7. Řeky osudů…


aneb Krajinou Klostermanna, Cimbury a Divce…

Adolf Heyduk (1835-1923) Vzpomínky literární
Karel Klostermann (1848-1923) Dvě gardy, Hostinný dům, Ecce homo, Žichovičtí půlpáni, Robinson na Otavě
J. Š. Baar (1869-1925) Jan Cimbura
František Teplý (1867 – 1945) Dějiny města Volyně

„Karel Klostermann už tehdy měl písmo oznámkované dostatečně a češtinu jen entsprechend, vodňanský František Herites byl až do kvarty jedním z nejpilnějších žáků, ale zato Josef Holeček dostal v tercii samé dostatečné, až na jednu výbornou-a ta byla z češtiny… Koně, na kterých přijeli, jsou „netoličáci“ domácího chovu, tíž, které z duše miloval putimský hospodář a křesťan spravedlivý Jan Cimbura. Díváš se kolem dokola a celá krajina ti něčím připomíná Cimburu. František Teplý, rodák z kraje, z Marcovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Své rodné Podlesí miloval láskou věrnou až doposledka." (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 29, 30, 221 )

Život studentský, život veselý. Městem studentů je, od roku 1778, kdy sem bylo přemístěno z Klatov zrušené jezuitské gymnásium, bezesporu královské město Písek. Přes Josefa Šmidingera a Františka Čelakovského jsme již poznali jeho vlastenecké profesory. Přes Josefa Holečka i přísný režim pánů katechetů, příliš nerozumící studentským radostem a ideálům. Roku 1860 přibyla ve městě nad Otavou česká vyšší reálka, kde se v češtině vyučovaly odborné předměty. Místo profesora kreslení a stavitelství přijal básník Adolf Heyduk. Učil i na gymnásiu a výrazně přispíval ke kulturnímu rozvoji města. Básnicky inspirován krajinou jižních Čech, svým druhým domovem, získal přízvisko „Pootavský slavík“. V prozaických Literárních vzpomínkách vzpomněl výpravy za poznáním blízkého i vzdáleného okolí. Pamatujete na Josefa Svátka, jemuž představil romantickou zříceninu hradu Helfenburk?

A což Karel Klostermann, také písecký student a později Heydukův přítel, s nímž často sedával v písecké nebo ve štěkeňské hospůdce ? Oba profesoři a páni radové zemřeli na březích milované Otavy ve stejný rok, 1923. A již deset let předtím Heyduk napsal: „Zvážíme-li celkové dílo a celý život Karla Klostermann, zjistíme, že je díky své důvěrné znalosti obou rodů, které obývají překrásnou českou zemi, považován za skutečného apoštola vyrovnání mezi Čechy a Němci. Karel Klostermann je nejvyhlášenější tlumočník, který zprostředkovává mír mezi oběma národnostmi, a zaujímá špičkové místo mezi těmi spisovateli, kteří mají snahu o sblížení dvou národů navzájem“.      
                 
Apoštolem smíření mezi Čechy a Němci bude Karel Klostermann znovu nazván až na přelomu 20. a 21. století, v rámci snah obou národů již poněkolikáté překonat trauma druhé světové války. Zatím je šestiletým klukem, z relativně zámožné rodiny lékaře, narozeným v hornorakouském Haagu, ale poznávajícím svět na břehu zlatonosné Otavy, pod starobylým hradem Rábí. Řeka mu učaruje a bude se k ní vracet celý život. Naučí jej milovat vše živé. Kromě matky Charlotty, chůvy Sabiny, bytné Lotynky, tety Terezie a manželky Betty, dotvoří osobnost spisovatele lidských osudů a přírody. Přestože jej nejvíce proslaví romány Šumavy, Ze světa lesních samot a V ráji šumavském, v díle často zavítá do našeho regionu, který důvěrně poznal. V bezstarostném dětství v Sušici a Žichovicích, o prázdninách ve Štěkni a v Kašperských Horách, o dovolených v Bohumilicích nebo ve Zlivi, i na zaslouženém odpočinku opět ve Štěkni. Protože literárně začal publikovat až v pozdějším věku, kdy mnohé zažil a viděl, zachytil osudy prostých lidí na pozadí přírody, vždy s určitým životním poučením pro čtenáře. Laskavý humor je střídán syrovou životní realitou, někdy přecházející do tragédie.

Román Hostinný dům (1898) je klasickým případem. Bujará nálada Račeňské (ve skutečnosti Strašínské) hospody pana Prokopa Bořity s krásnými dcerami, na pozadí šumavského „broučkového ráje“ po kalamitních vichřicích v roce 1870. V kontrastu úřednický a maloměstský život okresního městečka Dřevohryz (Kašperské Hory). Propletenými osudy a zmoudřením díky životní tragédii, dojde soudní adjunkt svého štěstí. Šumavské Podlesí pod vrchem Javorníkem (dnes s Klostermannovou rozhlednou), je dějištěm i dalšího románu, Světák z Podlesí (1905). Ve vesnici Ostružno u Nezdic stále stojí statek hlavního hrdiny, „světáka“, který se vrátil domů, ale zklamán znovu odchází do světa. Na Podlesí patří i osud nešťastné matky, které umírají děti „Nioba z Malče“, ironický příběh z Pozuklínské hájovny „Za věrné služby“ i
povídky z Nezdic, zaznamenané v Pošumavských rapsodiích.

Na sklonku života se vrací k milované řece. Robinson na Otavě (1911) je nejosobnějším dílem vůbec. Devítiletý Karel se s přítelem Bertíkem rozhodnou, že odejdou z domu a začnou žít jako „robinsoni“ , na jednom z říčních ostrůvků. Odvaha a nadšení jim vydrží do první noci a bouře, kdy se na poslední chvíli před rozvodněnou řekou vracejí domů. Věrnému příteli Albertu Kerbrovi (to je onen Bertík), vrchnímu zemskému soudnímu radovi, věnuje bývalý profesor plzeňské reálky, Karel Klostermann, u příležitosti 60. výročí uzavřeného přátelství (1914), „otavský“ román, Žichovičtí půlpáni. Je psán s láskou k řece, k pootavské krajině, kde oba chlapci vyrůstali, k mládí a k životu. Zachycuje partu „půlpánů“, scházejících se pravidelně u džbánku pod kaštanem na zámeckém nádvoří žichovického zámku. Úředníků panství, místních sedláků i dvou přespolních , z Nezamyslic a Lázen. Původně hanlivé pojmenování od sousedů z „městského“ Rabí, s nimiž se žichovičtí neustále „kočkují“, postupně přešlo do obecného povědomí. Veselý román se později (1956) dočkal i operetního zpracování od Josefa Koenigsmarka, s hudebním doprovodem slavné Starošumavské dechové muziky Karla Polaty. Snad se dočkáme, že ochotníci ze Sušice nebo ze Strašína na divadelních prknech znovu připomenou rozmarný příběh svého domova. A mohli by přímo pod kaštany žichovického zámku…

Žichovice se okrajově mihnou i v dalším románě, tentokrát se sociální tematikou, Ecce homo ! (1915), Ejhle člověk!. Hodný a pracovitý zedník Václav Šára tu pracuje na dráze, ale v rodném Rohanově pod Javorníkem se na mladé manžele dívá z každého kouta bída. Proto s partou „světáků“ odchází za prací do Saska. Ztrácí však manželku a nachází práci na dráze v Horažďovicích předměstí. Když se k němu manželka po trpké životní zkušenosti vrátí, zdá se happy end na dosah, ale bohužel, opět od Šáry odchází. Odevzdanost, s jakou přijímá osud, dojímá faráře, s přezdívkou páter Radost. V postavě se skrývá skutečný farář, štěkeňský Vendelín Zbonek (1839-1912). Ve Štěkni, v kostele Sv. Mikuláše a na faře, působil dlouhých 36 let a přezdívku získal z velmi často užívané průpovídky: „To mám radost, to mám radost ! Postava moudrého a laskavého člověka, se ještě objeví ve Vzpomínkách na Šumavu.

Ani samotná Štěkeň nezůstala stranou Klostermannova díla. V již zmiňovaných Pošumavských rapsodiích se odehrává rozmarná povídka Dvě gardy. Ukazuje autorův smysl pro humor a náladu na českém venkově a maloměstě v revolučním roce 1848, kdy kníže Windischgraetz, majitel štěkeňského panství, nechal odstřelovat vzbouřenou Prahu. Dotýká se i Strakonic. Městská, na Podskalí u řeky „skvěle vycvičená“ garda, má v úmyslu dobýt a vyplenit zámek neoblíbeného knížete. Naopak hájit štěkeňský zámek se rozhodne městská garda písecká a obsadí zámecký park. Přes několik výstřelů k žádnému boji nedojde. Gardy se bojí jedna druhé a strakonická při návratu „vyplení“ alespoň hospodu v Přešťovicích. Další osud gardistů a jejich neslavný návrat do tepla rodinného krbu, již režírují nespokojené manželky.

Napříč celým Strakonickem, od východu na západ, provede čtenáře novela Na cestě k domovu. Může být zajímavým námětem na turistický dálkový pochod. Vánoční prázdniny r. 1863 chtěl písecký student co nejrychleji trávit doma v Kašperských Horách. Ihned po poslední vyučovací hodině, po čtvrté odpolední pěšky vyrazil. Ještě za Strakonice šla parta spolužáků, ale po posilnění v katovické hospodě U Varousů musel mladý Klostermann pokračovat sám. Za sněžení přešel Volenice a část noci strávil v mačické hospodě. Pokračoval přes Soběšice dál, ale ve vánici ztratil směr a místo Strašína dorazil do Panských mlýnů při říčce Kolčavě před Strašicemi. Dobří lidé jej vyvedli lesními pěšinkami do Nezdic a odtud se přehoupl přes Ždánovský hřbet a před desátou hodinou ranní byl nečekaně doma. Při využití „Plánování a měření trasy, na Mapy.cz“, jde o trasu celkové délky 62 km s nejvyšším převýšením 630 m. Není divu, že se Karel Klostermann stal průkopníkem české turistiky.

Většinu životních příběhů a osvětlení postojů „básníka Šumavy“ přináší auobiografická kniha Červánky mého mládí (1926). Na uspořádání a posmrtném vydání se významně podílel dnes zapomenutý spisovatel Max Regal (1874-1948), Klostermannův přítel a profesorský kolega z plzeňské reálky. Pro nás zůstane „básník Šumavy“ spisovatelem, osvětlujícím obyčejný život na přelomu 19. a 20.století na pozadí krásné, někdy velice drsné přírody. V rozsahu od šumavského Podlesí, přes Pootaví, až na Vodňansko, kterého se okrajově dotýká ve slavném románu Mlhy na Blatech.

Rybniční krajina upoutala Klostermanna při dovolené ve Zlivi. V r. 1904 se zúčastnil slavnostního odhalení sochy zbudovského rychtáře Jakuba Kubaty, který podle pověsti roku 1581 „dal hlavu za Blata“. Lidové slavnosti se zúčastnilo přes 30.000 návštěvníků, mezi nimi i další známý literát Jindřich Šimon Baar. Když jezdil do Putimi u Písku, za strýcem Janem, místním farářem, slýchal vyprávění o spravedlivém sedláku, siláku Cimburovi (1817 – 1898) a setkal se s ním. Rozhodl se učinit z něj symbol současného českého poctivého sedláka, podobně jako byl Jakub Kubata. Román Jan Cimbura (1908) nazval jihočeskou idylou. Začíná v Hradiště u Písku, kde čeledín Cimbura, původem ze Semic, slouží po návratu z vojny u sedláka Kovandy. Pokračuje v Putimi, kde již sedlák Cimbura hospodaří se svou Marjánkou. Život na vesnici líčí velice idylicky. Starší a moudřejší učí mladé, kteří jim naslouchají. Pospolitost sedláků mezi sebou netrpí darebáka. Lidé jsou věřící a většinou poctiví. Obec žije v souladu se sousedním, Schwarzenberským protivínským velkostatkem. Všichni si pomáhají a drží spolu.

Hlavní hrdina, silák k pohledání, miluje svou rodinu, děti a koně. Velkou roli hraje příroda, ovocné stromy (Cimburovo panenské a hedvábné), polní a luční práce, les a řeka Blanice, Cimburova další láska. V románu se mihnou i Vodňany, Protivín, Skočice, Střítež, Nová hospoda u Čížové, Chelčice, strakonický Podsrp s kostelem Panny Marie, Libějovice i Helfenburk. Dá se říci, že z Putimi se Cimbura dívá do nám již od Josefa Holečka známého kraje „pudáckého“ a „půjďáckého“. Koneckonců, Baarův Jan Cimbura a Holečkův Jan Kojan jsou si velice podobní. Postavami, silou, vírou, spravedlností, poctivostí i spokojeným rodinným životem. V roce 1941 režisér František Čáp (autor první filmové Babičky Boženy Němcové) natočil film Jan Cimbura, s Gustavem Nezvalem v hlavní roli. Jihočeskou krajinu zachytil se znalostí věci, neboť studentská léta strávil na vyšší lesnické škole v Písku.

Samozřejmě, že Baar vytvořil silně idealizovaný typ sedláka, skutečnost byla mnohem prostší a střízlivější, ale chtěl ukázat, jak by se lidé mohli mít dobře, kdyby Cimburové existovali. Výrazně předstihl dobu. Důkazem je dnešní totální absence obyčejného zdravého selského rozumu a nejen v zemědělství. Jak jinak nazvat stav, kdy naše republika díky dlouhodobé vládní politice nepodporuje vlastní zemědělce, ztratila potravinovou soběstačnost, opovrhuje zemědělskou půdou (každý den se v jí v republice ztratí 15 ha!!!), pěstuje kukuřici a ostatní plodiny pro spalování v bioplynových stanicích nebo na výrobu nekvalitní nafty, vyváží mléko a jiné produkty do ciziny a odsud přiváží vysoce nekvalitní nekontrolované potraviny…? Příliš mnoho smutných otázek, z kterých vyplývá, že nejde o náhodu. Jak se asi na dnešní chování vůči vlastní půdě, která vždy byla matkou živitelkou, dívají poctiví zemědělci Cimburova typu, kteří jsou stále mezi námi ?

Protože J.Š. Baar pocházel z Chodska, měl obavy, aby v románu správně zobrazil život na Prácheňsku. Pomohl mu přítel z duchovního stavu, František Teplý, archivář v Jindřichově Hradci, pocházející z Marčovic na Volyňsku. Díky němu je kniha výborně zpracovaná po stránce etnografické i po stránce hospodářské, protože Teplý se věnoval mimo jiné zemědělství a rybníkářství. Přátelství s Baarem u něj probudilo zájem o Chodsko, ale později se vrátil ke krajině svého mládí, kde r. 1923 zemřel. Jako historik a vědec nepsal romány v pravém slova smyslu, ale přesto jsou podrobně a s erudicí psané Dějiny města Volyně a okolí, s přesahem na Strakonicko, Vimpersko a Netolicko, velice čtivé. Krajina kolem řeky Volyňky, součást šumavského Podlesí, se svými Králováky, Zlatou stezkou a pravěkými hradišti, hlídaná divým mužem „divcem“, se stává tajuplnou krajinou, v případě nouze pomáhající i samotné královně. Při svých pobytech v Bohumilicích ji poznal i Karel Klostermann a zobrazil v dílku Návrat šumaře.

Po hlavních řekách regionu, Otavě, Blanici a Volyňce, jsme putovali s autory, kde krajina a příroda tvoří nedílnou součást tvorby. Klostermannovy realistické, Baarovy idealistické a Teplého vědecké. Spojovacím článkem je láska k zemi „živitelce“ a k prostému člověku, který ji v potu tváře obdělává. Místo poučení jsme se však bohužel dočkali totální neúcty k práci našich předků, kterým půda byla opravdovou živitelkou. Dobře věděli, že potravinová soběstačnost je hlavním předpokladem i „politické soběstačnosti“ a respektu okolí. Jak dlouho ještě potrvá, než vládnoucí rádoby elity pochopí tuhle obyčejnou selskou moudrost… ?

Několik myšlenek Jana Cimbury:
Vidíme, ve světě, že se všechno leskne jako padělané, laciné, fabrické, horší než bývalo – tak i s lidmi se děje. Rez se jich chytá…Černá země a černý je proto i chléb náš vezdejší. I za ten mnohý už se stydí. Do košíčku po mastném rohlíčku, po bílé housce sahá. ..Roste vzdělanost, ale hlásí se bezděky otázka, roste-li s ní stejnou mírou i mravnost ? Nás sedláky drží zem, půda, pole, luka, les. V tom je našed síla-bez toho jsme plíva, nic, vítr nás odfoukne…

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Kde pramení řeka Otava, řeka Blanice a řeka Volyňka ?
7.2. Kde je pohřben archivář František Teplý ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 8. dubna 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi č. 6:
6.1 Mikoláš Aleš se narodil r.1852 v Miroticích.
6.2. Poselstvo krále Jiřího z Poděbrad do západní Evropy v letech 1465 –1467.

Ceny s logem soutěže získávají Vlasta Černíková, Stanislava Košáková a Martina Chumová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP 30. března 2013