4. Okřídlená paleta Národního divadla aneb Malíř od střevlíka po Sasíka…

František ŽENÍŠEK (1849 Praha – 1916 Praha)
Karel LIEBSCHER (1851 Praha – 1906 Praha)
Mikoláš ALEŠ (1852 Mirotice- 1913 Praha)
Josef BOSÁČEK (1857 Příbram – 1934 Příbram)

„Na závišínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se soškou Mariinou v zasklené skříňce. Kolem ní chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, denně cupital s bratrancem Bohumilem a zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy… Vidím malého Mikoláška v běžícím chlapci, který se bosky rozutíkal od potoka k hospodě a zase v jiném,jenž zvědavě pokukuje u kovárny, čekaje, až mu kovář Šilha dovolí zatahat za měch...
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 57/58 )

Když v roce 1871 zemřel Josef Mánes, Umělecká beseda, jejímuž výtvarnému odboru dlouho předsedal, nevydala ani úmrtní oznámení, ani neuspořádala pohřební průvod. K hrobu na Olšanských hřbitovech, který svému příteli zakoupil velký příznivec umění, podnikatel Vojtěch Lanna, rodák z Českých Budějovic, jej přesto doprovodilo mnoho obyčejných Pražanů a mladých českých malířů. Nechyběl ani Mikoláš Aleš, rodák z Mirotic na Písecku, kterému učaroval Mánesův „vesnický romantismus“. A když shlédl jeho vlastenecky laděné ilustrace k Rukopisům, byl pevně rozhodnut jakým malířským směrem se bude dál ubírat. Z pozůstalosti Mánesovy se mu dokonce podařilo získat křeslo z atelieru, kterého si nesmírně vážil.

Většinu motivů, jimiž se později tolik proslaví, najde v krásném bezstarostném dětství na Miroticku a Blatensku. Stačilo s otcem seběhnout ze vrátek do otevřené náruče údolí říčky Lomnice, s bratranci prohledávat tajemná mlýnská zákoutí u strýčka kmotříčka v Závišíně nebo se staršími bratry podobně tajemná místa u tetičky ve mlýně a v okolí Černivska, všímat si řemeslníků, prostých lidí na trhu i vojáků na koních s nablýskanými šavlemi, v nedalekých Budách (ano, tam, kde se odehrává děj povídky Husaři od Aloise Jiráska z revolučního roku 1848) pokoušet copatou čipernou Márinku a vše ukládat do široké prosté duše dítěte... A ještě když začal vyprávět strýc Tomáš, starý švališér z napoleonských válek, příběhy ze čtrnáctiletého vojenského života…

Mikolášek začal malovat již od čtyř let. A prvním honorářem, za kresbu Svatého Václava na kousku papíru, byl kousek cukru v zájezdním hostinci. Chvilku studoval, chvilku se učil u malíře pokojů. Malířské nadání zdědili i bratři, ale oba zemřeli mladí a když se příliš brzo odebrala na věčnost i maminka, odchází z rodného hnízda studovat malířství do Prahy. I díky maceše, kterou si otec přivede, se s domovem rozloučí natrvalo. Z krásného dětství ale bude čerpat inspiraci celý zbytek života.

V malířské Akademii naváže pevné přátelství s Antonínem Chittussim, zpečetěné společným vyloučením z ústavu za studentskou vlasteneckou revoltu. Po rakouském výprasku u Hradce Králové (1866) se politické klima uvolňuje a nejviditelnějším výsledkem je konečně realizace myšlenky vlastního českého Národního divadla. Na jeho malířskou výzdobu je oslovena většina známých českých malířů. Ze starších přijme výzvu i tehdejší nejvýznamnější krajinář Julius Mařák. Chittussi dává přednost pokračování malířského studia v cizině. Mladou generaci tak zastupují, mimo jiné, právě Mikoláš Aleš, s dalším akademickým malířským přítelem, Františkem Ženíškem. Pro konkurz na výzdobu připraví vlastenecky cyklus Vlast (1879) a pod „krycím jménem“ Okřídlená paleta jednoznačně zvítězí. Součástí vítězství je i studijní cesta do země fresek, Itálie.

Čtrnáctidílný cyklus Vlast zachycuje putování bájného slovanského hrdiny po nejvýznamnějších místech slavné české minulosti. Začíná na Šumavě, u Domažlic, pokračuje přes léčivá zřídla na západě Čech, v nichž získá nezranitelnost, v Krušnohoří (Rudohoří), mu božský kovář vyková kouzelný meč pro obranu severních průsmyků do Čech, po boji se osvěžuje v řece Jizeře a po porážce vnitřního nepřítele u Trutnova, se přes Hradec Králové a Chrudimsko stáčí k husitskému Táboru, kde prostému lidu předá úkol bránit vlast. Na řece Otavě se naposledy rozhlédne po krásné zemi, s vědomím, že není třeba mít obavy o budoucnost národa. Malý dudáček mu hraje a krásná dívka nabízí čistou vodu. Svým způsobem symbolické vyjádření všeho, co člověk potřebuje ke klidnému životu. Poté hrdina odjíždí pod dohledem slovanské bohyně smrti, Morany, k poslednímu odpočinku na Žalov, místo, kde se setká se všemi svými předky. Sice jde o vlastenecký slovanský cyklus, ale místy se silně podobá germánské legendě o hrdinném Siegfídovi ze ságy o Nibelunzích.

Mikoláš Aleš prožívá asi nejkrásnější období života. Daří se mu v malování, ožení se s Márinkou Kailovou, kterou škádlíval v mirotických Budách a jejíž otec, kupec, pocházel ze Strakonic, podnikne uměleckou cestu do Itálie. Bohužel, doba štěstí končí. Jako už tolikrát se ukáže, že na společnou práci jsou dva až příliš. Světácký městský Ženíšek a spíše vesnický Aleš se kvůli realizaci lunet v Národním divadle rozcházejí ve zlém a již nikdy k sobě nenajdou cestu. Své přemalované náměty Aleš odmítne podepsat, symbolicky signuje pouze obraz Žalov a s hlavou vztyčenou z kolébky národního umění odchází…

Pozn. Žalov je skutečné místo, ležící severně od Prahy, u Roztok, v místech nejstaršího sídla přemyslovských vládců, Levého Hradce. Aleš, stejně jako Ženíšek nebo Chittussi a ostatní umělci tu často pobývali v blízkém Suchdole u mecenáše umění, statkáře Alexandra Brandejse. Na jeho koni Tigrovi, který je mimochodem předlohou pro slavné Myslbekovo sousoší Svatého Václava na Václavském náměstí, si procvičoval malby koní pro své „vojenské“ obrazy. Právě na Brandejsův popud se Aleš s Ženíškem přihlásili jako „okřídlená paleta“ do soutěže na výzdobu Národního divadla.

Ženíška další práce na výzdobě Národního divadla proslaví. Vytvoří i oponu, která však při požáru 1881 shoří a je natolik zaneprázdněn, že druhý pokus svěří odborná komise Vojtěchu Hynaisovi, který v ní zúročí své francouzské zkušenosti. Později, již jako profesor pražské Akademie přijme Ženíšek do učení nadaného Josefa Jakšího z Bavorova. Ten se vyučil malířem-natěračem, ale po přímluvě Julia Zeyera, tehdy žijícího ve Vodňanech, který rozpoznal jeho talent, byl přijat na umělecko průmyslovou školu do Prahy. Bohužel, v pouhých třiceti šesti letech umírá…

Pozn. : Do první soutěže na oponu Národního divadla se tehdy přihlásil také Mikoláš Aleš, ale neuspěl. Dalším neúspěšným uchazečem byl akademický malíř Adolf Liebscher, z malířské rodiny bratrů Liebscherů. Pro nás jsou důležitější jeho bratři. František se prezentoval akvarely z Pošumav, Karla Liebschera proslavila perokresba. Malířsky spolupracoval s významným českým historikem, píseckým Augustem Sedláčkem a díky tomu namaloval a vydal první pohlednicový soubor nejvýznamnějších českých hradů a zámků. Mezi dvaceti čtyřmi obrazy se nacházejí hned tři místa z blízkého Prácheňska. Rabí, Strakonice a Blatná.

Po malířském zklamání v Národním divadle přestává Aleš na čas malovat velká plátna, ale zúročí svou absolutní vizuální paměť v kresbách. České pohádky, humoristické listy (Topičův Švanda), časopisy (Květy, Světozor), říkadla pro děti, básničky, knižní grafika…V duchu Mánesově pečlivě studuje kroje i historické reálie pro ilustraci vlasteneckých Rukopisů. Hrdinné slovanské reky, pěvce, ženy, ale i Jana Žižku s husity a obyčejný selský lid, nezaměnitelným způsobem uvede do národního povědomí. Zatímco městský malíř Mánes bral přírodu a vesnici, jako „slavnostní“ záležitost, Aleš z vlastního života dobře ví, co vesnický život skutečně obnáší a maloval realitu…

Bohatýry ještě bohatě využije při výzdobě Ohlasu písní ruských strakonického rodáka F.L. Čelakovského. Velkému příteli Aloisu Jiráskovi zpopularizuje Psohlavce a zároveň s ním prochodí svůj rodný kraj, Blatensko a Miroticko. Výsledkem jsou Jiráskovy povídky z Bud, Bratronic, z Čížové a připomínka Blatné v úspěšném cestopise z Čech až na konec světa, vše s Alšovými obrázky. Ze sta lidových popěvků a písní, které si sbírala již jeho maminka Veronika, vytváří kouzelný Špalíček českých písní a říkadel. Řada z nich pochází právě z Prácheňska, na které dávno již pražský malíř nezapomíná. V obrázcích kromě venkovanů a vojáků ožívá i drobná příroda, ptáci, brouci střevlíci, motýli, květiny. Maminčinu oblíbenou písničku, U panského dvora, náš Vitoušek orá, sice ve Špalíčku nenajdeme, ale na jiné kresbě ji umisťuje pod hrad Prácheň, který znovu navštěvuje v roce 1894.

Do Horažďovic tehdy přijíždí hledat vlastenecké motivy pro výzdobu plzeňských domů s novým zaměstnavatelem a zároveň přítelem, architektem Rudolfem Štechem, spoluautorem tzv. „české novorenesance“, v jejímž stylu je budováno i Národní divadlo. Vystoupají na Prácheň a cestou údolím Otavy přes Velké Hydčice a Žichovice, skončí ve skicáři i silueta starobylého hradu Rabí. Při jiné cestě zase oba pootavští poutníci přespí ve formanské hospodě U Berků ve Střelských Hošticích, ovšem náměty přibývají.

Realizace sgrafitových kreseb na fasádách domů je totiž další „parádní disciplínou“ Mistra Aleše. Práce je prováděna prostřednictvím velkých kartonů, z kterých je malba uhlem poměrem 1 : 1 přenášena na vlhkou omítku a následně vybarvena nebo vyzlacena. Aleš nemá rád výšky a proto vlastní malířské zpracování nechává jiným, nejčastěji opět kamarádu z pražské Akademie, Josefu Bosáčkovi, výbornému malíři náboženských obrazů, původem z Příbrami (v ní si Mikoláš „vydobyl“ životní lásku Márinku Kailovou, když ji osud zavál z Bud do hornického města a Marina Alšová tu má svou pamětní desku).

Roku 1896 trojice Aleš+Bosáček+Štech spolupracuje při výzdobě děkanského kostela Panny Marie ve Vodňanech. Alšovy kartony venkovní výzdoby s českými světci (Prokop, Václav, Ludmila, Vojtěch, Cyril a Metoděj) jsou dodnes vzácnými exponáty vodňanského muzea. Ve vnitřní výzdobě, opět navržené Alšem a realizované Bosáčkem, se, mimo jiné, v tvářích evangelistů Lukáše a Marka, promítnou tváře tehdejších kulturních ikon města, spisovatelů Zeyera a Heritese. Na obrazech křížové cesty se poznají někteří měšťané, včetně neoblíbeného žida Adolfa Kaudera, jehož si Bosáček osobně a proti jeho vůli vybere při návštěvě výletního hostince v chelčických lázních Máří Magdalény. Aleš si práce ve Vodňanech nesmírně vážil, vzpomínal při něm „… na ten celý náš rod v Prácheňském kraji pohřbený…“. Často se prochází po okolí a když mu na blízkém Pražáku padne na návsi do oka výklenková kaplička svaté Trojice, navrhne i pro ni typicky alšovskou sgrafitovou výzdobu.

Spolupráce A+B+Š pokračuje výzdobou hotelu v Písku, školy v Protivíně, městských fasád v Plzni, ale i v dalekém Vsetíně. Roku 1903 dorazí umělci do Strakonic. Budova radnice ne Velkém náměstí si žádá výzdobu. Tehdejší „pracovní“ dohody probíhají poměrně jednoduše: Architekt Štech Alšovi napíše: „Já Ti pošlu skicu strakonické radnice a ty mně řekneš, co by jsi chtěl za kartony a Bosáček za provedení. Zaplatit si to nech dobře, protože do Strakonic je to samý ornament!“ Malba je opravdu samý rostlinný ornament, trochu připomínající pozdější secesní bohatost obrazů Alfonze Muchy. Na chrastavce, chrpy, hvozdíky, akantové listy, letopočet 1903 mezi dvěma labutěmi, maltézské kříže, rožmberské růže, znak města i českého království a přeneseně na celé město, shlížejí ze slepých oken věžičky dívčí alegorie. S mírným pohledem copatá blondýnka Samospráva a výrazně drsnější Spravedlnost s mečem v ruce, podobná Vlastě ze starých českých pověstí. Naposledy byla malba opravována v roce 1992 a zůstává okrasou města. Kartony se bohužel nedochovaly…

Bosáček se do Strakonic vrátil ještě v roce 1906 a vyzdobil i budovy protilehlé Městské spořitelny (rodný dům Josefa Šmidingera). Obrazový návrh s motivem husitů, Chodů, dudáčka a měšťanů však tentokrát nenavrhoval Mikoláš Aleš, ale mladý Václav Malý (1874 – 1935), shodou okolností žák Františka Ženíška. Ačkoli se narodil v Praze, zamiloval si Chodsko a v lesních zátiších je také zřetelný velký vliv „básníka lesa“, profesora Julia Mařáka.

Úspěšnou pracovní spolupráci ukončila nečekaná smrt architekta Štecha (1908), který si kvůli krachu firmy a následným finančním problémům vzal život. Josef Bosáček tím přišel o střechu nad hlavou a musel se přestěhovat na Příbramsko ke svému bratru faráři. Za Alšem do Prahy však nepřestával jezdit a zůstal jeho nejvěrnějším přítelem. Když roku 1913 Aleš zemřel, vzal naposledy do ruky paletu a pro bratrův poutní kostel v Makové namaloval obraz Žehnajícího Krista. Dalších dvacet let žil víc a víc jako poustevník a zemřel v chudobě, v nuzném příbytku bývalého chléva. Jaké myšlenky se mu asi honili hlavou, když se někdy zadíval na vysvědčení z Akademie, podepsané profesory Pirnerem a Mařákem…?

Mikoláš Aleš, se, na rozdíl od přítele Bosáčka, dočkal uznání ještě za života. Pro obyčejné lidi, vesničany a vlastence, se stal opravdovým národním umělcem. Jeho Jan Žižka, husitští bojovníci, prostí i krojovaní venkované, dragouni, husaři, rejtaři a přírodní motivy, vše v Mánesovském duchu, se ocitli i na stránkách dětských slabikářů. Co víc si umělec může přát ? A jakoby v něm stále zůstávala hořkost s neuznání při výzdobě Národního divadla, výtka, že není malířem velkých obrazů, navrhne a s spoluvytvoří jedno z největších nejen českých, ale světových pláten, obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou. Námět opět vychází z Rukopisu královedvorského a je zasazen do doby vlády Přemysla Otakara I. Zobrazuje blíže nedatovanou bitvu na okraji Českého ráje, kde úspěchu českého vojska Beneše Heřmana nad loupeživými Sasy, pomohou i valící se kameny z pískovcového lomu.
S Alšem na obraze pracovali tři další malíři (s Václavem Jansou, který díky Alšovi objevil Blatensko se setkáme již příště) a v roce 1895 ozdobil českou Národopisnou výstavu v Praze. S rozměry 10 x 8,5 metru se jí později nevyrovnají ani plátna slavné Slovanské epopeje Alfonse Muchy, kde největší obraz zabírá 8,10 x 6,10 metru. Plátno sklidilo zasloužený úspěch, rehabilitovalo Alše jako malíře velkých historických děl a dnes je ke shlédnutí v Muzeu Českého ráje v Turnově.

Mikoláš Aleš zemřel v předvečer první světové války. Nedočkal se tedy válečného běsnění, které rozmetalo do té doby relativně klidný a idylický život české vesnice a kdy barevné kabátce dragounů a husarů vystřídaly šedé uniformy zakopaných a kulometnou palbou po tisících mrzačených vojáčků. Symbolicky posledním obrazem, který národní malíř a náš prácheňský obzvlášť, namaloval, byl opět Svatý Václav. Vzpomínáte na jeho první odměněnou kresbu v zájezdní hospodě? Nedej zahynouti nám, ni budoucím říká český světec a Mikoláš Aleš jeho odkaz svým dílem vrchovatě naplnil….

Soutěžní otázky č. 4
3.1. Jak je možné, že nezranitelný hrdina v Alšově Vlasti je nakonec smrtelně zraněn v zápase s drakem u Trutnova ?
3.2. Kdo je kmotříček (kmotr) a kdo strýc a jaký malý, ale pilný hmyz je vymalován ve štítu Městské spořitelny ve Strakonicích ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 23. března 2015, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 3.
3.1. Barbizon leží ve Francii a plenér je malba v přírodě pod širým nebem.
3.2. Základní kamen Národního divadla byl položen 16. května 1868 a nám nejbližší kameny byly dovezeny z Práchně a ze Svatoboru u Sušice (vzdušnou čarou cca30 km od Strakonic), další nejbližší potom z Boubína.

Výherci 3. kola: Jana Sedláčková z Bavorova, Stanislav Košák ze Strakonic a Klára Tabarová z Cehnic

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.