8. Anabáze stříbrného větru…


aneb Česká „světová“ literatura
Fráňa Šrámek (1877 - 1952) Stříbrný vítr
Franz Kafka (1883-1924) Zámek
Jaroslav Hašek (1883-1923) Osudy dobrého vojáka Švejka, Historky z ražické bašty
Karel Čapek (1890-1938) Pohádka pošťácká
Jaroslav Havlíček (1896-1943) Helimadoe

„Stříbrný vítr zní, pořád zní, večerní jez jej zpívá tam dole pod kamennými empírovými vázami jako vám tehdy, když svítil měsíc nad řekou a ve vašem studentském pokojíku u Putimské brány vás prvně pokoušely můzy. Pamatujete?…Čtenáři Haškova Švejka znali o tomto městečku jednu pasáž z jeho jihočeské anabaze. „V Radomyšli Švejk našel kvečeru na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka“. Ten domek už nestojí a pan Václav Melichar se přestěhoval k synovi. Dcera nám zopakovala vyprávění, odmalička slýchané, že se u nich jednou zastavil voják, byl pohoštěn teplou bramboračkou a vdolky, přespal u nich a víc o něm neslyšeli … (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 275, II. 1986, s.29)

Nejznámějším píseckým studentem zůstává Fráňa Šrámek. Básnickou duši soboteckého rodáka, sedícího u otevřeného okna domku U dvou koulí, navždy okouzlil měsíc nad zpívajícím splavem zlatonosné řeky, doprovázený stříbrným větrem zranitelného mládí. Po konfliktech s despotickým otcem zákonitě přišel střet i s přísným katechetou, podobný vzdoru Josefa Holečka, dokazující, že srdce plná ideálů jsou výsadou každé studentské generace. Až životní realita a existenční starosti přinášejí vystřízlivění a realistický pohled na svět. Románem Stříbrný vítr vzdal Šrámek poctu nejen studentům a mládí, ale na příkladu strýce Jana, i všem stále hledajícím.V doslovu píše, že mnohý z příběhů románu se odehrává v píseckých uličkách a při šumění splavu. Řeka Otava i krajina kolem Písku, posloužila jako dokonalá kulisa příběhu prvních dospělých krůčků studentských kamarádů, Ratkina a Valenty. Mírov, kde žila románová Ratkinova rodina, se zámeckým parkem a nejhlubší studnou v Čechách, ale musíme hledat ve Zbirohu. Stejně jako skály a krajinu, kterou pobíhala rozmarná Anička „posedlá“. Šrámkovi se totiž velmi často stěhovali a Fráňa nakonec skládal maturitu na gymnáziu v Roudnici nad Labem. Písek, přes naléhání přátel, již nikdy nenavštívil…

Stříbrný vítr se později bude jmenovat studentský časopis píseckého gymnázia. Jeden z redaktorů, rodák z Radomyšle, Miloslav Novotný (1894 – 1966), literární historik a kulturní kritik, se proslaví detailním studiem života a práce Boženy Němcové, zpracovaným v díle Božena Němcová a světská krása. Také její dívčí pohled na „stříbrný vítr“, provázející jí celý život, je plný bolesti, hledání a nenaplněné lásky.

Takže buď zdráv Jene Ratkine, včerejší a pošetilý, se snítkou vřesu v klopě kabátu. Pojmenoval jsi nepojmenovatelné. Kdyby si dnešní studenti přečetli Tvé trápení s láskou a životem, nemyslím pouze internetový výtah povinné četby, podivili by se. Síla a opravdovost „stříbrného větru“, kterým se musí každý dospívající nechat omámit, se ani po století nezměnila. Každý jej prožívá po svém a někdo pomyslný práh dospělosti nikdy úplně nepřekročí. A pokud ano, neví si s dalším životem rady a pere se s ním jak umí.

Klasickým příkladem je spisovatel Franz Kafka. Pražský rodák, píšící německy, se zcela neplánovaně, protože doma není nikdo prorokem, stal v cizině jedním z nejuznávanějších českých autorů. I proto, že věrný přítel, Max Brod, odmítl zničit jeho dílo. Neustálé konflikty s otcem v bigotní židovské rodině, komplikovaný vztah k ženám, zdravotní problémy psychického i fyzického rázu, neuspokojivá úřednická práce, věčný strach z neznámého, nezemského…Výsledkem je částečně autobiografický a bohužel nedokončený román Zámek. Jeho četba není jednoduchá a tady je naopak dobře, že výše zatracované internetové výtahy povinné četby existují. Ani literární historici neumí příběh uspokojivě vysvětlit. Osoba K., alespoň zde panuje shoda, že jde o postavu samotného spisovatele, se pokouší jako zeměměřič dostat práci na zámku. Během týdne v hostinci, vyplněného tělesnou známostí a snahou proniknout kruhem byrokratických úředníků, se mu záměr nepodaří. Podle svědectví Maxe Broda, měl román končit získáním pracovního povolení, ale předávaného již umírajícímu K.

Pro náš region je důležitá lokalizace Kafkova nejznámějšího díla. Spisovatelova rodina pocházela z Písecka. Děda Jákob, řezník, i otec Hermann, žili v malé židovské komunitě v Oseku. Malý Franz byl již klasický „pražák“, takže dědečka si příliš neužil. Určitě se však jako šestiletý zúčastnil jeho pohřbu. Na vnímavou dětskou duši musel pohřební rituál na lesním židovském hřbitově, v zimě plné sněhu a brzkých soumraků, působit velice tísnivě. „Kafkologové“ se domnívají, že předobraz „zámku“, stojí v Oseku. Jeho silueta na pozadí vesnice byla prvním silným vjemem večerního příjezdu od Prahy. A pokud se z výšiny u kapličky Svaté Tekly nad obcí podíval i na druhou stranu, spatřil v dolině utopenou Rohoznou. Přesně jako v první větě románu. Jen pro úplnost uveďme názor Maxe Broda, že předobrazem zámku je vesnice Siřem nedaleko Žatce, kde se Kafka zotavoval, ale zde není ani zámek, ani údolí. A další návrh, zámek Střelu, nutno zavrhnout, protože naopak stojí na výrazném vrchu.

Přispěji svou troškou do mlýna. Po přečtení jsem nabyl dojmu, že zámkem je myšlený vlastní Kafkův život, ke kterému stále hledal a nenalézal klíč a cítil se v něm zamčen. Nešlo o žádnou konkrétní nebo i vymyšlenou budovu. Prostě o slovní hříčku se slovem „zámek“. O život, s nímž si Kafka neví rady. A to se naštěstí nedožil druhé světové války a holocaustu, jehož obětí se staly milované sestry. Elli a Valli mizí v ghettu polské Lodže, Ottla končí v plynové komoře Osvětimi…

Jednoznačně pravým opakem zádumčivého introverta Kafky byl pražský vrstevník, humoristický spisovatel Jaroslav Hašek. Tři věci ale mají společné. Oba patří mezi nejznámější české spisovatele v zahraničí, oba nedokončili své nejslavnější dílo a oba svými kořeny sahají do našeho regionu. Dědečka Jákoba Kafku z Oseka jsme již poznali, Haškův děda Antonín Jareš, žil na baště v Ražicích u Protivína. Humorné pytlácké příběhy, zvěčněné v rozsáhlé povídce Historky z ražické bašty, se dočkaly i filmového zpracování. Dědečka Jareše využil Hašek ještě v první části Osudů dobrého vojáka Švejka. Odkazuje se na něj Švejk, když krade psa pro svého nadporučíka Lukáše a rozmlouvá se služkou z Vodňan. „Haškologové“ se dohadují, zda Hašek Ražice navštívil nebo zda příběhy vyslechl až když se děda přestěhoval do Prahy.

Podobný problém řeší i v případě druhé části nejslavnějšího Haškova díla. Opět se výrazně týká našeho regionu. A nejen postavou poručíka Duba, profesora strakonického gymnázia, pocházejícího z rodu pošumavského sedláka. Švejkova budějovická anabáze, z Tábora do Českých Budějovic, je totiž pojmem a oříškem nejen pro turisty. Řada nadšenců se stále vydává po trase, podrobně zaznamenané v druhém díle, aby konstatovala, že takto se rozhodně jít nedalo. Dotčené vesnice jsou samozřejmě názoru přesně opačného. Na území bývalého okresu Strakonice jde o: Sedlice – Čekanice – Záboří – Čečelovice – Hlupín – Třebohostice – Chrášťovice – Leskovice – Radomyšl – Osek – Jemnice – Sudoměř – Štěkeň – Přešťovice – Strakonice – Přední Zborovice – Volyně – Litochovice – Čepřovice – Jiřetice – Kojetín – Helfenburk – Bavorov – Svinětice – Pražák a Vodňany.

Potomci pantáty Melichárka z Radomyšle pečlivě zachovávají příběh z první světové války, kterak babička přinesla polévku brambůrku putujícímu vojáčkovi. O místo Švejkova noclehu v ovčíně se hlásí jak schwarzenberský ovčín v Albrechticích u Drahonic, štěkeňský nad zámkem nebo ovčín u Čepřovic. Z úst starého ovčáka, považujícího Švejka za dezertéra, se navíc dozvídáme, že „dědeček starýho Jareše baštýře, dostal za zběhnutí prach a volovo v Písku.“ A četnická stanice s ostražitým opilcem, strážmistrem Flanderkou, originál z filmového plátna, zůstává neopomenutelnou zastávkou v nám již známé Putimi. Ačkoli četnická stanice v obci nikdy nebyla, patří Švejkova Putim, pořádaná ve spolupráci s městem Písek, k tradičnímu zakončení jihočeské turistické sezóny.

Jisté je, že Jaroslav Hašek řadu popisovaných míst, příběhů i postav dobře poznal z letních prázdnin v kraji svých rodičů (otec ze Zlivi, matka z Krče u Protivína), při vojenské službě v Českých Budějovicích, následných vojenských cvičeních i z běhu života. Švejkovy příhody prostě vypravěčsky románově navlékl na trasu jako korálky na šnůrku. Zimní krajinu nijak blíže neřešil a pouze ji využil jako relativně romantické pozadí celé anabaze. Ostatně přátelé tvrdili, že Hašek je vysloveně „nepřírodní“ typ.

Při srovnání s Kafkou vynikne, že v „Zámku“ hraje zimní krajina mnohem výraznější roli a přímo vytváří celkovou pochmurnou bezútěšnou náladu. Zajímavostí je, že v první románové verzi, kterou psal Kafka v relativně nejklidnějším životním období a později opustil, situoval příchod K. do vesnice během optimistického léta.

V podobném šťastném životním období, stvořil Karel Čapek, další z nejznámějších českých zahraničních spisovatelů, roztomilou dětskou knihu, Devatero pohádek. Jako zanícený cestovatel, popsal v Pohádce pošťácké anabázi poštovního doručovatele Kolbaby po celé republice. Než šťastná Mařenka obdržela zatoulaný milostný dopis od svého řidiče Antonína, prošel po svých v našem regionu Sušici, Písek, Vodňany a Zálesí…

Naopak Kafkovým pokračovatelem v žánru psychologické literatury byl Jaroslav Havlíček. A zároveň i pokračovatelem Šrámkovým v tradici stříbrného větru. Při dovolené na Českomoravské vrchovině, u rybníka Medlov blízko Fryšavy, vyslechl a zpracoval příběh o podivínském venkovském doktorovi z Horažďovic. Po okolních vesnicích jezdil za pacienty v bryčce tažené koňmi a práci v hospodářství střídavě dělil podle pevného klíče mezi své dcery, „Helmadony“. Psychologický román s podobným názvem, Helimadoe, se dočkal i filmového přepisu s vynikajícím Josefem Somrem, jako doktorem Hanzelínem. Stříbrný vítr slyší hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě, zamilovaný studentík Emil, při flirtování a polibcích falešné nešťastné Dory.

Děj románu se odehrává v pošumavském městečku Staré Hrady (Horažďovicích). Podle poměrně přesného popisu tehdejších Horažďovic, s klášterem, Husovým kamenem, Pražskou „červenou“ bránou, zámkem a náměstím, je zřejmé, že autor se nejprve osobně podrobně seznámil s místem děje. Využil i blízký léčivý pramen u Svaté Anny. Příroda hraje významnou roli při popisování nálad a v podobě staré jabloně se aktivně zapojí do děje, jako „poštovní schránka“ zamilované Dory a kouzelníka. Za tuto službu zaplatí v závěru knihy pokácením. Na rozdíl od „syrové“ literární předlohy je film mnohem „stravitelnější“, citlivým zpracováním v duchu „stříbrného větru“. Emil pozdě poznává, že jeho nositelkou nebyla Dora, ale mlaďounká milující Ema…

Reálná putování s dnešními autory nejsou fyzicky náročná. Šrámkův-Ratkinův Písek s kamenným mostem, stojí za prohlídku v každém ročním období. Židovskou komunitu v Oseku připomíná místní část Židovna s úzkými uličkami, dva památné Kafkovy duby před zámkem a nově opravený lesní židovský hřbitov. Bohužel, náhrobní kámen děda Jákoba již nenese ověřitelnou informaci o datu pohřbu, jak ji ještě před více než padesáti lety částečně rozluštil básník Ladislav Stehlík. Ražická bašta zůstává oázou klidu, blízko národní přírodní rezervace Řežabinec, nám nejbližšího a přírodně krajinářsky ornitologicky nejhodnotnějšího území. A po Švejkových stopách z Tábora do Budějovic, dvakrát přes Putim, není problém vyrazit a mašírovat z kteréhokoli místa „anabázové“ trasy. Pro neturisty možná nejlépe způsobem Čapkova řidiče Antonína, tj. zabořením do pohodlných sedadel rychlého automobilu nebo využitím koňské bryčky Havlíčkova doktora Hanzelína…

Zajímavostí určitě je, že všechna představená literární díla byla zfilmována. Stříbrný vítr (1954) s Eduardem Cupákem, Historky z ražické bašty (1979) s Lubomírem Kostelkou, Pošťácká pohádka (1981) s Josefem Dvořákem i Helimadoe (1992) s Josefem Somrem. Jen Kafkův Zámek stále není doma prorokem a zatím musíme vzít zavděk výborným německým zpracováním z roku 1968. Shodou okolností byl naposledy promítán roku 2009 v Písku, v rámci filmového festivalu Měsíc nad řekou. Jednu z vedlejších úloh si zahrála a tělo, před kamerou poprvé a naposledy, odhalila Iva Janžurová. Role rozverné holky pro všechno (y), prezentující kafkovský absurdní humor, se v mnohém podobala Šrámkovým „levným děvám“ ze Stříbrného větru. Až jde trochu mráz po zádech při představě, jak podobné atributy mohou spojovat tak naprosto odlišná literární díla…

A jak sám Fráňa Šrámek hovoří o mládí a stříbrném větru?
„Měl by tu zazníti takový výkřik a více mělo by se pod ním sesypat než několik oken. Mládí by mělo zavolat takovým výkřikem, který by se zabodl do prsou jako nůž. Po špičkách má se choditi kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech, po špičkách chodit a ne řinčeti železy. Mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znovu se vztyčovat, musí i leccos ztratit-jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr…“

Soutěžní otázky č. 8
8.1. Kdo byl baštýř ?
8.2. Jaký je původní význam slova „anabáze“ a co znamená Helimadoe ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 15. dubna 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi č. 7:
7.1. Otava vzniká soutokem Vydry a Křemelné u Čeňkovy Pily. Volyňka pramení na východním svahu Světlé hory. Blanice na severním svahu Knížecího stolce (Lysé). Vše na Šumavě.
7.2. František Teplý je pohřben v Malenicích (zemřel 11.6. 1945)

Ceny s logem soutěže získávají Václav Brušák, Miluše Mazuchová a Ivana Kalivodová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP 30. března 2013