3. Krajinné pocity a nálady aneb Vysočinská nebo barbizonská škola ?

Adolf KOSÁREK (1830 Herálec – 1859 Praha)
Julius MAŘÁK (1832 Litomyšl-1899 Praha)
Antonín CHITTUSSI (1847 Ronov n. Doubr.-1891 Praha)

„Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká “U velkých kamenů“. Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespávali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním…Kdyby Julius Mařák mohl znovu navštívit tento lesní motiv, byl by jistě překvapen. Se stromy, značně už rozrostlejšími, by se snad i shledal, ale kameny, které zdejší lid výstižně pojmenoval „želvice“, protože skutečně vypadaly jako ohromné želvy, by tam už nenašel.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 38 )

Josefu Mánesovi i jeho bratru Quidovi vyměřil nepodplatitelný osud pouhých padesát jedna let života a naskýtá se otázka, jaká skvělá díla po sobě mohli ještě zanechat. Jejich příteli, malíři Adolfu Kosárkovi, však osud dopřál let pouhých dvacet devět. Přesto se v nich stačil dotknout malířského nebe a stát jedním z nejvýznamnějších českých krajinářů. Lásku k přírodě, k mohutným stromům a vysokému oblačnému nebi, poznává v rodném Herálci na Českomoravské vysočině. Ovšem za malířskou slávou vykročí až zpod bájného Třemšína, na severním okraji Prácheňska, když v Rožmitále nastupuje jako panský úředník na arcibiskupské statky. Ale suchá písmena a čísla se zdaleka nemohou vyrovnat poezii krajiny, které rozumí jako málokdo. Není zrozen pro úřednickou dráhu, takže samotný chápající zaměstnavatel jej raději posílá, dokonce se stipendiem, studovat na pražskou Akademii. Jako by malíř tušil krátkou vyměřenou uměleckou i životní cestu. Neúnavně maluje, cestuje, stačí se oženit, ale osud, tolik připomínající život básníka K. H. Máchy, je neúprosný.

Ve svém díle vychází Kosárek, stejně jako přítel Mánes, ještě z romantické tradice. Ale zatímco „sluneční malíř“ preferoval jemnou, někdy až detailní kresbu, s důrazem na postavy, práci a jemné barevné odstíny, Kosárek ohromoval velkorysým, ale přesto poetickým zachycením přírody v bouřích, ve větru, s vysokými mraky, s mohutnými stromy, s rozdílnými charaktery ročních období. S trochou nadsázky se mu podařilo namalovat i zvuk hromu nebo svist větru, stejně jako letní umdlení. Lidé jsou na obrazech malí, až nepatrní, jakoby vydáni přírodě napospas. Mánes k lidem domaluje krajinu, Kosárek do krajiny domaluje lidi. Ukázkovým příkladem je asi nejznámější dílo “Osamělá krajina“, jinak zvané také „Selská svatba“, s veselými svatebčany v dramatické krajině, připomínající Balkán nebo Španělsko. Přitom jde o údolí Kozích hřbetů u pražského Suchdola…Škoda, že nestačil malířsky objevit také naší prácheňskou krajinu. Alespoň, že další ze známých obrazů, Letní krajina, který se ocitnu i na známkách, vychází náladově z Podbrdí.

Z okraje Českomoravské vysočiny, z Litomyšle, pochází také o dva roky mladší Julius Mařák, další, i když pouze jednoletý student krajinářství pražské Akademie. Mánes miloval slunce a květiny, Kosárek oblaka, Mařák les. Žádný pozdější český malíř nedovedl lépe zpracovat motivy a nálady lesních zákoutí, se stále se měnícím světlem, mlžnými opary, cestami, kamenitými svahy, svítáními a soumraky. Miloval les ve všech podobách a nedá se říci, že by mu v něm člověk právě chyběl. A když už se mu po něm zastesklo, vždy ho „upozadil“ a příroda zůstala ústředním motivem. Případně postavy vyměnil za lesní zvěř, ptactvo, stádečko ovcí, tlupu divočáků, hejno čápů... Pro zachycení nálady mu mnohdy stačil pouhý uhel, kterým vytvářel neobyčejně působivá díla, po přenesení do grafické podoby oceňovaná i v Evropě, například Čtyři roční obdob nebo cyklus Lesní samoty. Až fotograficky působí kresby uhlem z potulek Šumavou, pralesy, jezera, slatě a bažiny, navozující atmosféru příběhů Karla Klostermanna.
Do českého malířství přinesl pohled francouzských umělců, tvořících v tzv. „Barbizonské krajinářské škole“, charakterizované malbou reálné přírody, v plenéru, v přirozeném denním světle a malbou konkrétního přírodního prvku. Stromu, skály, zvířete, vývratu. Směr, naznačený a realizovaný již zakladatelem české krajinomalby, Antonínem Mánesem. Poetičností díla připravuje Mařák půdu pro první malíře impessionisty, ale o nich česká scéna zatím neví…

Mezinárodní prestiž přivedla Julia Mařáka až na místo profesora krajinářství pražské Akademie. Preferoval výuku žáků ve volné přírodě, v duchu barbizonské školy a žáci jej na oplátku, o prázdninách zvali na svá oblíbená místa. Že se podobná terénní cvičení mohla občas stávat úsměvným „bojem o přežití“, dokládá výprava profesora Mařáka, shodou okolností do podbrdské krajiny Adolfa Kosárka, na Lnářsko. S dvěma studenty malovali v Lochovicích nedaleko Králova Dvora. Potulkami krajinou opustili Český kras, překročili pohoří Brd a pod masívem Třemšína nalezli útočiště ve škole v Leleticích nedaleko Bělčic. Slušný turistický výkon, když uvážíme, že vzdálenost Lochovic a Leletic je 50 kilometrů. Určitě je zaujaly nádherné výhledy na blatenské rybníky se vzdáleným panoramatickým pozadím Šumavy, ale zcela v Mařákově duchu se vypravili do hlubokého lesa, severovýchodně od vsi, aby v lokalitě, zvané U velkých kamenů, malovali balvany, místně zvané „želvice“.

Část kamenů byla později využita v kamenictví, mimo jiné zdobí, vyleštěné, budovu pražského rozhlasu, přesto nabízí vycházka v hlubokých leletických lesích stále řadu „kamenitých“ překvapení. Například v podobě dětského tělíčka, vytlačeného do kamene, na údajně obětních kamenech… Mařákův leletický příběh poměrně věrně zachytil v Zemi zamyšlené básník Ladislav Stehlík, který shodou okolností ve zdejší škole učiteloval. Uvádí, že jedním z profesorových žáků byl tehdy mladý Stanislav Lolek. Coby adjunkt sloužil na lnářském panství, ale podobně jako Adolf Kosárek vyměnil úřednickou praxi za malířskou Akademii a Mistru Mařákovi se chtěl pochlubit krajinou, kterou velmi dobře znal. Pan profesor byl určitě spokojen, čehož důkazem je třídenní malování a Stanislava Lolka ještě potkáme, v souvislostech nečekaně rozverně „lesních“…

Julius Mařák se jako jediný český krajinář dočkal pocty podílet se na výzdobě Národního divadla (1880). Zhotovil devět krajinných pohledů na významná místa Čech a Moravy, odkud byly přivezeny základní kameny. Na Prácheň se bohužel nedostalo… Svým způsobem jde o malířskou oslavu české země, podobně v hudbě realizovanou symfonickým cyklem Má vlast Bedřichem Smetanou. V závěru života se malíř znovu vrátil na Šumavu, aby vytvořil pro Ministerstvo školství a osvěty obrazy pralesa. Velké a pravdivé dílo „Šumavský prales“, sklidilo na umělecké výstavě ve Vídni zasloužený úspěch a obdiv. Spolu s romány K. Klostermanna přispělo k rozvoji turistiky na konci 19. století, určilo společenský náhled na divokou Šumavu a inspirovalo další umělce. Malíř Josef Váchal později vytvoří velké dílo o Šumavě romantické a umírající…

Účastí na výzdobě Národního divadla se Julius Mařák stal svorníkem mezi malířskými generacemi. Tu nastupující, o které mluvíme jako o „Generaci Národního divadla“ reprezentuje Antonín Chittussi, ačkoli se paradoxně, jako jeden z tehdejších nejlepších českých malířů, na výzdobě národního stánku nepodílel. Původem je opět z Vysočiny, z Ronova nad Doubravou. Dal přednost zahraničním cestám, což mu dopomohlo najít sama sebe a zajistilo evropskou slávu. V horoucně vlasteneckém mládí se chtěl, podobně jako před ním Antonín Waldhauser, prezentovat oslavnými historickými plátny. S námětem Žižka před Rábím (1872), však neuspěl a po Vídni a Paříži našla neklidná a nestálá malířská duše, po otci z italské Ferrary, „svou parketu“ v myšlenkách a dílech „barbizonské školy“.

Zobrazením nálady a dojmu přírodním motivem přímo navazoval na Adolfa Kosárka, ale na rozdíl od jeho dramatických scén si liboval v krajinách klidných, tichých, až melancholických. Po návratu do Čech proto nemohl, kromě malování rodné Vysočiny, vynechat hladiny rybníků. Ty největší objevil na Třeboňsku a Jindřichohradecku, ale důvěrné přátelství s Juliem Zeyerem, jej přivedlo také na Vodňansko, kde uznávaný spisovatel tehdy žil. A protože Zeyera navštěvoval je velmi pravděpodobné, že obraz Výlov jihočeského rybníka (1888) zasadil právě do naší krajiny a zcela jistá je lokalizace obrazu města Prachatic, opět z posledních let malířova života. Do pošumavského města jej přivedl zájem o reformátora Mistra Jana Husa, který zde navštěvoval školu.

Malířský osud v podobě neléčené tuberkulózy, tolik podobný Kosárkovu, se naplnil ve čtyřiačtyřiceti letech. Julius Zeyer věnoval příteli na hrob krásný kovaný kříž. Na hrob umělce, který v Evropě držel prapor českého malířství, v době, kdy bylo v rámci „národnědivadelního“ myšlení příliš zahloubané samo do sebe. Setkáme se s ním ještě v dalším povídání, věnované již zcela generaci Národního divadla, protože zejména jeden z nejslavnějších jihočeských malířů, přímý pokračovatel Josefa Mánesa, byl Chittussimu přítelem nejbližším…

Uzavírají se úvodní kapitoly malířské fáze národního obrození. České malířství, vycházející z gotické, barokní a secesní tradice, se vydává samostatnou uměleckou cestou, na jejímž konci generace Národního divadla vyzdobí nejvzácnější český kulturní stánek, ač tím poněkud oddálí svůj vstup do Evropy. Dědictví a odkaz Mánesův je však zavazující. Nás může těšit, že malířské stopy vedou i na Prácheňsko. Zatím jej umělci vnímají především jako kolébku největších postav českých dějin. A výjimkou nezůstane ani malý Mikoláš, který právě přichází na svět v malých jihočeských Miroticích…

Soutěžní otázky č. 3
3.1. Kde se nachází Barbizon a co je to „plenér“ ?
3.2. Kdy byl položen základní kámen k Národnímu divadlu? Odkud, Strakonicím nejblíže, byly přivezeny dva ze základních kamenů Národního divadla ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 16. března 2015, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č.1 a 2.
1.1. Gallik byl slovenský dráteník, který v Březnici zemřel. Příběh použila B. Němcové v románu Pohorská vesnice. Obec Lnáře má jméno od pěstování a zpracování lnu.
1.2. Svatá Trojice je v křesťanské věrouce společné označení Boha Otce, Boha Syna a Boha Svatého (Bůh jako tři bytosti).
2.1. Na staroměstském orloji nalezneme hrad Trosky v měsíci září, horu Říp v květnu a hrad Bezděz v březnu.
2.2. Sokol byl založen 1862. Kroj tvoří černá čapka se sokolím pérem, červená košile, šedé spodky a čamarový kabát, černé vyšší boty a černý pásek se sokolským monogramem.

Výherci 1. kola: Radka Albrechtová, Věra Brejchová z Volenic a Hana Kubíková z Blatné.
Výherci 2. kola: Vlasta Černíková ze Strakonic, Anita Maroušková ze Skal a Katka Bobková z Bělčic.

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.