6. Mušketýři z Moravy aneb Od Babičky k Bystroušce…

Maxmilián PIRNER (1854 Sušice-1924 Praha)
Stanislav LOLEK (1873 Palonín-1936 Uh.Hradiště)
Alois KALVODA (1875 Šlapanice-1934 Běhařov)
Adolf KAŠPAR (1877 Bludov-1934 Železná Ruda)

„Stanislav Lolek v tištěné vzpomínce na Adolfa Kašpara se rozmarně zmiňuje i o úkolu namalovat divadelní oponu pro lnářský spolek divadelních ochotníků. Přáli si mít na oponě zobrazen pohled na Lnáře a tady vůdčí úlohu převzal Lolek, zatímco ilustrátor se ujal malování drapérií, což mu při nezvyklé velikosti plochy nešlo od ruky, jak by si přál. Malíři se při práci i trochu poškorpili, ale dokončili svůj úkol k spokojenosti objednavatelů. Lnářští ochotníci se mohli právem chlubit, že na jejich oponě spolupracoval i slavný ilustrátor Babičky.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, str. 39)

V roce 1899 se profesor krajinář Julius Mařák odebral do malířského nebe a pokračovatelem, alespoň dočasným se stal Antonín Slavíček. Oba umělci významným způsobem utvářeli osud Stanislava Lolka. Pamatujete ještě na něho? Rodem Moravan, srdcem myslivec, student lesnické školy v Písku, praktikant v Blatné a potom mladý lesník, adjunkt, na velkostatku ve Lnářích? Se smyslem pro úředničinu podobným jako kdysi Adolf Kosárek. Ještě že mohl kreslit alespoň mapy a doplňovat si je drobnými ilustracemi. Kromě nákresu vrat k oboře si všímal každého brouka i zvířete a zachycoval je s dokonalou přesností, až si jeho talentu všiml nadřízený, lesní rada Theodor Mokrý, významná postava zdejšího hospodářského života.

Melancholická rybniční krajina Blatenska a Lnářska Lolkovi okamžitě učarovala. Roku 1895 zažil obrovskou povodeň, kdy po červnové průtrži mračen nad Třemšínem, spadlo během tří hodin množství vody, odpovídající srážkovému průměru za tři měsíce. Lnářské a tchořovické rybníky, byly protrženy a poničeny, po povodňové vlně zůstala spoušť a zmar. Výsledkem byl tehdy moderní projekt na regulaci Smolíveckého potoka, bohužel nikdy nerealizovaný, takže povodeň z roku 2002 přinesla zkázu mnohem větší (kulminace vody ve Lnářích u tvrze byla v roce 1895 „jen“ 65 cm, kdežto v roce 2002 vystoupila na 195 cm !!!),

Lolek se s povodní vyrovnal po svém, malířsky, sérií akvarelů „Strže rybníků po povodni roku 1895“. Možná ještě někde zdobí stěny kanceláří nástupnických rybářských organizací, které následně obhospodařovaly rybníky bývalého lnářského velkostatku. Říká se, že v době největšího rozkvětu velkostatku jej tvořilo 365 rybníků a v přestupném roce se napouštěl 366-tý.…

V povodňovém roce ale mladý adjunkt velkostatek také opouští a vzhledem k nespornému talentu, na doporučení lesního rady Mokrého, míří na Akademii, pod ochranná křídla profesora Mařáka. Zanechává za sebou řadu přírodních malůvek, z nichž rozverná liška, o jejíž mazanosti mu revírníci vypravovali neuvěřitelné příhody, jednou vstoupí do literární historie. S přísným, ale milovaným profesorem se na své Lnářsko ještě vrátil v prázdninovém malování ze základny ve škole v Leleticích. Leletická škola s nádhernými výhledy až do Pošumaví je sice dávno změněna na obecní byty, ale řídícího učitele, pana Šebka, který tehdy oba malíře ubytoval, stále připomíná pamětní deska u vchodu.

Na Akademii Lolek uzavírá věrné a osudové přátelství s Adolfem Kašparem, nastupujícím pro změnu k profesoru Maxu Pirnerovi, svým způsobem ke krajinářské konkurenci. Jen pro zajímavost, profesor Maxmilián Pirner se narodil v Sušici a než se zcela oddal figurálnímu malířství, prochodil a malířsky zobrazil řadu míst rodného Pošumaví. A pro české malířství vychoval i jednu z největších osobností vůbec, Maxe Švabinského. Adolf Kašpar již v roce 1903 nadchnul odbornou i laickou veřejnost nesmrtelnými ilustracemi k Babičce Boženy Němcové a následně se podílel na výzdobě nejklasičtějších děl naší literatury. Například Pohorské vesnice B. Němcové, Temna Aloise Jiráska, Zapadlých vlastenců J.V Raise, Mistra Kampana Zikmunda Wintera nebo, což nás potěší, Tomana a lesní panny od F.L. Čelakovského. Sám Mikoláš Aleš si pochvaluje: Kašpar je kumštýř, toho nám dal Pán Bůh…“ (1912).

Nemluvný Kašpar a povahově opačně založený Lolek, pocházeli z relativně blízkých vesnic severní Moravy. Krajina jižních Čech, kam počátkem nového, 20. století přijeli, aby Kašpar zachytil mizející život kočovných loutkoherců, je však oba nesmírně oslovila. Lolek byl na Lnářsku samozřejmě jako doma a Kašpar namaloval nejen Arnoštku Kopeckou, poslední tradiční loutkářku, dnes odpočívající na hřbitově v Březnici, ale i obrázky pro místní školu a s kamarádem i v úvodním citátu zmiňovanou oponu lnářským ochotníkům. Zachycuje městečko od západu z vrchu Nesvině a zájemci ji stále mohou spatřit ve lnářském kulturním domě.

Pozn. :Opony pro soubory divadelních ochotníků byly ve své době velmi oblíbenou, jakousi „oddechovou“ malířskou záležitostí, reagující na nádhernou Hynaisovu oponu Národního divadla. Nevyhýbali se jí ani uznávaní malíři, jak dokládá opona lnářská. V našem regionu se zachovala ještě opona Volyňského Maxmiliána Boháče (1854-1928) pro ochotnický soubor Strunkovice nad Volyňkou, s nadtitulem Země česká, domov můj… Pohled na Strunkovice s pozadím mohutného Hradiště a v popředí s dítětem, chránícím symboly české státnosti, doplňuje mladá dvojice v prácheňském kroji. Dokonce dvě opony se zachovaly na Podlesí, v Dobrši. Pro Čtenářský ochotnický spolek Svornost je s námětem Libušina soudu a Pohledu na Dobrš vytvořil akademický malíř Mrkvička. V roce 1997 byly využity Divadlem Járy Cimrmana v pořadu Jak se baví na Podlesí. A oponu vytvořenou ve 30.letech minulého století strakonickým rodákem, malířem Jarko Dvořákem Šumavským, s námětem strakonického dudáka Švandy,si necháme na samostatné povídání….

Během pobytu došlo samozřejmě na návštěvu lnářského kláštera s obrazem Petra Brandla i vodního zámku v Blatné, který Kašpara nadchnul svou pohádkovostí A neminuli ani Strakonice s čerstvě vyzdobenou radnicí, společnou prací Mikoláše Alše a Josefa Bosáčka. Z té měl určitě Lolek největší radost, protože Alešovo dílo mu již od mládí učarovalo a bylo jedním z důvodu obliby jižních Čech. A v Bosáčkovi, jehož vysvědčení z Akademie podepsali jak profesor Pirner, tak profesor Mařák, se oba moravští přátele, symbolicky setkali….

Mezi kamarády kumštýři byl vyhlášený Kašparův studentský pokojích přímo u Karlova mostu. Často jej navštěvoval Antonín Slavíček, s kterým oba přátelé později nasávali vůni impresionismu v Paříži a také další krajinář Mařákovy školy a další Moravan, Alois Kalvoda. Jemu byl veselý a „rozsvícený“ impresionismus velmi blízký, stejně jako selské chalupy v krajině, práce na polích, les a především břízy. S kamarády Hudečkem a Slavíčkem tvořili umělecké trio, ale když si pořídil komediantský vůz, podobný v jakém žila Arnoštka Kopecká, vypravoval se na toulky po Čechách, se zvláštní slabostí pro šumavské Podlesí, konkrétně Volyňsko.

Můžeme si představit, jak v letním odpoledni zastaví u řeky Volyňky. Řeka šplouchá, sluneční paprsky skrz olšové listí skotačí na hladině, odpolední klid s vrzáním cvrčků se rozkládá všude okolo… A malíř, dojatý okamžikem namaluje jeden ze svých největších obraz… Zpět do reality. Obraz o rozměrech 2 x 1,6 metru, se jmenuje Léto a v roce 2014 bude vydražen za 780 000 korun českých. Ale Volyňku navštěvuje i méně vlídných časech, jak dokládá obraz Tání na Volyňce a na malířské plátno přenese i historický skvost samotné Volyně, renesanční radnici na náměstí. Jen pro tolik oblíbený letní žňový motiv „vymění řeky“ a zajede za ním až na břehy Otavy do vzdálenější Štěkně.

Když se Kalvodovi podaří získat pražský ateliér po Luďku Maroldovi, zřídí si vlastní krajinářsku školu, samozřejmě vycházející z odkazu Julia Mařáka. S žáky často navštěvuje pošumavský region, kde v osobách miloňovického velkostatkáře, rytíře Klenky z Vlastimilu, nachází přítele i velkého mecenáše umění. Podobného zaměření je i velkostatkář Beran, od něhož má Kalvoda vypůjčenu maringotku, když tu původní, dědictví po malíři Špillarovi i druhou, po „světské“ rodině Lagronů, odnese čas. Nakonec se mu podaří nedaleko Klatov získat zámeček Běhařov a splní si poslední sen, zřízení letní krajinářské školy.

Na rozdíl od svých přátel, Lolka a Kašpara, které nakonec srdce dovedlo zpátky na Moravu, zůstává Kalvoda věrný pošumavskému Běhařovu, kde v necelých šedesáti letech umírá. Ironií osudu v témže roce a necelých třicet kilometrů odsud nečekaně umírá také Adolf Kašpar. Věren malířské poctivosti přijíždí na Chodsko, aby načerpal inspiraci k ilustraci knihy J.Š. Baara, Paní komisarka. Knihou Babička se poprvé proslavil, knihou o životě Boženy Němcové se ale životní kruh uzavírá. Krátkou letní vycházku z Železné Rudy mění v tragédii záchvat mozkové mrtvice…U prostého kamenného pomníčku při červené značce z Debrníku na Čertovo jezero, si turisté připomínají umělce, o kterém odborná kritika napsala, že „završil mánesovskou a alšovskou tradici českého výtvarnictví…“. S přihlédnutím k jeho akvarelovému obrazu Mánes maluje na Hané, situovanou do rodné vsi Stanislava Lolka, Palonína, jde o charakteristiku naprosto výstižnou…

A co věčný myslivec Stanislav Lolek, který přežil své přátele o pouhé dva roky ? O něm věcná kritika zase napsala, že, „maloval výhledy do širokého kraje a nade vše milovaný les s jeho zvířenou…“ Měla pravdu. Ve dvacátých letech 20. století začaly v Lidových novinách vycházet Lolkovy kresby nezbedné ale šikovné lištičky, doplněné texty Rudolfa Těsnohlídka. A když se v tiskárně sazeč zmýlil a trochu kostrbaté jméno lišky, Bystronožka, nevědomky vyskládal jako Bystrouška, jedna z největších literárních zvířecích hvězd byla na světě. My budeme věřit, že Lolkovou inspirací opravdu byly příběhy lnářských revírníků. Moravané ovšem nedají dopustit na Střítež nedaleko Mohelnice, kde se Lolek učil prvním základům myslivosti, což na střítezské myslivně připomíná pamětní deska s reliéfem lišky. A Těsnohlídek? Celý příběh umístil do myslivny poblíž Bílovic nad Svitavou, ke které měl citový vztah…

Citovost ve vztahu ke krajině je základním předpokladem pravdivosti nejen spisovatelovy práce. Proto obrazy některých malířů okamžitě „chytí za srdce“, zatímco jiných, byť technicky naprosto dokonalé, zůstanou jen studenou neosobní reprodukcí. Malíři krajináři Mařákovy a následně Kalvodovy školy, patří rozhodně do kategorie první…

Soutěžní otázky č. 6
6.1. Jak Božena Němcová hodnotila Kašparovy ilustrace své babičky a jakým způsobem se liška Bystrouška ocitla v opeře ?
6.2. Kdo namaloval první a kdo druhou oponu Národního divadla ?

Na otázky je možno, z důvodu Velikonočního pondělí, odpovídat do úterý 7. dubna 2015, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 5.
5.1. Kameničky se nachází v okrese Chrudim. Panuškův dub roste u obce Kochánov v okrese Havlíčkův Brod.
5.2. Impresionismus vznikl ve Francii, podle názvu obrazu Clauda Moneta, Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce, z r. 1874).

Výherci 5. kola: Ceny s logem soutěže získávají Jitka Bromová z Vodňan, Martina Tomanová a Hana Koblencová ze Štěkně a Sabina Boudová ze Strakonic

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.