6. Vojáci, jdou vojáci jdou…

aneb Copak páni profesoři…

Alois Jirásek (1851-1930) Z Čech až na konec světa,
Staré pověsti české, Talacko z Ještětic, Proti všem, Husaři, F.L. Věk
Tereza Nováková (1853-1912) Železný kříž
F.X. Šalda (1867-1937) Modloslužebník

„Ještě jedné návštěvy vzpomeňme v Blatné. V červnu roku 1901 vyjel si po stopách pana Lva z Rožmitálu do jeho kraje Alois Jirásek. Snad tehdy navštívil i Bratronice, aby zhlédl zámek a ověřil si údaje o vlasteneckém šlechtici Talackovi z Ještětic. Za časů Šaldových návštěv byla ještě v čerstvé paměti rázovitá postava starého majitele. Její tvář nám zachovalo vyprávění Aloise Jiráska. Historický vypravěč uplatnil vrozený smysl pro barvitý detail a s citlivostí sobě vlastní vyvolává zároveň atmosféru prostředí a doby. Napsal o něm povídku, která patří mezi nejkrásnější z jeho drobných próz. "(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 72, 102)

Vrstevnicí romanopisce jihočeské vesnice, Josefa Holečka, byla pražská rodačka Tereza Nováková, rozená Lanhausová. Osudy drobných chalupníků v srdci chudé Vysočiny, z realistických románů Drašar, Jiří Šmatlán nebo Na Librově gruntě, jsou „drsnější“ odnoží vesnické literatury. Spisovatelka se zapsala i do literární paměti našeho regionu povídkou Železný kříž.

Její manžel pocházel ze samoty U Nováků, jinak usedlosti „Na Parýzu“, mezi Myšticemi a Čimelicemi, na samé hranici okresu Strakonice.

V roce 1825 se v rybníčku u stavení utopila tříletá Barborka. Všichni byli o žních na poli a ona chránila husy před loveckým psem. Nešťastný otec přinesl z hutí z Rožmitálu pod Třemšínem železný kříž a osázel čtyřmi lipami. Parýz, schovaný v krajině mezi lesy, by možná upadl v zapomenutí, ale nejde minout při putování po turistické trase Alšovy stezky, z Mirotic do Čimelic.

Na jejím počátku, u osady Boudy, stojí rozsáhlá hospodářská usedlost, Budský dvůr. V roce 1848 sem zavítala skupina dezertujících uherských vojáků, husarů. Dostali najíst, napít a pokračovali domů, do revolucí zmítaných Uher. Při návštěvě věrného přítele, malíře Mikoláše Alše, vyslechl příběh romanopisec z východočeského Hronova, Alois Jirásek. Motiv využil v krátké povídce Husaři (1894). Sympatizuje s vojáky, bojujícími za vlast, aby později v dovětku smutně konstatoval, jak se po získané svobodě Uhři špatně chovají ke Slovákům.

Dnešní Budský dvůr, původně uzavřená čtyřkřídlá tvrz, připomíná spíše pohraničí. Část budov byla stržena, část je stále hospodářsky využívána. Střechy ještě na nějaký čas možná zastaví postupnou zkázu. Blízké okolí čpí pachem polodivokých prasat. Obrázek zkázy dotváří fotovoltaická elektrárna v těsné blízkosti dvora. O devastaci se snad více než éra družstevního hospodaření zasloužila až následná restituce. Na husary, kromě zničených fasád, zazděných hlavních vrat a rybníka bez dubů, vzpomíná jen křížek při turistické cestě. Všimněte si, že dnešní lípy na obrázku z r.1895 ještě nestojí.

Díky Alšovi znal Jirásek velmi dobře celý region. A díky oboustranné zálibě v uniformách i jeho vojenskou historii. V povídce Na Krvavém kameni (1877), kulturní spojnici věčných rivalů, Strakonic a Písku, vystupují dva vojáci ze Záhoří na Písecku. Mladší, Jeník Podrazil, je dudákem 25. píseckého pěšího pluku (regimentu), bojujícího r.1788 v tureckých válkách na Dunaji pod generálem Laudonem. S kamarádem Kristiánem Holcem přežijí hrdinnou obranu Veteranské jeskyně na Krvavém kameni a vrátí se domů. Strakoničtí vědí, že právě dudák od píseckého pluku zahrál r. 1820 císařovně Karolině Augustě, když projížděla Strakonicemi. Nástupce záhořského Podrazila pocházel také z Písecka, ze Zlivic u Čížové a jmenoval se buďto Jan Voldán nebo Vojta Čert.

Pro císařovnu jej obrazově zachytil strakonický malíř A. Zellerin, pro literaturu, dílkem Dudák od Turecké hudby, vlastenecký šlechtic Jan Jeník z Bratřic (1756-1845). Psal zasvěceně, protože bojů na turecko-rakouské hranici se coby důstojník plzeňského regimentu také aktivně zúčastnil. Do historie ale vstoupil jako vášnivý sběratel lidových písní a říkadel. Alois Jirásek začlenil postavu „posledního tábority“ do svého nejslavnějšího románového cyklu, pětidílného F.L.Věka. S rokokovou nostalgií přichází na scénu ve 2. díle, stejně jako páter Vrba, apoštol a šiřitel české knihy. Již víme, že předobrazem pátera Vrby byl strakonický rodák a národní buditel Josef Šmidinger, kterého si autor dovolil působit o generaci dříve než ve skutečnosti.

Dalším vlasteneckým šlechticem, jehož život v Bratronicích na Blatensku studoval Jirásek přímo od pamětníků, byl rytíř Talacko z Ještětic. Důvodem byla možná i krajanská příbuznost, protože Ještětice leží jen necelých 30 kilometrů od Hronova. Svérázné osobnosti vlasteneckého života před revolučním rokem 1848, věnoval v Rozmanité proze „starosvětský obrázek“ Talacko (1913). Jako svobodný mládenec neměl rytíř dědiců a Bratronice odkázal svému synovci z rodu Battaglia. S tímto rodem jsme se již setkali, patří mu zámeček Dub u Prachatic, místo románu Tiché vody Bohumila Havlasy, a ještě setkáme.

Jirásek se v tvorbě vyznačoval pečlivým studováním všech možných dostupných pramenů. Návštěva Blatenska (viz úvodní citát L. Stehlíka) a speciálně blatenského zámku, úzce souvisela s přípravou na zřejmě nejznámější český cestopis, Z Čech až na konec světa (1890).

Popis cesty královského poselstva Jiřího z Poděbrad, vedeného Lvem z Rožmitálu, po západní Evropě, byl určen především pro mladé čtenáře. Blatenský hrad pánů z Rožmitálu i krajina se v díle pouze mihnou. Sídlem hlavního vypravěče, vladyky Mezihorského, je tvrz Mezihoří u Švihova, stále ještě na Prácheňsku, asi 60 kilometrů od Blatné. Při putování se odehrávala řada rytířských klání, ve kterých si vydobyl slávu zejména pan Kolowrat Žehrovský, prapředek hraběte Hanuše, známého z Pohorské vesnice Boženy Němcové.

Jiráskův obrovský literární záběr neminul ani Strakonicko. První slavné husitské vítězství, mezi soustavou rybníků u Sudoměře, v březnu roku 1420, je zmiňováno v románovém cyklu Proti všem (1893) a v příběhu Jana Žižky Starých pověstí českých (1894). Rybniční krajina, se stává součástí vojenské strategie Jana Žižky a rozhodující měrou přispívá k úspěchu husitských zbraní.

Dílo Aloise Jiráska, gymnaziálního profesora dějepisu a zeměpisu, které si nelze představit bez doprovodných kreseb přítele Mikoláše Alše, je v kompletním rozsahu asi „nepřečtitelné“. Kromě líčení historických událostí se často věnuje popisu krajiny, přírody a venkova. Byl čtyřikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale zároveň se bránil mnoha kritickým útokům. Spory o význam jeho díla propukají dodnes. Je srovnáván s polským autorem historických románů, Henrikem Sienkiewiczem, který se Nobelovy ceny dočkal, ale sám si více vážil L.N. Tolstého (ani tomu Nobelova cena nebyla udělena).

Jedním z velkých oponentů, vytýkající Jiráskovi, obrazně řečeno „více hmoty než ducha“ byl literární kritik František Xaver Šalda. Naopak, velice si cenil románového díla Naši Josefa Holečka, kterému se věnoval na sklonku života. Nazval ji „ohromnou encyklopedií staré selské moudrosti“, plnou „myšlenkové opravdivosti a epické zrnitosti“. Jako jihočeši jsme určitě rádi za příznivé hodnocení, ale faktem zůstává, že Jiráskovo dílo se stalo dílem celonárodním, kdežto Holečkova monumentální epopej zůstává na okraji zájmu.

Možná se Šaldova láska k jižním Čechám odvozuje ze studentských prázdnin, které mezi šestnácti a osmnácti lety trávil u tety na Blatensku, v Rošické hájovně u Čekanic. Hájovna s myslivnou při okraji lesa, usazená do nádherné krajiny, byla oázou klidu a pohody. Léčivá studánka nedaleko kapličky Panny Marie, pod obrovským bukem. Nekonečné Rošické lesy. Panský dvůr velkostatku bratronického u lesního jezírka. Aleje mohutných dubů. I bratronický zámek Battagliů, na který chodíval se svým strýcem, panským hajným. Vnímavý mladík si nesl Rošice v srdci po celý život, jak dosvědčuje na téměř dvou stránkách Země zamyšlené i básník Ladislav Stehlík. K obávanému slavnému kritikovi, jemuž vzpomínka na Rošice poootevřela životem zatrpklé srdce, nosil své první básnické pokusy.

Méně známá je Šaldova literární činnost. Profesor románských literatur ve svých občasných povídkách vzpomínky na studentská léta na Blatensku nepromítá. Pouze v příběhu Modloslužebník, ze souboru povídek Život ironický, žije hlavní hrdina v malém pošumavském městě H. S největší pravděpodobností jde o Horažďovice, kde sídlila vojenská posádka. Smutný příběh o bývalém vojenském důstojníkovi a jeho třech dcerách na vdávání vypovídá o Šaldově pohledu na svět. Kritickém, realistickém, nic nečekajícím, rezignujícím…

Při putování po dnešních románových stopách určitě projděte v úvodu zmiňovanou Alšovu stezku. Kromě Budského dvora prochází i kolem přírodní památky Malý Kosatín s výskytem chráněných ostřic, suchopýrů, vstavačů a s malou ošetřovanou studánkou. Na Parýzu můžete stezku opustit a po pár silničních kilometrech jste v Pohoří. Psali jsme o něm v souvislosti s románem Boženy Němcové, Pohorská vesnice. Naopak husitské vzepětí národa za „pravdu boží“ si připomeňte v areálu Žižkova bojiště u Sudoměře, pod monumentální sochou obávaného vojevůdce.

Milovníci delšího cestování mohou navštívit místa bojů z povídky Na Krvavém kameni, v oblasti rumunského Banátu. Kvůli nepokojům na dunajské hranici tu bylo po roce 1820 založeno šest českých, stále existujících vesnic, se střediskem v Gerniku a Svaté Heleně. Kazanská (Kotelní) soutěska, kterou hrdinně bránil písecký regiment, ale díky obrovské přehradě Železná vrata zmizela pod hladinou Dunaje. Ovšem obrovský dóm jeskyně Ponicova, blízko Veteranské jeskyně, s koupáním v jeskynní říčce, je nezapomenutelný zážitek.

Za návštěvu rozhodně stojí i Rošický les nad Čekanicemi. K Rošickému dvoru s lesním jezírkem dojdete odbočkou ze silnice Blatná – Jindřichovice. Snáze nejdete při silnici Mačkov – Čekanice památný buk Velenovského s blízkou léčivou studánku. Jde o důležité orientační body, protože od kapličky pod bukem, přes silnici, vede polní cesta k Rošické myslivně a hájovně, chráněné památným javorem, s propadajícím se kamenným křížem. Blízké umístění hájovny a myslivny připomíná podobnou, mnohem známější literární dvojici, šumavský Březník, Pürstling, dějiště slavného románu Karla Klostermanna. Nelehký život ve „světě lesních samot“ a vůbec v Pošumaví, byl určitě krušnější než relativně idylické přebývání na hájovně krásného Blatenska. Přesvědčíme se o tom již v příštím, Klostermannovském putování…

A na závěr Šaldův nekrolog z roku 1930, kdy Alois Jirásek zemřel. „Jiráskovo dílo je vydáno nebezpečí, že bude přeceňováno právě proto, že jeho účin druhotný, politický a časový, jest mnohem, mnohem větší než účin prvotní, ryze básnický – popularita tu není a nemůže být trvalá, neboť stoupá a klesá s časovými potřebami ryze aktuálními.“

Soutěžní otázky č. 6
6.1.Kde se narodil Mikoláš Aleš ?
6.2.Co byla a kdy proběhla slavná cesta „z Čech až na konec světa“?

Na otázky je možno odpovídat do velikonočního pondělí 1. dubna 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi č. 5:
5.1. Kosmatice jsou v těstíčku smažené květy černého bezu.
5.2. Svatodušní svátky (též Letnice) se slaví 50 dní po Velikonocích.

Ceny s logem soutěže získávají Jan Straka, Miloslava Horejšová a Zdena Hradská

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
25. března 2013