10. V erbu trnkového a bramborového květu

aneb Vzpomeň si na vratič…

Jan Bartoš (1887 – 1955) Bělčický kluk
Václav Lacina (1906 – 1993) Čtení o umění
Jaroslav Foglar (1907 – 1999) Záhada hlavolamu
Ladislav Stehlík (1908-1987) Země zamyšlená
František Kožík (1909 – 1997) Miláček národa
Alois Hůlka (1909-1982) S láskou vzpomínáno
Pavel Bojar (Karel Krejčík) (1919-1999) Siné roky, Pohled do té kotliny
Ota Pavel (1930-1973) Baroni na kolech
Zdeněk Cvrček (1915 – 2005) Strakonice
Josef Režný (1924 – 2012) Po stopách dudáků na Prácheňsku

„Nestalo se vám už v krajině, kterou vaše kroky proputovaly křížem krážem po cestách i necestách, za všech ročních dob, kde důvěrně znáte každou tvář, kámen, pěšinu i strom a domníváte se, že ve vašich smyslech je bezpečně uložen každý její odstín, vůně a hlas…že najednou k vám promluví na jednom místě zcela nově, vzrušeně, naléhavěji? Chce se vám v ní číst, vědět, poznávat-jste náhle v zajetí jejího kouzla, nevíte dobře proč, vracíte se k ní znova, zvábila vás nečekaným osudovým střetnutím.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 95-96)

Básnickými slovy vyjádřil Ladislav Stehlík svůj pohled na krajinu nesoucí vzpomínky, ale zároveň stále novou a překvapující. Jihozápadní Čechy proputovával pěšky již od studentských let, jako snad nikdo jiný, pomineme-li pátera Josefa Šmidingera. Se zápisníkem a se skicářem zaznamenával místní příběhy, historické souvislosti, mizející architekturu, vzpomínky na významné osobnosti, lidové zvyky a tradice. Často jej doprovázeli malířští přátelé, často jej v krajině zastihla bouře i krásné soumraky a rozbřesky, často zůstal v úžasu stát nad majestátem přírody. Duchem básník, praxí pedagog, vše poctivě zachoval nejen ve svém srdci, ale k radosti všech milovníků krajiny, přírody, historie, kultury a dalších oborů i prozaicky.

V roce 1947 vyšel první díl „lyrického románu“ Země zamyšlená, věnovaný rodné krajině Bělčicka a rozbíhající se někdy téměř reportážním stylem po celém Blatensku a přes část Sušicka na Strakonicko. Po dalších více než deseti letech druhý díl, přes Vodňansko a Písek, zahrnující již celý jihočeský kraj. Ve třetím, poměrně málo známém díle z roku 1970, stejným způsobem zpracoval milovanou Šumavu. Čas ukázal, že nemohl použít výstižnější název naší krajiny. Zamyšlená…V erbu s květem trnky, bramboru a vratiče.

Od mládí vnímáním světa silně připomínal malého Bartoloměje Kojana, čili Josefa Holečka, v druhém díle (Bartoň) románového cyklu Naši. Dovedl se toulat krajinou a žasnout nad květinami, brouky, rybníky, tajemnými lesy. Zažil vyprávění veteránů první světové války na pastvách jako malý kluk. Jako dospělý muž relativně klidný a idylický, byť někdy velice tvrdý život tradiční jihočeské vesnice mezi válkami. Jako životem zkušený člověk s vlastním názorem její dramatický, ničím neospravedlnitelný zánik po nepochopitelných politicky tragických padesátých letech. Snažil se je pochopit, ale citlivým srdcem poznal, že byla překročena hranice nejen obyčejného lidského rozumu a slušnosti, ale i vnímání historie vůbec. V každém koutě krajiny nalezl příběh, osobnost, zákoutí a vtělil je do osudů „země zamyšlené“, Básník František Hrubín svému příteli napsal : „Milý příteli, znovu čtu v „Zemi zamyšlené“. Už dnes se jí dostává ocenění, ale věřím, že v budoucnu ji ocení lidé teprve. Aniž bys chtěl, vytváříš reálie pro mýtus.“ I naše putování vycházejí ze Stehlíkova vidění světa. Přicházíme a zjišťujeme, jakým směrem se ubíralo následujících šedesát let. Někdy jde o smutná zjištění, jindy o radostná.

Připomenutí malého Bartoně nebylo náhodné. Vodňansko Stehlík opravdu miloval a se svou dcerou Blankou jej prochodili křížem krážem. Duchovně byl nejblíž lyrickému Zeyerovi, ale Holečkova desetidílná sága Naši, s výrazným akcentem na význam krajiny pro vyjádření pocitů i jako pojítko jednotlivých příběhů jej inspirovala k samostatné práci. Roku 1979 vydává Dvě krajanské tváře, věnované právě Josefu Holečkovi a Františku Heritesovi.
Ale skutečným Stehlíkovým duchovním předchůdcem, o generaci starším, mohl být jiný bělčický rodák, Jan Bartoš-Bělčický. Jako literární historik, středoškolský pedagog a katolický spisovatel, měl ke vzpomínkovému dílu Bělčický kluk/Kus života jižních Čech na přelomu století (1937), všechny předpoklady. A je pravda, že v první díl Země zamyšlené také začíná Stehlíkovým chlapeckým vyznáním k rodnému kraji: „Klíč k bráně tohoto vyprávění se dosud neporušený leskne v průzračné studánce hodně ranného dětství, někde pod ohmatanými listy starého Alšova slabikáře…“

Duchovním vrstevníkem je naopak také pedagog, básník a spisovatel, Alois Hůlka, pocházející z opačného konce strakonického okresu, z Volyně. O vztahu k rodišti nejlépe vypovídá název opět vzpomínkového díla, S láskou vzpomínáno, s kapitolou Volyňské obrázky. A dětskýma očima zachycená volyňská pouť silně koresponduje s podobně zachycenou rošickou poutí Ladislava Stehlíka. Malý Lojzík se ve Volyni určitě poznal i s o tři roky starším Vašíkem Lacinů. Ten vstupuje později do literatury svými parodiemi a satirami z maloměstského života. Čtyřdílný cyklus Snobi táhnou, Panstvo se baví, Poruč psu a Jsme tu ještě, mapuje roky 1939 až 1948. Lacina úsměvně říká, že maloměšťáctví v jeho dílech není „monopolem Volyně“ a že „Nechtěl jsem a nechci karikovat své krajany Volyňáky, ale voly ňáké, ať jsou odkudkoli“. Ještě se s tímto citátem setkáme.

Zatímco na Blatensku i Volyňsku vyznívá dětský svět počátku dvacátého století idylicky a spokojeně, s tvrdou životní realitou je konfrontován v románu Siné roky od strakonického rodáka Karla Krejčíka, v literatuře a později i v životě známého jako Pavel Bojar. Román z období počátku velké světové hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let minulého století, vyšel, podobně jako první díl Země zamyšlené, v roce 1947. Odehrává se ve „fezárenských“ průmyslových Nových Stranicích, které počínající hospodářská krize sráží na kolena. Podle městské periferie Vohrady, kde čerstvý gymnazista Karel Vrána (sám autor) s rodiči žije, Křemelky, kde si staví malý baráček, Bezděkovské ulice, Lázeňské ulice, hospody U Bílého vlka, zaskleného koridoru nad Tovární ulicí mezi fabrikami Zukrů a Steinů, není o pravém jméně města pochyb. Blízké Katovice se změnily na Kamenice, hrad Střela na hrad Táravu a hostinec Ve skalách určitě patří na Podskalí.

Věrné zobrazení generální stávky strakonických textiláků a střelby do dělníků je zakryto závojem času, ale vznik pracovních praporů nezaměstnaných, uklízejících zimní město je skutečností smutně aktuální. Karel nakonec odchází studovat filosofii na Univerzitu Karlovu a netuší, že život mu připraví jak koncentrační tábor, tak post velvyslance v Brazílii.

Do Strakonic se znovu literárně vrací až v autobiografickém Pohledu do té kotliny (1986), znovu v postavě Karla Vrány. Nyní již bývalého velvyslance, který s manželkou přijíždí poprvé na třídní sraz svého maturitního ročníku. Tradiční výlet do Pošumaví je věnován Svaté Anně u Kraselova, Volyni, kde se objeví i Lacinovi „ňácí voli“ a zahradě zámečku Pod Božím okem, ve skutečnosti v Tažovicích. Z vrchu Pokloniště u Kraselova všichni shlédnou kotlinu s rodným studentským městem. Během výletu i večerního posezení v restauraci Hvězda Vránovi poznávají, jak uplynulých čtyřicet pět let „prověřilo“ studentské ideály a přátelství.

Pouze okrajově se Strakonice objeví v románu Františka Kožíka, Miláček národa. Životní příběh dramatika Josefa Kajetána Tyla, se samozřejmě nemůže obejít bez „dudácké“ inspirace ve zdejším obrozeneckém prostředí.

Podobně okrajově ve slavné Záhadě hlavolamu Jaroslava Foglara vystupuje Vodňansko. V souvislosti s informací, že již dávno před vynálezem létajícího kola Jana Tleskače, se na křídlech proháněl nad vodňanskou krajinou jakýsi všeuměl. Historicky víme, že šlo o Víta Fučíka, zvaného Kudlička (1719-1804) ze samoty Klus u Strpí, který se opravdu za pomoci důmyslně tvarovaných plechových křídel a s pomocí měchýřů, plněných bahenním plynem, stal prvním českým a možná i světovým aviatikem.

Christian Battaglia (1914 – 1991) z Bratronic, se naproti tomu stal legendou v cyklistice. Za svůj život najel v sedle téměř milion kilometrů (přesně 935 000 km) a přestože nikdy nevyhrál žádný velký významný závod, stal se symbolem nezlomnosti a vytrvalosti. Ve sportu i v osobním životě. Ve smutně fanatických padesátých letech doplatil na špatný, protože šlechtický, třídní původ. Přesto nezahořkl. Se svou sestrou Blankou zůstali v Bratronicích a jejich neuvěřitelný životní „cyklistický“ příběh inspiroval spisovatele Otu Pavla k napsání povídky Baroni na kolech. Vyšla v roce 1971 v knize sportovních povídek Syn celerového krále a krásná příroda jižního Blatenska se ve vyprávění výrazně promítla.

Pomalu se vracíme do Strakonic. Ačkoli nejde vysloveně o románové autory, určitě by tu měla, v souvislosti se slavnou historií a dudáckou tradicí, zaznít ještě dvě jména, která si získala obdiv a úctu současníků a navždy vstoupila do kulturního povědomí města. Doktor Zdeněk Cvrček, vydávající v roce 1967, v rámci oslav 600. výročí udělení městských privilegií, knihu Strakonice – osudy jihočeského města. A Josef Režný, neúnavný propagátor dudáctví a zakladatel Mezinárodního dudáckého festivalu. V roce 2004 shrnul své etnografické celoživotní dílo v knize Po stopách dudáků na Prácheňsku.

Určitě se najde ještě celá řada spisovatelů, které jsme během desetidílného putování opomněli. Určitě nešlo o opomenutí úmyslné, ale snažil jsem se představit především osobnosti, svou tvorbou známé nejen v regionálním, ale pokud možno i v celostátním rozsahu. Samozřejmě uvítám doplňující informace, především z důvodu úplnosti vytvořené prezentace Putování románovou krajinou.

Zároveň s ukončením letošního cyklu, začnou výsadby původních krajových odrůd ovocných dřevin, jako vzpomínek na spisovatele, kteří náš region  literárně „zviditelnili“ a jako genová banka. Do krajiny se na vzpomínkových zastaveních vrátí jabloně, jmény vyvolávající dobu našich dědů, babiček i románových příběhů. Krasokvět, Matčino, Malinové, Croncelské, Řehtáč, …

Končí letošní putování románovou krajinou. S vědomím, že každý máme svou jedinou rodnou krajinu, kam se můžeme vždycky vrátit. Takže pokud by jste se v dnešním zamotaném světě začali ztrácet, spolu s Ladislavem Stehlíkem si „vzpomeňte na vratič, vzpomeňte na vratič…“
A pomalu se začněte připravovat na příští rok. Když budeme všichni živí a zdraví, čeká nás další putování krajinou, tentokrát básnickou…

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Jaká je obvyklá barva květu trnky obecné a vratiče obecného
10.2. Co byly nebo jsou strakonické „fezárny“ ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 29. dubna 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi č. 9:
9.1. Pohodnice sloužily k utrácení a likvidaci nemocných, uhynulých, vzteklých nebo starých zvířat a jako obydlí pohodného (rasa, drnomistra).
9.2. J. Šmidinger je pohřben v Hostomicích pod Brdy, F.L. Čelakovský v Praze na Olšanech a J.V. Plánek ve Strakonicích u Sv.Václava.

Ceny s logem soutěže získávají Andrea Majerová, Klára Tabarová, Milena Maňhalová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP 22. dubna 2013