Kojan, který se tehdy obíral zamýšlenými ilustracemi k Holečkovým Našim a jeho přípravná důkladnost k této práci ho tu zdržela jistě delší dobu. Miloval Holečkovo dílo opravdově, nejen pro jméno jedné z ústředních postav této jihočeské selské ságy, svého jmenovce, ale i z prosté vděčnosti za cestu, kterou mu jihočeský epik objevil k vlastnímu malířskému dílu…Od Lnářského Malkova se krajina svažuje k lukám, mezi nimiž se leskne hladina Velké Kuše, malířské eldorádo Josefa Hodka, který ji několikrát maloval z hráze plné lískových oříšků, dubů a osik“ (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1985, str. 7 a 42)

Dosud jsme potkávali pouze malíře, spojené s pražskou Akademií, ale minulé putování jsme zakončili na jakémsi UMPRUM, kde herečka Jiřina Jirásková, coby svůdnice Marcela, stála modelem za „sedum korun na hodinu“. Pro vysvětlení. Pražská Akademie výtvarných umění, kterou navštěvoval například Josef Mánes, byla založena roku 1799 (ano, tehdy se narodil i F.L. Čelakovský) a je nejstarší uměleckou školou v českých zemích. Zajišťovala kvalitní umělecké vzdělání slovanských studentů, kteří do té doby museli navštěvovat rakouskou Vídeň nebo německý Mnichov. Svůj účel, ať umělecký, vlastenecký nebo společenský určitě splnila.

S rostoucím sebevědomím českého národa, projevujícím se mimo jiné rozvojem průmyslu, se ale zvyšovala potřeba vychovávat umělce nejen „pro krásu“, ale také „pro práci“. Výsledkem bylo roku 1885 otevření Umělecko-průmyslové školy v Praze (hovorově UMPRUM). V zakládací listině se píše, „.. že jejím úkolem je vychovávání v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních“.

Jedním z absolventů byl Jan Kojan z Kojákovic. Podle jména nejde o šlechtického synka, ale o úsměvnou shodu příjmení se jménem rodné obce na rybničnatém jihočeském Třeboňsku. Mohl být i sochařem. Nejprve jej zlákala keramická škola v Bechyni, ale přes UMPRUM se vypracoval až na malířskou Akademii k profesoru Hynaisovi. Po návratu z ruské fronty první světové války, se mu stala „osudovou“ románová sága Naši od Josefa Holečka, rodáka ze Stožic u Vodňan. Nejen proto, že jeden z hlavních hrdinů nese stejné jméno, Jan Kojan, ale i pod vlivem zážitků z války si uvědomil, jakou jistotou a silou je klidný a obyčejný venkovský život.

Jako téměř každý umělec, odešel na zkušenou do „sladké“ Francie, ale vrátil se tvořit na rodné Třeboňsko. Povahou spíše uzavřený, samotářský jihočeský „pařez“ neměl potřebu zůstávat v zaslíbené Praze. Rybníky ve všech ročních obdobích, vypuštěné, při výlovu, plné slunce i bahna, volavky a samozřejmě rybáři…Malířův opravdový a jediný svět...

Prý povýšil šedou znovu na malířskou barvu a jako jeden z mála uměl namalovat kalnou vodu i bahno ode dna. S jakou radostí asi jel za okupace na Vodňansko, kraj plný rybníků, když se chystal ilustrovat Holečkův desetidílný román, který mu změnil pohled na svět? Poutní místo Lomeček, kde se Adamu Králencovi dostane nečekané nevěsty, Chelčice s kostelem, kde disputoval Vojta Boubín, samozřejmě Kojanovy, Bakulovy a Tenderovy Stožice, byť s přestavěným statkem rodu Holečků, ale také selská stavení z blízkých Lidmovic a Kloubu, uvízla v malířově náčrtníku… A již tam nepoužitá zůstala...

Je smutné říkat, že o obrázky Jana Kojana nebyl zájem. Především nebyl zájem o vydání celého Holečkova románu. Před šedesáti lety si básník Ladislav Stehlík takto povzdychnul a dnes by si povzdychnul úplně stejně. Jana Kojana láska k rodné hroudě nikdy neopustila, ale bohužel jej stála život. Když v říjnovém dnu roku 1950 kreslil na rybniční hrázi malířskou „krásu“ deštivého podzimního pošmourného dne, nevnímal čas, promočení ani zimu. Vyčerpaný byl odvezen přímo do nemocnice v Českých Budějovicích. Dlouhý boj o život ale nakonec prohrál…Podobnost se smutným podobným koncem „malíře Otavy“, Rudolfa Béma čili Vratislava Hlavy není vůbec náhodná. Oba milovali svou práci…

Zatímco Kojanovi „patřilo“ Třeboňsko, v rybnících severního Blatenska se shlédl jeho malířský kolega Josef Hodek. Koneckonců, z Hořehledel u Spáleného Poříčí, kde se narodil, mohl rychlou chůzí dojít k oblíbenému Metelskému rybníku nad Předmíří za dvě hodiny. A indiánským během by těch šestnáct kilometrů po úbočí zalesněného Třemšína zvládl ještě rychleji. Malířské geny měl v krvi. Otec, Josef Hodek starší (1856-1927), výborný portrétista, absolvoval pražskou Akademii, zatímco syna uhranuly motivy vesnické a přírodní. A nebyl první, kdo propadl kouzlu rybničných hladin mezi Kadovem, Lnářemi a Blatnou. Vzpomínáte na mysliveckého adjunkta Stanislava Lolka nebo bohémského vizionáře Jaroslava Panušku?

Josef Hodek junior našel nejkrásnější přírodní obrazy u rybníka Velká Kuš. Oproti Janu Kojanovi nebyl takovým přítelem kalu a bahna. Měl rád slunce, jas a klidnou náladou obrazů uměl dobře vystihnout charakter „země zamyšlené“, z které pocházela jeho matka. Svým způsobem se opakuje příběh malíře Jaroslava Panušky, který také vděčil své matce za poznání zdejší krajiny. Dolní tchorovický rybník, ale i bývalý hrádek v Buzicích nad říčkou Lomnicí, vymaloval Josef Hodek, ale nejmilejším mu zůstal „Metelák“. S pasoucími se kravami na břehu, se siluetou Třemšína v pozadí, dýchající pohodou a babiččiným vyprávěním…Nemohl tušit, že v roce 2012, po vydatných deštích, které nemohlo Třemšínsko zvládnout, neodolá hráz náporu vody a způsobí katastrofu obrovských rozměrů, ničící vesnice a rybníky v celém Hodkově oblíbeném kraji. Od Předmíře přes Lnáře a Tchořovice až k Buzicím a ještě dále…Podrobněji jsme povodeň rozebírali v povídání o Stanislavu Lolkovi...

Josef Hodek původně vystudoval pedagogickou školu, ale touha po malování byla natolik silná, že začal navštěvovat soukromou výtvarnou školu. Učitelem a rádcem mu byl sice jen o čtyři roky starší, ale v umění malby, grafiky a jiných technik mnohem zkušenější Josef Váchal, nemanželský syn Josefa Aleše, bratrance malíře Mikoláše Alše. Nedoceněná osobnost, spojující řadu významných jmen českého malířství. Když strýc Mikoláš rozpoznal Pepíkův talent, doporučil jej do krajinářské školy Aloise Kalvody. Možná doufal, že poznáním přírodních krás si svéhlavý synovec přestane malovat hrůzostrašné obrázky…Pěšky i v pověstném komediantském voze absolvoval Váchal s Kalvodou roku 1905 téměř tři sta kilometrů Šumavou a Pošumavím, nejodlehlejšími místy, močály a pralesy…

Přestože Váchal pocházel od Domažlic, teprve nyní si uvědomil obrovský majestát Šumavy a jednou (v roce 1931) mu vzdá nesmrtelný hold výpravnou obrazovou knihou Šumava umírající a romantická. Celých dvacet kilogramů bude vážit grafický skvost, vydaný v pouhých jedenácti exemplářích…Zatím však, ještě v roce 1905, navštíví výstavu moderního umění Edvarda Muncha v Praze a přestože se snaží malířsky „doučit“ u dalšího slavného krajináře, Rudolfa Béma/Vratislava Hlavy, ztotožní se s vizemi symbolismu a expresionismu. S výraznou pomocí nočních úzkostných stavů a drsných zážitků z italské fronty první světové války, které vypíše v knize Malíř na frontě.

Kromě malování a vynikající grafiky, se proslaví romány plnými okultismu, spiritismu a černé magie. Výtvarně zůstane věrný Šumavě a zaplní ji tajuplnými postavami, duchy a jinými esoterickými bytostmi, podobné vizím Jaroslava Panušky. Jeho nesmírně měkce barevná Šumava děsí i vábí… Je s podivem, že malíř Josef Hodek, žák Josefa Váchala, se nevydal uměleckou cestou svého učitele a věrného přítele, ale držel se „realistické“ linie. Možná se díky tomu nikdy nerozešli. Zažili spolu italskou frontu a když Váchal zemřel, Hodek vlastnoručně vyrobil kříž na jeho hrob…

Obliba a turistický zájem o Šumavu se datuje od prvních románů Karla Klostermanna, kdy návštěvníci podlehli kouzlu relativně nedotčené, romantické a divoké přírody. Josef Váchal je ukázkovým příkladem. Pokud Klostermanna nazýváme „spisovatelem Šumavy“, Váchalovi patří určitě přívlastek „malíř Šumavy“. Ovšem dělí se o něj ještě s jedním umělcem a grafikem. Sice méně známým, ale zato ryze „naším domácím“, strakonickým rodákem Jaroslavem Dvořákem, v kulturních luzích a hájích mnohem známějším jako Jarko Dvořák Šumavský.

Narodil se v domě, který strakoničtí znají jako „U Bečvářů“, mezi Velkým a Malým (Palackého) náměstím. Pamětní deska zde bohužel zatím chybí. Všestranně hudebně i výtvarně nadaný mladík se malířskému řemeslu nebo spíše umění, učil na soukromé malířské škole Václava Jansy, spolupracovníka Mikoláše Alše. Ve Strakonicích si otevřel vlastní malířskou školu (1924) a na celé řadě obrazů zachytil staré město na soutoku Otavy a Volyňky, s dominantou hradního Rumpálu.

Stále více jej očarovával rodný kraj. Pod vlivem díla K. Klostermanna, do roku 1923 trávícího podzim života v blízkém štěkeňském zámku, si nejen doplnil jméno o „Šumavský“, ale vytvořil v polovině 30. let rozsáhlý cyklus Kudy chodil Karel Klostermann. Více než 300 olejů, akvarelů a perokreseb zmapovalo Šumavu, částečně i Podlesí a zájemcům se představilo na velké výstavě ve strakonické Bílé růži (1939). Součástí byl i portrét K.Klostermanna. Samotné šumavské Podlesí, Strakonice, Písek a Volyně, přiblížila další výstava o dva roky později.

Dvořákovy „domácí“ malby, kam patří i cyklus kreseb Strakonické okolí, lept kostela Svaté Markéty, čtyřmetrové plátno Průmyslové Strakonice, Pohled ze střechy strakonické nemocnice a další, zůstávají dokumentem doby, zachycujícím řadu již zmizelých míst. Kdo ještě pamatuje mlýn u pěti kol, židovskou synagogu nebo staré Podskalí? Samotné Strakonice se během uplynulých osmdesáti let výrazně změnily. Z hlediska zachování památek a rázovitého koloritu průmyslového poddanského města, si nebudeme nalhávat, že k lepšímu. Dílo Jarka Dvořáka Šumavského bohužel ukazuje, v kontextu dnešního turistického zájmu, jaká místa si místní, v rámci všech možných „lepších zítřků“, nechali nenávratně „proklouznout mezi prsty“. Rodný domek F.L. Čelakovského, synagoga, Dubovec, Ostrov, Oskořínka na Podskalí…

Malířův odkaz stále žije... Jaké bylo překvapení pracovníků strakonického muzea, vlastnícího řadu malířových děl, když v létě 2011 rozmotali tyč s „něčím“, nalezenou řemeslníky při opravách krovu hradní půdy. Zachovalá opona s motivem Švandy dudáka, obklopeného vílami a trpaslíky, rozměrů 3,50 metru x 2,7 metru byla totiž zapomenutým dílem právě Jarka Dvořáka Šumavského. Namaloval ji v roce 1930 pro loutkovou scénu strakonického Sokola, jehož byl sám členem. Po celkové rekonstrukci je počítáno s jejím umístěním do nově budované expozice loutkářství strakonického Muzea středního Pootaví.

Ilustrační tvorba Jarko Dvořáka Šumavského, především perokresby, provází také nejvýznamnější nadregionální odborné publikace. O archeologii od Bedřicha Dubského, z historie Volyňska archiváře Františka Teplého nebo jedinečné dílo hudebníka a folkloristy Karla Weise, Český jih a Šumava v písni. V letošním roce, 70. let od konce druhé světové války je silně aktuální jeho perokresba z 6. května roku 1945, Američané osvobozují Strakonice před bestialitou Německa. Jarko Dvořák zachycuje americký tank a vojenský džíp na Velkém náměstí před budovou bývalé radnice, vítané zástupy lidí a samozřejmě strakonickým dudákem a dívkou s květy. Jak se tehdy vše zdálo jasné a krásné. Vraždící nepřítel byl zničen a konečně přijde vytoužený klid a mír…

Jarko Dvořák Šumavský, malíř Pošumaví a Šumavy, našel svůj klid a mír při hřbitovní zdi strakonického hřbitova u kostela Svatého Václava. Místem narození i smrti je „nejstrakoničtějším“ malířem. Stále inspirujícím a ukazujícím, že ne všechno staré je špatné, že je třeba vážit si historie a přemýšlet vlastní hlavou. Což je v dnešní době, zcela ovládané filtrovanými informacemi „nezávislých“ sdělovacích prostředků, stále těžší a těžší… Ale stále to ještě jde…

Soutěžní otázky č. 8
7.1. Jaký je princip „indiánského běhu“ ?
7.2. V kolika svazcích vydal Karel Weis své dílo Český jih a Šumava v písni a kde zemřel a kde je pohřben Karel Klostermann ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 20. dubna 2015, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 7.
7.1. Zvon v Roveretu váží 22,6 tun a byl odlit ze zbraní, především z děl, které zůstaly na bojišti první světové války.
7.2. Hláška je z filmu Světáci, kde postavu Marcely hrála Jjiřina Jirásková. Nokturno v malířství je obraz, inspirovaný noční krajinou (nocturne, z franc. noční).

Výherci 7. kola: Ceny s logem soutěže získávají Jana Hulová ze Strakonic, Milena Maňhalová Čestic a Vojtěch Janota z Blatné

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.