2. Vlastenecká krajino aneb Kde kvete žlutá růže…

Antonín MÁNES (1784 Praha-1843 Praha)
Josef MÁNES (1820 Praha-1871 Praha)
Karel PURKYNĚ (1834 Wratislav-1868 Praha)
Antonín WALDHAUSER (1835 Vodňany-1913 Německý Brod)

„Výročí sedmdesátky slavného fyziologa vzpomněly v roce 1864 i Hálkovy „Květy“, jejichž výtvarnou část redigoval Karel Purkyně. V tomto čísle nalézáme i kresbu blatenského zámku od Josefa Mánesa. Malíř jej kreslil od jihu, na hladinu umístil plující labutě, na kamenný most jezdce a pod stromy daňka... Antonín Waldhauser patří Vodňanům svým zrozením. Vlastenecká horoucnost, tolik příznačná pro jeho pokolení, přiměje mladého malíře k pěší výpravě až do Kostnice, účastní se s Josefem Mánesem návrhů pro sokolský kroj, podporuje polské povstání a živí se vyučováním malby v měšťanských rodinách“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 63 a II, 1986, 63/64 )

Přelom 18. a 19. století přináší do českých zemí, díky osvícenství a zrušení nevolnictví, nový pohled na člověka i na národ – národní obrození. Ovšem malířství se stává jeho součástí mnohem později než próza nebo básně. Logicky. Nejprve bylo potřeba znovu „objevit“ krásu rodné české řeči a pevně ji usadit v povědomí národa. Až v dalším sledu nastoupil zrakový vjem, ovšem otázkou zůstávalo, co malovat. Jistě samotnou krajinu, ale jak ji uchopit ? Jak nakreslit krajinu národně obrozeneckou? České umělce silně vábí italské malířství, ale mnohem více jsou ovlivňováni bližší německou „mnichovskou“ a rakouskou „vídeňskou“ malířskou školou. Plnou romantických, ideálních a historických krajin, pod nánosem rokoka a klasicismu ještě se zbytkovým barokním šerosvitem. Když se krajinomalba stane součástí pražské Akademie (1806), musí o své místo na slunci tvrdě bojovat. Navíc není k uživení, protože portréty jsou mnohem více ceněny a samozřejmě placeny a česká krajina také není u vládnoucích kruhů zrovna v kurzu. Přesto přicházejí první krajináři…

Prácheňskou krajinou kráčí Antonín Mánes. Jednou se stane profesorem na pražské Akademii, zakladatelem české krajinomalby a velkou inspirací pro své žáky a děti, s kterými novátorsky maluje přímo v přírodě. Proslaví se obrazy Kokořína a Křivoklátu, ale na jihozápad Čech jej přivede mecenáštví, uměnímilovného svobodného pána Kristiána Koce z Dobrše, s kterým se ovšem seznámí v Praze. Celá rozvětvená malířská rodina Mánesů, bude mnohem později užívat pohostinství dobršského rytíře v zámečku Újezd svatého Kříže nedaleko Domažlic, protože právě takováto „pracovní“ přátelství, spojená s portrétováním šlechtických chlebodárců, výrazně vylepšovala malířské rodinné rozpočty nejen u Mánesů. Čas ubíhá a s otcem Antonínem prochází jihočeskou krajinou syn Josef. Pepi, jak mu doma říkají. Bohem nadaný umělec, jehož kmotrem je malíř Josef Berger, první ředitel Akademie. Pepi, milovník barev, života, romantik a zároveň rebel, paradoxně Akademii opouštějící pro neshody s „mnichovským“ ředitelem Rubenem.

Typově se podobá Karlu Hynku Máchovi. Ale zatímco je Mácha miluje tmu a měsíc, Mánes je poutníkem slunečním. S paletou, širákem, pláštěm, výbojným knírkem, romantickým duchem a turistickou náturou projde celé Čechy, Moravu, část Slovenska, ale také naše Pošumaví i Pootaví. Zjistí, že nejkrásnější barvy míchá příroda. Karmínová drchnička, žlutá divizna, blankytná pomněnka, kovové krovky střevlíka…Pro své přátele bude jednou květiny kreslit do prvních českých atlasů a rámovat jimi obrazy. Maluje nádherně, pečlivě, ryze česky, takže úsměvně působí, že až jako dospělý se konečně naučí česky i psát.

V Katovicích zachytí do skicáře kostelní věž s apoštoly, navštěvuje a kreslí blatenský zámek s labutěmi. S mladším bratrem Quidem, jak jinak, také malířem, hostují u šlechtické rodiny Boos-Waldeků v Oselcích u Chanovic. Básník Ladislav Stehlík si jej představil v sále tažovického zámku s úchvatným parkem, u tehdejší vlastenecké rodiny Šafaříků, ale tady bude nejspíš přání otcem myšlenky. Je škoda, že nevíme přesněji trasu Mánesova putování naší krajinou, ale určitě se mu vryla do povědomí, protože ji přenesl i na své nejslavnější dílo. Navíc o Šumavě prohlásil, že jde o magickou krajinu, která jej inspiruje a nabíjí.

Ale Mánesovým druhým opravdovým domovem byla Morava. Vlastně Čechy na Moravě, dnes Čechy pod Kosířem na úrodné Hané, u osvícenské šlechtické rodiny Silva-Tarouců, jejichž jméno dnes nese Výzkumný ústav pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích. Během portrétování hostitelů a výletů do okolní krajiny se utvrdil v poznání, že největším pokladem národa je prostý venkovský lid, jeho tradice, kroje a pracovitost. Myšlenku později zhmotnil v již avizovaném nejslavnějším díle, v úchvatné malbě nové kalendářní desky staroměstského pražského orloje (1866). Kulaté medailony dvanácti měsíců ukazují práci na českém a moravském venkově. V podmalbě se objeví České středohoří, Bezděz, Trosky, Kunětická hora, Říp, Haná a samozřejmě Haná a vinohrad. A červnovou senoseč lze jistojistě zařadit do krajiny Pošumavské. Nejen podle obleku sekáče a „hraběnky“, ale určitě podle typu kosištěte s dvěmi berličkami, čili klikami, typickými právě pro náš kraj. Mánes byl v těchto detailech nesmlouvavě puntičkářský. Všechny, dnes bychom řekli „etnografické“ poznatky, v tvorbě důsledně využíval.

Kromě inspirace věnovala naše jihočeská krajina největšímu českému malíři jeden z nejvzácnějších životních darů, věrné přátele. Sice jen přeneseně, ale věnovala…Malíře, Karla Purkyněho z Blatné a Antonína Waldhausera z Vodňan. Nevadí, že se s oběma umělci, o půl generace mladší, seznámil až v Praze. Do rodiny Purkyňů často docházel a dobře znal slavného fyziologa Jana Evangelistu, který svá nejkrásnější mladá léta, včetně první lásky, prožil jako vychovatel v rodině Hildprandtů právě na zámku v Blatné. Mánes rozpoznal Karlův mimořádný malířský talent, za života nedoceněný. Realista Purkyně naproti tomu vždy jednoznačně hájil romantickou a přírodní tvorbu Mánesovu. Až moderní malíři prohlásí Karla Purkyněho nejlepším českým realistickým malířem 19. století, ale málokdo zná jiný obraz než slavné zátiší se sovicí sněžnou. V pouhých 34 letech však syn velkého vědce umírá.

Mánes si ještě na čas pronajme jeho pražský ateliér, kvůli bolestem dokonce užívá opium, ale i jeho svíce života dohořívá. Nikdy nenalezl osobní rodinné štěstí, které pro něho obětovala sestra Amálie. Celý život hledal silně vonící žlutou růži na bolavou duši, kterou údajně jednou nalezl právě na hrobě Máchově. Marně. Rosa foetida, varieta bicolor, někdy též divoká vlčí růže, původem z Gruzie, by proto měla kvést na jeho hrobě na Olšanských hřbitovech…

Antonín Waldhauser byl jen o rok mladší než Karel Purkyně. Narodil se v klidné rovinaté rybniční krajině Vodňanska a jihočeský klid jej provázel celým neklidným životem. S profesorem Rubenem na pražské Akademii neválčil. Naopak. Přešel s ním na další tři roky na Akademii vídeňskou, ovšem v malování šel svou cestou. Později vyučoval kreslení ve vlasteneckých rodinách, třeba u Smetanů nebo u Němců. Logicky nespokojen s málo vlasteneckým jménem, začal používat českou variantu: Lesodomský. S Pepim Mánesem sdílel lásku ke krajině, k lidské práci, k vlastenectví. Vypracovali spolu návrh na sokolský kroj. Také často obouval toulavé boty. Jako rodák z kraje Mistra Jana, se pěšky vydal do Kostnice pro materiál na velká plátna z Husova života. Ovšem než je stačil realizovat, mladý malíř Václav Brožík vystavil obraz Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém (1883) a Waldhauser si uvědomil, že jeho práce by nikdy nebyla lepší. Začal se více věnovat posmutnělému krajinářství, kde si našel čas i na své rodné Vodňansko a rybníky. Ve sbírkách zdejší městské galerie na jeho tvorbu nezapomínají…

V roce 2012 se Mánes a Waldhauser znovu sešli. Na pamětní minci ke 150. výročí založení tělovýchovné jednoty Sokol. Averz tvoří slavná Mánesova kresba sokola, kterou přenesl i na sokolský prapor, reverz představuje vypracované tělo Miroslava Tyrše, „jak ho pánbůh stvořil“, v uhlové kresbě Waldhauserově. Podporovatelem tělovýchovné jednoty sokolské byl i Karel Purkyně a především jeho otec, Jan Evangelista, kterého fascinovalo zdravé lidské tělo celý vědecký život. Ovšem autorství hesla „V zdravém těle, zdravý duch“ je připisováno Mánesovi, kterému ale paradoxně zdravý životní styl nikdy k srdci nepřirostl…

Národní obrození, podpořené nádhernými ilustracemi „Rukopisů (Zelenohorský rukopis nalezen r. 1817 v blízkém Nepomuku, rodákem z Radomyšle, Josefem Kovářem), se v Mánesovi konečně dočkalo i „národního“malíře. Jak bývá v Čechách zvykem, uznaného až po smrti. Ale uznání zaslouží celá Mánesovic rodina. Otec Antonín by z nich měl velkou radost. V roce 2003 se v pražské Národní galerii, v paláci Kinských konala velký výstava, nazvaná Malířská rodina Mánesů. Otec Antonín, jeho bratr Václav a tři sourozenci, Amálie, Josef a Quido. Jde o můj vlastní názor, ale ze všech obrazů na mě nejvíc zapůsobilo dílo Amálie. Zřekla se osobního života, učila městské slečinky, starala se o nadané bratry, ale jak mohla, vyjížděla s nimi do přírody. Krajinu zachytila idylickou, líbivou, jakou si ji i život přála vidět. Trochu v duchu Babičky Boženy Němcové…Její bratr Josef se s Boženou Němcovou znal. Díky ní navštívil a zamiloval si Slovensko, za což jí ilustroval Slovenské pověsti. V Praze poznal i Marii Čelakovskou, dceru strakonické Márinky Ventové-Čelakovského a již uznávaného vlasteneckého básníka a její sličnou tvář zvěčnil v jedné Madoně. Možná si přál i více, ale dvacetiletý věkový rozdíl byl přeci jen příliš velký…

Osudy české vlastenecké společnosti v polovině minulého století jsou jeden velký propletený příběh, proti němuž jsou současné telenovely a nekonečné seriály jen úsměvnou idylkou. A další malíři krajináři putují krajinou, přenášejí na barevná plátna své sny a stále více se jejich kroky stáčí na český jih…Ale o tom zase až příště…

Soutěžní otázky č. 2
2.1. V jakém měsíci Mánesova orloje najdeme Trosky, Říp a Bezděz ?
2.2. Kdy byl založen SOKOL a jak vypadá sokolský kroj ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 9. března 2015, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
2. března 2015