9. Kdo se skrývá za pseudonymem...

aneb Světáci, sto románů a historická vzpomínání...

Eduard Bass (1888 – 1946) Cirkus Humberto, Lidé z maringotek
Vlasta Javořická (1890 - 1978) Mezi lesy
Václav Kaplický (1895-1982) Kraj kalicha, Táborská republika, Zaťatá pěst,
Josef Cheth Novotný - Kuzma (1900-1967) Strakonický dudák Švanda
Václav Písař (1899-1982) Zlatá stezka, Zelený kádr
Jiří Brabenec (1911-1983) Ochránce městských bran

„Jakou by měl radost Eduard Bass ze svých čtenářů, kteří znalecky obdivují jeho cirkusácký román Cirkus Humberto, tak dychtivě čtený nejen v Cehnicích, ale po celém Pošumaví. Vyslechl jsem o něm mnohou upřímnou chválu a naše světáky nelze snadno opít rohlíkem. Znají thematiku manéží z vlastního poznání do nejjemnějších podrobností…V těsné blízkosti Kozího Hrádku se narodil v Červeném dvoře spisovatel Václav Kaplický, už odmalička obklopený místy vydychujícími historii. V chlapeckých létech mnoho na ni nemyslil, když se s dvorskými dětmi koupal v jezeru a chodil se džbánkem kolem rybníka Ušáku pro vodu do studánky u samé zříceniny…“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.287, II, s. 344)

Po Karlu Klostermannovi, byl publicista a novinář Eduard Bass, ačkoli „pražák a měšťák“ každým coulem, dalším spisovatelem, zabývajícím se osudy „světáků“ šumavského Podlesí. Dostal se k nim trochu oklikou. Od studentského mládí v cizině jej přitahovala kultura, provozovaná v šantánech a kabaretech ve Vídni, v Mnichově nebo v Berlíně. Proto neváhal putovat s kočovným divadlem a vstoupit jako recitátor Šrámkových veršů a později zpěvák, do prvního českého kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí. Vstoupil jako Eduard Schmidt, což bylo jeho občanské jméno a díky hlubokému silnému hlasu, pokračoval pod pseudonymem Eduard Bass. Roku 1909 spoluzaložil asi nejslavnější český kabaret, Červenou sedmu. Prošli jím například Jaroslav Hašek, Vlasta Burian, Karel Hašler, R.A. Dvorský nebo Emil Artur Longen, jehož manželka a také herečka Xena, se pod jménem Polyxena Marková narodila ve Strakonicích.

Přinesla do Prahy svěží vítr z Pošumaví a možná i trochu inspirovala Eduarda Basse v jeho orientaci na další obor lidové kultury a zábavy. Cehnice u Strakonic, pošumavská Škůdra, Nezdice nebo Strašín, byly proslulé svými muzikantskými cirkusovými partami. Na jaře se rozjeli po celé Evropě, aby se příchodem zimy vrátily do rodných hnízd. Někteří se ocitli i ve varieté a v kabaretech, vždy se spoustou smutných i veselých příběhů z potulného života v maringotkách. Bass si zamiloval poctivé skromné kumštýře, v kterých viděl „sůl“ rodné země. Nejvíce příběhů však paradoxně nevyslechl ve velkoměstském kabaretu v Praze, ale o dovolené, na mlýnské samotě Smetiprach u Písku v jižních Čechách. Bratr zdejšího mlynáře na Vltavě, Filip Smetiprach, jezdil v mládí s cirkusem a jeho vyprávění se stalo podkladem nejslavnějšího Bassova románu.

Cirkus Humberto vznikal v 30. letech minulého století na zámku v Protivíně, tehdy letním hotelu. Ale vyšel až za okupace (1941), kdy Bass musel opustit milovanou novinařinu a chtěl románem posílit národní uvědomění. Hlavním motivem je osud zednického synka Vaška Karase z Horní Sněžné u Volar, na pozadí nejslavnějšího období velkých kočovných cirkusů konce 19. století. Pílí a vytrvalostí se vypracuje až na ředitele cirkusu Humberto a po jeho rozpuštění, po první světové válce, zakládá největší pražské varieté v Karlíně. Poctivá práce, láska k vlasti a nezdolnost Vaškova i jeho českých cirkusových přátel jsou příkladem, že i v těžké době je nutno věřit v sebe a vlastní síly. Cirkusové příběhy, které se nevešly do románu, uspořádal Bass o rok později do povídkového dekameronu Lidé z maringotek, jehož hrdinové většinou pocházejí ze šumavského Podlesí. Stejně jako pořekadlo, že, „konec světa nastane, až se všichni Stacháci sejdou doma na posvícení…

Obyčejný život obyčejných vesnických lidiček se zrcadlí i v tvorbě Vlasty Javořické, vlastním jménem Marie Barešové. Pocházela z jihu Českomoravské Vysočiny, od Telče, a proslavilo ji více než sto románů z venkovského prostředí. Většina však mohla být vydána až po roce 1989. Některé realistické, některé sentimentální, některé sociální, některé milostné, typu „červené knihovny“. Všechny ale prodchnuté ušlechtilostí v duchu křesťanské morálky, vírou v Boha, v lásku, ve spravedlnost. Pseudonym Vlasta znamená lásku k vlasti a Javořická podle vrchu Javořice u Telče. Po podepsání Mnichovské dohody napsala dokonce vyčítavý dopis i samotnému Stalinovi, že se za Československo nepostavil. Za války vydaný román Mezi lesy našel inspiraci na Vodňansku, ve smutném příběhu z hájovny a z pohodnice na Pražáku. Starší muž se zamiluje do mladé dívky a v zaslepenosti lásky se uchýlí k vraždě. Světská spravedlnost je na něj krátká, ale spravedlnost „božích mlýnů“ jej dostihuje v podobě smutného života s nevěrnou mladou ženou...

Období německé okupace podnítilo k vlastenecké tvorbě i Václava Kaplického. Zažil první světovou válku na haličské frontě, bojoval jako československý legionář na Sibiři a v husitském hnutí rodného Táborska viděl odpověď na nenáviděnou okupaci. Svůj první román nazval symbolicky Kraj kalicha. Historicky přesvědčivý popis vzniku husitského revolučního hnutí a založení města Tábora, zachycuje i bitvu u Sudoměře (1420). Díky Kaplického znalosti krajiny a historických skutečností jde v české literatuře o jeden z nejlepších popisů slavné bitvy. Určitě věrnější, než schematický popis Jiráskův ve Starých pověstech českých a v románu Proti všem.

Literární dluh vůči sudoměřskému zápasu mezi rybníky se pokusil splatit i Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené, kde jí velice sugestivním způsobem, při kterém jde téměř mráz po zádech, věnoval celou kapitolu. Povídku Bitva u Sudoměře napsal roku 1889 i rodák z Třebohostic, Václav Kalbáč (1835 – 1910), redaktor pražských Večerních novin. Zatím se mi ji bohužel nepodařilo sehnat, ale bylo by zajímavé porovnat, jak na historický mezník v boji za pravdu boží pohlížel člověk ze selského a hlavně přímo z českého jihu.

Kaplický se k husitství ještě jednou vrátil v rozsáhlém románu Táborská republika. Sudoměř se v něm již pouze mihne jako významný okamžik počátku celého hnutí. Podobně nechá v románě Veliké theatrum mihnout postavu strakonického měšťana Valentina Kochana z Prachové. Bohužel v okamžiku potupy českého národa, na Staroměstském náměstí, při popravě českých pánů 21. června 1621, po nešťastné bitvě na Bílé hoře. Scéna výrazně připomíná adekvátní část románu Zikmunda Wintra, Mistr Kampanus.

Mnohem větší prostor věnuje Kaplický jinému strakonickému rodákovi, páteru Josefu Šmidingerovi (1801 – 1852). Na rozdíl od Aloise Jiráska (páter Matěj Vrba v F.L.Věkovi) a Josefa Holečka (páter Antonín Kovařík v Tajemství strýce Josefa), mu v románu Zaťatá pěst, z období revolučního roku 1848, ponechává nejen jméno a činnost “apoštola české knihy“, ale i poslední působiště v Hostomicích pod Brdy. Podobně jako ve Strakonicích, i v Hostomicích založil knihovnu, roznášel v dlouhém plášti se všitými kapsami české knihy a získával předplatitele Matice České a Dědictví Svatojánského. Symbolicky zemřel, když přivážel z Prahy nové české knihy. Při cestě ze Zdic do Hostomic ve špatném počasí nastydl a zemřel na zápal plic. Zaťatá pěst si všímá nejen vlivu revoluce na vesnické vnímání světa, ale i třešňových alejí v krajině, kterými byly Hostomice ve své době, stejně jako rozvinutým cvočkařstvím, vyhlášené.

Kdyby žil páter Šmidinger o pár století dříve, určitě by jej do svého „románu místo báchorky“, Strakonický dudák Švanda, zařadil spisovatel a publicista Josef Cheth Novotný, píšící pod pseudonymem Kuzma. Dílo, věnoval památce zcela zapomenutého obrozence Jakuba Dominika Malého (1811 – 1885), za objevení a uvedení do života postavy dudáka Švandy. Malý, jeden z nejplodnějších spisovatelů své doby (mimo jiné inspiroval Boženu Němcovou, když r. 1838 vydal Národní české pohádky a pověsti). Ve spisu F.L. Čelakovský pojednal o velkém příteli, obrozeneckém básníkovi ze Strakonic. Spolupracoval s Josefem Jungmannem na Slovníku a právě slovo „švanda“, které se v něm vyskytlo, spojil s neznámou báchorkou z Pošumaví o dudákovi, hrajícím o půlnoci divým ženám. J.K. Tyl ji později divadelně přetvoří v národní pověst.

Kuzma, zpracovávající a popularizující různé historické příběhy, vydal román roku 1941, opět z důvodu posílení národního sebevědomí ve vlastní síly. Příběh z let 1619 až 1650, složil z nejznámějších pověstí Strakonicka (o medové kaši, švédské brance, bílé paní Perchtě a zázračném mariánském obrazu, o dudákovi hrajícím ve vlčí jámě a pod šibenicí, o bavorovských vlčích lidech, o štěkeňském mlýně Kubíků, o čichtické tvrzi, o strunkovických „Kocourkovských“, apod.) a oživil skutečnými historickými postavami. V dudákovi viděl posledního ze šlechtického rodu pánů ze Švamberka, který přišel o majetek a zkomolením jména k přízvisku Švanda. Dudák je v díle tvůrcem i šiřitelem české lidové písničky i českého odboje proti Švédům, cizákům. Autor při tvorbě využil kombinovanou metodu tvorby slavných francouzských romanopisců, Alexandra Dumase a Julesa Verna. Jako Dumas vzal reálná historická fakta (např. 13.12. 1619, dobytí Strakonic Švédy), románově si je upravil a jako Verne použil mapu, do níž příběhy jednoduše zasadil, aby působily opravdově. Vše umocněno kresbami Zdeňka Buriana.

Švanda je nejprve ve Strakonicích se švédským vojskem. Jako dudák uteče přes Slaník plný bludiček a Přešťovice s hejkalem do štěkeňského mlýna. V Sudoměři si připomene slavnou dobu husitskou a Jana Žižku a lesem plný vlků projde do Zátaví a Putimi. Přes Protivín, s loupežníky Větrovskými a přes Vodňany navštíví vypálené Chelčice, kde marně hledá památku na Petra Chelčického. Všude hraje a šíří českou písničku. Největší hrůzy zažije na Bavorovsku ve „vesnicích mrtvých“, kterou svou hrou znovu zabydlí divokými lidmi z lesů, kam utekli před hrůzami války. Oklikou přes Čepřovice a Volyň se znovu blíží ke Strakonicům, kde na něj čekají dvě dívky, Jana a Dorotka. Aniž tuší, že jsou s ním obě těhotné, vyhne se jim odchodem na Chodsko. Putováním po celé zemi nakonec zakotví jako slavný dudák v Praze. Konec v duchu „červené“ knihovny přináší šťastné shledání s Dorotkou, která také žije v Praze a stará se o Švandovy dva syny. Jde o neobyčejně čtivé, ale bohužel téměř zapomenuté dílo, rozhodně stojící za přečtení i za zamyšlení.

Podobnou cestou tvorby se vydal Kuzmův téměř vrstevník, Václav Kopista, užívající pseudonym Václav Písař. Ač rodák z Prahy, několik mladých studentských let v jižních Čechách, ve Vodňanech a v Písku, jednoznačně určilo jeho literární směřování. Krajina na slavné obchodní stezce z Čech do Pasova, je dějištěm napínavého románu Zlatá stezka, kterým se vracíme pod mocný rožmberský Helfenburk, královské město Vodňany, maltézskou baštu strakonického hradu a tvrz v Drahonicích. Na pozadí bojů Jednoty strakonické proti králi Jiřímu z Poděbrad, kterým definitivně končí husitská éra, stojí strakonický velmistr Václav z Michalovic a mocný Oldřich z Rožmberka proti vodňanským měšťanům a hrdému husitskému „šlechtici“ Jarošovi z Drahonic.

Román s výborně napsanými krajinnými a přírodními pasážemi zahrnuje i vesničky Kloub, Božejovice, Vitice, Čejetice, Sudoměř, Kraselov, Tažovice, Střelu a jiné. A což teprve „sokolský“ lov barevných lžičáků, čírek i stříbrných volavek s jemným peřím, v mokřinách rybníků Dřemliny a Černoháj, se zlopověstnými „dřemlinskými houpačkami“, močály, kde se může utopit i kůň. Podrobným popisem divokého území mezi vrchy Radužel, Blyštice a Horáz (Koráz nad Pražákem), v rybničnatých meandrech řeky Blanice a Káního potoka, s tůní „kobylou“ a bobřími rybníčky pod Raduželí, tušíme nejmilejší místo autorovo, kam se uchyloval ve studentském rozjímání. Volná pokračování v románech Trojí kříž a Selská kronika se již odehrávají na Písecku a osudem jsou opět zkoušení především prostí lidé, nad nimiž vládne zpupná vrchnost.

Student Kopista pokračoval v tradici věčných bojů s katechetou píseckého gymnázia, jako před ním Holeček nebo Šrámek. Vyrovnal se s ním svěží povídkou pro mládež, Zelený kádr. Odehrává se v posledním létě první světové války, kdy se v píseckých lesích kolem Vltavy ukrývají vojáci, kteří již nechtějí bojovat na frontě za císaře pána, tzv. „zelení kádři“. Knížka trochu připomíná Dva divochy od E.T. Setona a určitě by si ji měl přečíst každý skaut. Čtveřice kamarádů, píseckých (v povídce Paseckých) studentů, tráví prázdniny u Vltavy (v povídce Modravy), nad již zmiňovaným mlýnem Smetiprach. Odvahou a statečností pomohou dvěma zraněným vojákům „zeleného kádru“ před zatčením, když je provezou, po vzoru plavců, krásnými, ale nebezpečnými Annenskými proudy do bezpečí.

Volným pokračováním Písařovy Zlaté stezky může být román Jiřího Brabence, Ochránce městských bran, zahrnující boj mezi městy a šlechtou kolem roku 1500. Hlavní hrdina, rytíř Vilém Rendl z Úšavy, po matce z Přechovic u Volyně, dostal dědictvím Bílý mlýn u Vodňan. Proto jej nepřátelé někdy nazývají Rendlem ze Mlejna. Děj plný zápletek a intrik trochu připomíná Majestát Rudolfa II. od Josefa Svátka. Hlavní hrdina občas zajíždí na panství svého bratra v Tažovicích, kde má právo každoročního lovu medvěda, ale hlavně se exponuje coby královský prokurátor Vladislava II. Jagellonského při vydání Vladislavova zřízení zemského. Nakonec není spokojen ani král, ani šlechta, ani města a české země opět stojí na pokraji občanské války….

Z dnešního putování určitě stojí za návštěvu krajina kolem řeky Blanice na Vodňansku. Meandry, potůčky, stará koryta, tůně, v záhybech řeky pod Svobodnými horami a Skočickým vrchem, doplněné rybníky, tvoří nepřístupnou džungli plnou života a přírodních krás. Přírodní rezervace Záhorský rybník, s částí určenou k rekreaci, je jedním z relativně „civilizovanějších“ území a o smutném příběhu zdejší hájovny, s blízkým památným dubem Julia Zeyera, jsme mluvili v románu Vlasty Javořické. Zároveň jsme znovu v kraji Josefa Holečka, v místech, kde se potuloval a bloudil malý Bartoň při svých „hauzírech“.

Na Písecku najdete bývalý mlýn Smetiprach i skály kolem Vltavy, skrývající ve 30ti metrové hloubce obávané Annenské proudy, pro plavce (voraře) prý nebezpečnější než legendární proudy Svatojánské u Štěchovic. Každopádně z dnešního putování budou ještě dlouho bolet nohy…

Myšlenky putimského písmáka z románu Strakonický dudák Švanda od Kuzmy:
Naši lidé, to jsou sakulenti! Člověka, který udělá něco dobrého, toho si nepamatují pro to dobré – to musí ten hodný člověk nějak bídně skončit, pak teprve začnou jeho památku ctít. Husa mají proto rádi, že byl upálen. A Žižku obdivují, protože byl slepý. Co ti dva udělali velkého, to jejich ctitele nezajímá. Proto je už nezajímá hned Petr Chelčický. Nebyl upálen ani slepý, to tedy nestojí za to, aby ho ctili…
Že by na tom něco bylo … ???

Soutěžní otázky č. 9
9.1. K čemu sloužily „pohodnice“ ?
9.2. Kde jsou pohřbeni strakoničtí obrozenci Josef Šmidinger, J.V. Plánek a F.L. Čelakovský ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 22. dubna 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi č. 8:
8.1. Baštýř (sádecký) je správce rybníka, rybářský technik.
8.2. Anabáze je složitá cesta, spojená s překonáváním překážek. Helimadoe je složenina dívčích jmen Helena, Lidmila, Marie, Dora a Ema.

Ceny s logem soutěže získávají Kristýna Rychterová, Eliška Žitná a Karolína Křišťanová,

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP 15. dubna 2013