7. Malíři, který se ztratili … aneb Já jsem je všechny znala osobně…

Rudolf BÉM (1874 Rabiň u Vodňan – 1955 Sušice)
Viktor STRETTI (1878 Plasy – 1957 Praha)
Josef KOČÍ (1880 Praha – 1961 Praha)
Otakar KUBÍN (1883 Boskovice-1969 Marseille)

„V témže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované…“ (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1985, str. 62)

Tak to vypadá, jak by řekl Josef Švejk, když je někdo „přímo odněkud…“ A Rudolf Bém je… Narodil se na velkostatku Rabíně, patřícím do Schwarzenbergského libějovického panství. Uprostřed nádherné, pracovité, přírodou i historií protkané krajiny, na rozhraní Vodňanska a Netolicka, pod poutním místem Lomec. Statek psal zemědělskou historii, když tu v polovině 19. století, úsilím ředitele panství, Františka Horského, vznikla první rolnická škola v celém tehdejším Rakouském mocnářství. Více než 100.000 ovocných i okrasných stromů kolem cest a na neplodných pastvištích nechal také vysadit skvělý hospodář i ekonom, který si zásluhami o modernizaci a rozvoj českého zemědělství vysloužil povýšení do šlechtického stavu a mohl se psát „z Horskyfeldu“. Ale více až v putování vědeckou krajinou…

Oblast Libějovicko-Lomecko byla Ministerstvem kultury v roce 1996 vyhlášena Krajinnou památkovou zónou. Přes 300 let ji šlechtické rody Buquoyů a později Schwarzenbergů přetvářely k obrazu svému, až vznikla jedna velká ovocná zahrada, na jaře se topící v květech, doplněná rybníky a zámeckým komplexem s parkem. Již hospodářsky založený poslední Rožmberk, Petr Vok, dobře věděl, jaké bohatství získal v libějovickém panství a ponechal si jej do posledních dnů svého života.

Malý Rudolf Bém nejprve běhal ovocnými sady a krajem kolem Rabína, později poznal „rožmberský“ život, když se rodiče přestěhovali na nedaleký zámek Kratochvíle i obyčejný „maloměstský“ život ve Vodňanech. Nadaný synek, u profesora Vojtěcha Hynaise studující tvorbu portrétů a zátiší, krajinu dětství nikdy doopravdy neopustil, jak dokládají oblíbená zátiší s jablky nebo s obrovskými kyticemi. Ke krajinářství se údajně dostal, když mu kamarád poradil, že pokud nechce jíst jen buřty s cibulí a syrečky, musí dělat také „landšafty“, čili krajiny. Výsledkem jsou rozměrná plátna, značící širokou duši malířovu, ve své době velmi známého a uznávaného, dnes bohužel téměř zapomenutého. Ožívají v nich krajiny Vodňanska, Bavorovska a tolik oblíbených Stožic, které, pod dojmem románové ságy Josefa Holečka, Naši, malířsky „objevil“ po první světové válce. Stožická humna, cihelna nebo rybníky směrem k Chelčicům, prý znalcům připomínají rukopis slavného krajináře Antonína Slavíčka. Bém se s ním velmi dobře znal z malířských hospůdek a možná v něm i probudil zájem o rodiště Petra Chelčického.

Ovšem obrazy ze Stožicka, díky nimž získal zdejší čestné občanství, již nemaloval Rudolf Bém. Po vzniku Československé republiky se totiž tak nějak ztratil… Vždy byl silně vlastenecky založený. Hledal sám sebe až v údajných husitských kořenech matky, rozené Hlavové z Netolic, aby se do uměleckého světa vrátil jako Vratislav Hlava. Řada problémů, i existenčních, provázela tento nelehký přerod. Jako skvělý portrétista nalézá pomoc u nejslavnějšího jihočeského hrdiny, Jana Žižky z Trocnova, kde se inspiruje malířským viděním slavného Mikoláše Alše. Právo na reprodukci obrazu prodá Vratislav Hlava ministerstvu obrany a husitský vojevůdce se v třech tisících kopií rozletí po celé nové republice…

Právě zájem o dobu husitskou přivádí malíře pod hrad Rabí. Podléhá jeho majestátu a jako každý vnímavý člověk, natož člověk umělecky založený, také kouzlu blízké řeky Otavy. Skoro třicet let bude na léto jezdit do Rabí a Žichovic. Samozřejmě pozná úsměvné půtky „malých pánů“, mistrovsky zpracované v rozverném románu Karla Klostermanna, Žichovičtí půlpáni. Ať jsou jací jsou, pracovitého vlasteneckého malíře si natolik váží, že jej v Rábí i v Žichovicích jmenují čestným občanem. V blízkém okolí nachází stále nové náměty, třeba tehdy ještě meandrující, dnes srovnaný a vybetonovaný Nezdický potok. Stane se mu osudným. Při jednom malování do něho spadne a promočený, věrný malířské poctivosti, chce rozpracovaný obraz dokončit. V osmdesáti jedna letech však v sušické nemocnici boj s následným zápalem plic, prohrává…

V jeho díle, z velké části umístěné ve Vodňanské galerii, stále objevujeme krásu jihočeské krajiny a jihočeských lidí. Jaké bylo překvapení vodňanských, když v obraze Návrat, zachytil rázovitého staříka Hazuku, jehož vyprávění měl velice rád Julius Zeyer. Básník, který si tolik přál být pohřben na lomeckém lesním hřbitově. Ve Vodňanech jej občas navštěvoval synovec Angelo, vynikající malíř krajinář. Jinak ale prudká krev a po strýci touha cestovat, mu neumožnily dokončit akademická studia u profesora Mařáka.

Dalším učitelem mu byl spolupracovník Mikoláše Alše, mnohem klidnější Václav Jansa. Když mu vyprávěl o malířských krásách Blatenska, Angelo využil nabídky staršího kolegy, píseckého Josefa Řeřichy a vypravili se do uzavřené Sedlické obory. Jako řada jiných krajinářů namaloval partii starých sosen, jedno z nejvděčnějších zdejších zákoutí. Skromná a statečná sosna-borovice, mohla být jeho symbolem. První světová válka totiž zavedla Angelo Zeyera na italskou frontu, kde krvácely tisíce našich jihočeských vojáků píseckého a budějovického regimentu. Byl raněn, přeběhl a stal se legionářem. Italským a později francouzským. Po válce se vrátil na „pole válečná“ malovat zničené italské venkovské krajiny. Navíc zorganizoval zřízení a výzdobu československého oddělení ve válečném muzeu v italském Roveretu (1922). Nesmyslnost a krutost válek, tu každodenním večerním zvoněním připomíná slavný La Campala della Pace di Rovereto, Zvon Míru. Kdy už konečně lidstvo, v dnešní, údajně „moderní“ době, vyslyší jeho hlas…?

V době, kdy Zeyera upoutaly sosny v Sedlické oboře, maloval podobný motiv i jeho učitel Jansa. Majestátní víceramennou borovici v blatenském zámeckém parku. Určitě se u malířského plátna potkával s kolegou italského jména, Viktorem Strettim, kterému neobvykle tvarovaný strom také učaroval. Blatnou ovšem navštěvoval nikoli jako krajinář, ale jako skvělý portrétista majitelů panství, rodiny Hildprandtů. Obliba šlechtických rodů v portrétech přetrvávala již od dob Mánesových a malířům nabízela slušné zaopatření i vyšší společenskou prestiž.

V mezičase a poté, co namaloval ze všech stran blatenský vodní zámek, včetně nokturna, pořádal Stretti „umělecké výpravy“ do zámeckého parku a širokého okolí. Lákaly jej vesnické návsi, občas přespával a tvořil v blízkém škvořetickém zámečku. Obraz Rybolov na Blatensku dokládá, že podlehl i kráse mlhavého okamžiku krajiny při podzimním výlovu. Vícekrát. Následuje Výlov rybníka a obraz Na Hajánském přímo lokalizující místo severně od Blatné, v Hajanech. Velmi často a rád maloval obyčejnou lidskou práci. Podobně jako Václav Jansa si oblíbil starou Prahu a zaplňoval ji dráteníky, ševci, švadlenkami, pískaři, tiskaři.… Na Blatensku objevil rybáře…Maloval až v Sušici. Do českého malířství uvedl grafickou techniku krajinářského leptu a jako byl Angelo Zeyer propagátorem tehdy nového sportu, fotbalu, založil Stretti tradici zasílání novoročních gratulací čili „péefek“, převálcovanou až současnými „smskami“…

Kolegou Strettiho na Akademii, u profesora Ženíška, byl Josef Kočí. Původem z Prahy, ale hlubšími, pošumavskými rodovými kořeny, z bývalé královácké obce Milejovice, místně „Milivice“ na Volyňsku. Odtud pramenila celoživotní láska k jižním Čechám, k husitské historii a úcta k zemědělské práci. Obrazy, Návrat vítězů po bitvě u Sudoměře a Letní práce na poli, odráží věrně myšlenky umělce a zdůvodňují žádost Ministerstva školství nové Československé republiky, o vytvoření ilustračních plakátů s historickými a žánrovými výjevy pro školní výuku dějepisu, prvouky a vlastivědy. Podobný, ale přírodopisně zaměřený návrh obdržel i malíř Stanislav Lolek (viz minulý díl Putování) a využil jej pro zobrazení hlavních druhů živočichů naší přírody. Možná, že ještě v řadě zapomenutých kabinetních zákoutí starých a zrušených školo, se skrývají stočené obrazy, sešněrované černými pentlemi, předchůdci dnešních interaktivních tabulí…

Josef Kočí často navštěvoval vesnice šumavské Podlesí, v Pootaví si připomínal husitskou slávu kraje a několikery prázdniny trávil v Bělčicích. Štíhlá kostelní věž bělčická, stejně jako náhon Alšova mlýna v Závišíně, tvořily jen část malířských úlovků, které mohl obdivovat a možná se jimi i trochu inspirovat malý Láďa Stehlíků. Vnímavý vesnický kluk s otevřenýma očima jednou literárně a malířsky proslaví „svou zemi zamyšlenou“. A na základě rodinné kroniky Josefa Kočího, pozdějšího přítele, mimo jiné navrhujícího barevný design parních lokomotiv plzeňské Škodovky, bude pátrat po jeho kořenech v Milivicích…

Rudolf Bém nebyl jediný malíř, který se ztratil a pod jiným jménem opět našel. Podobný osud potkal dalšího žáka Vojtěcha Hynaise, Otakara Kubína. Jako student navštívil v roce 1905 pražskou výstavu norského výtvarníka Edvarda Muncha. Zlomová výstava nasměrovala tehdy vývoj českého malířství k moderním směrům. Místo impresionistického a hladce secesního dojmu nastoupilo expresionistické a symbolistické zobrazování vnitřního hnutí, pnutí a napětí. Koneckonců, Munchův obraz „Výkřik“ je slavný dodnes a český malíř Jaroslav Panuška (viz 5.díl putování) o vnitřních prožitcích věděl také své.

Otakar Kubín natolik podlehl novým uměleckým směrům, že odešel (1913) do malířsky země zaslíbené, Francie. Rozmanitost a barevnost Provence, spolu s dílem Vincence van Gogha, jej natolik oslovila, že po několika letech přijal francouzské občanství. Z české kulturní scény zmizel, aby se jako Othon Coubine po dlouhých dvaceti letech znovu objevil a znovu zmizel.

Po dalších dvaceti letech (1952), jako uznávaný evropský malíř, koketující i s kubismem, se znovu vrací do Čech. Hledá krajinu domova. Na doporučení a pozvání přítele, krajináře Františka Zikmunda z Bavorova, navštíví také Vodňansko. Z hostince U Zlatého soudku vyrážejí hlavně na Čichticko, zapadlého koutu neporušené krajiny, ale Otakar je již příliš dlouho „francouzem“ a navíc pochází z moravského Boskovicka. Chápe, že duši nelze obelstít jakousi „náhradní domácí, duševně spřízněnou krajinou“. Zároveň dobře odhadne, že Československo padesátých let není Československo, kterému rozuměl a navždy se vrací na zámeček Simiane do milované Francie… Jeho zatím nejdražší plátno, Music Hall Bobino (1908), se na aukci v loňském roce prodalo za 5 milionů korun…

Za dnešním putováním zůstává lehká nostalgie, pocházející z doby Vojtěcha Hynaise, Františka Ženíška a Julia Mařáka, kteří zažili tvůrčí období Josefa Mánesa i nadšení při budování Národního divadla. Vychovali spoustu slavných následovníků, kteří se museli vyrovnat s takovými dějinnými zvraty, o kterých se vlastencům v polovině 19. století ani nezdálo. Někteří se proslavili, někteří upadli v zapomenutí.

Ale abychom končili s úsměvem, všechny určitě a s nadsázkou znala slečna Marcela, která stávala nahá na UMPRUM za sedm korun na hodinu a když došlo „na lámání chleba“, neváhala ve své nesmrtelné filmové hlášce prohlásit:…a já jsem je všechny znala osobně…Já jsem i Hynaise znala osobně…“ Inu, kdo zná, ten zná…

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Z čeho byl ulit a kolik váží Zvon Míru v italském Roveretu ?
7.2. Z jakého filmu je „hláška“ slečny Marcely o Hynaisovi, kdo ji ve filmu herecky ztvárnil a co je v malířství nokturno ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 13. dubna 2015, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 6.
6.1. Božena Němcová zemřela (1862) dříve než se narodil (1877) A.Kašpar. Nemohla tedy jeho ilustrace hodnotit. Lišku Bystroušku proslavil ve stejnojmenné opeře Leoš janáček.
6.2. První oponu Národního divadla namaloval František Ženíšek, druhou, po požáru (1881), Vojtěch Hynais.

Výherci 6. kola: Ceny s logem soutěže získávají Jana Malinová ze Strakonic, Marta Chumová z Volyně a Petra Květoňová z Cehnic

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.