5. Vesnické desatero po našem

aneb Jak to vlastně dopadne s Anýžkou …?

Josef Holeček (1853-1929) Naši I. – X., Černohorské povídky, Pero

„Všude tam, kde mají lidé rádi stromy, projeví se to i v jejich vztahu k bližním. Tuto starou pravdu věděl i tak zasvěcený znalec naší národní duše, jakým byl Josef Holeček…Dále procházíme Půjďáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic….Do Černohorských povídek Josefa Holečka dostaly se i Strunkovice, v kraji kdysi proslulé svými muzikanty…! (L.Stehlík, Země zamyšlená I., II, 1986)

Nebyla by úplná parta vodňanských mušketýrů, bez Josefa Holečka, rodáka ze selského gruntu blízkých Stožic. O dva roky mladšího než František Herites a o rok staršího než Otakar Mokrý, s nimiž jej pojily školní roky na píseckém gymnáziu i studentská výprava na Slovensko. Písecké gymnazium tvrdohlavý Holeček nedokončil. Pokračoval v Českých Budějovicích, pod otcovským dohledem biskupa Jana Valeriána Jirsíka a na Vyšší zemědělské škole v Táboře. Ač pocházel ze selského, byl předurčen ke dráze kněžské, ale prosadil vlastní cestu, spisovatelskou a novinářskou. Coby vychovatel v Záhřebu si zamiloval Balkán a Slovanstvo vůbec. Po boku přítele Bohumila Havlasy, poznal jako dopisovatel Národních listů osvobozovací boj Černohorců proti Turkům. V povídkách ukazoval, jak malý národ může vzdorovat mnohem většímu nepříteli. Smysl pro absurdní vojenský humor, později rozvinutý Haškovým dobrým vojákem Švejkem, ukáže v díle Obšit (1887) čili Nekrvavé obrázky z vojny, reakci na roční vojenskou službu v rakousko-uherské armádě (obšit je slangově propouštěcí rozkaz z vojny). Aby pochopil slovanskou duši, navštívil později i Rusko a vydával Slovanské listy. V obhajobě malých národů neváhal naučit se finsky a do češtiny přeložil finský národní epos Kalevalu.

V duši ale stále nosil obraz svého dětství na jihočeské vesnici. Již v Černohorských povídkách se vrací do rodného kraje, který mu v cizině připomínají muzikanti vojenské kapely ze Strunkovic nad Blanicí. Přes úctu k hrdinnému boji za svobodu poznával, že obyčejný český sedlák svým životem, tradicí, vírou i trpělivostí bojuje neméně hrdinsky. Dlouho přemýšlel, jakým způsobem jej uctít. Výsledkem je největší románové dílo naší literatury, románová epopej Naši. Předzvěstí bylo v roce 1888 dílko Jak u nás žijou a umírají, které se o deset let později stalo prologem první knihy románu Naši. Hned od počátku se Holeček vymezuje proti „zhýčkaným měšťákům“. Na nejvyšším stupni rozvoje u něj stojí pouze věřící člověk, jehož denní zaměstnání neodcizilo přírodě, tedy rolník, zahradník a lesník. Pracují se zemí, z které vzešli a do níž se vrátí. Ideálem sedláka je mu bratr Jan, hospodařící na rodovém majetku a především otec, rázovitý zastánce patriarchálních pořádků. Možná, že Holeček chtěl původně napsat pouze krátké povídání o dějinné úloze českého sedláka pro národ, ovšem vzpomínky na dětství v rodných Stožicích a životní zkušenosti byly silnější. Cyklus psal po zbytek života a bohužel, poslední, desátý díl, nedokončil (opět podobnost s Haškovým Švejkem).

V příbězích několika vesnických rodů realisticky popisuje vesnici jižních Čech od zrušení roboty r. 1848, do nešťastné prusko-rakouské války r. 1866. První dvě knihy hladí ještě po duši. Život na statku, s pravidelným pracovním rytmem, zábavou, osobitými figurkami a vzpomínkami na dědu a otce. Aby se autor mohl lépe ponořit do popisu i vlastních myšlenek, mění v románu svou vlastní stožickou rodinu Holečků na rodinu sedláka Kojana. Pracovitého lidového písmáka a mudrce, připomínajícího svou spravedlivostí a vírou Petra Chelčického. A sám spisovatel Josef Holeček se stává malým Bartomějem (Bartoněm) Kojanem. Ve věčných půtkách s dětským kamarádem Frantíkem Skobou, poznává krok za krokem přírodu i vesnický život. Veledůležitou úlohu hraje okolní příroda a tradice. Ovocné sady, žně, lesy, lípy na návsi, domácí zvířata, církevní svátky, vše má svoje pevné místo. Milé je povídání o studánce pod starou lípou v Krašlovich, kterou zkusíme najít, o neopakovatelných večerech při senoseči, o kvetoucích sadech kolem Stožic. Smutné o žebrácích...

Druhá románová kniha nese podtitul Bartoň. Na pozadí „houzírů“, výletů, malého dobrodruha a vesnických příběhů, osvětluje dětský duševní svět pozdějšího spisovatele. Blízká krajina se mu mění v krajinu snovou, pohádkovou. Rozpráví s brouky, ptáky, zvířátky i se stromy. On, kluk z „Kraje“ nakukuje do světa „Hor“ (Svobodné hory), pije vodu ze studánky Maří Majdaleny pod Libějici, hledá zlaté bláto ve Zlatých horách, trhá si jablíčka na chelčických mezích, poznává tůně u rybníků Černoháje, obrovského Strpského i Dřemlin, vábí jej tajemné Lány – Skočická hora, poklusává kolem vodňanského „Vojtěcha“, hledá vodní pany v zákrutech řeky Blanice, až jej před bouřkou zachrání Karásků mlýn, kde právě mele jeho otec. První dva díly k sobě patří a jsou základem dalších románových příběhů.

Kniha třetí, Výprava, pojednává o námluvách sedláckého synka Adama Králence z Líkařovy Lhoty a krásné Anýžky Bakulovy, selské děvy ze Stožic. Nejsou to jen tak ledajaké námluvy. Stožice patří do tak zvaného kraje vodňanského, „pudáckého“ (pudeme na pouť), Adam již do kraje netolického, „půjďáckého“ (půjdeme na pouť). Jenže Anýžce se líbí „domácí zbojník“ Vítek Tendera a pro Adama zase marně pláčou oči Aničky Klokočníkové z Nestánic. Do osudů se zamíchají kamarádi, rodiče, majetek, Adamova prchlivost, Anýžčina ospalost a furiantsví „pudáků“ i „půjďáků“. Výsledkem tak není slavná svatba, ale Anýžčino odmítnutí nejen Adama, ale i dalších nápadníků. Všichni odmítnutí se rozhodnou pro odvetnou výpravu na stožické posvícení. Jenže místo pohanění Anýžky přijde výprask od místních chlapců, kterým se právě Anýžka nečekaně postaví do čela…

Hlavní zápletka pokračuje IV. dílem, Boubín. Nejde o šumavský vrchol, ale o postavu Vojtěcha Boubína z Chelčic. Díky vzdoru na píseckém gymnáziu a následném studiu na hospodářské škole typově připomíná mladého Holečka. Pozdější osudy, zásadně ovlivněné knížecí službou na hospodářství knížete Egona a končící pozicí hajného v lesích za Lomečkem, jsou však již čistě románové. Díky nim se příběh rozrůstá o prostředí Holečkem nijak nemilované šlechty. Kníže Egon s rozmarnou manželkou Adou ji reprezentují dokonale. Vzpomínkově je připomenut revoluční rok 1848, kdy konečně došlo ke zrušení roboty i selské vzpoury na panství, končící smrtí a vězením. Přestože většina dějů 4. dílu se odehrává na knížecím panství a zámku, autor nikde nejmenuje, že jde o zámek v Libějovicích a knížecí libějovicko-netolicko-protivínské velkostatky hlubocké větve rodu Schwarzenberků.

Možná proto, že si je vědom své románové „neserioznosti“. Egon a Ada jsou ve skutečnosti knížecí manželé Adolf Josef Schwarzenberg a Ida z Lichtensteina a čtenáře určitě potěší, že smutné románové příběhy (Štěpán Stach, Petruška Stachova, jejich matka a zabitý Valenta Klen) jsou autorovou fantazií. Kníže Adolf Josef byl naopak ve své době velice pokrokovým hospodářem, na svých statcích zaváděl nejmodernější zemědělské postupy a zasloužil se o založení hospodářské školy. Ještě se s ním setkáme v díle J. Š. Baara. S kněžnou Idou žil šťastných 57 let, oslavili jedinou „zlatou svatbu“ v dějinách schwarzenberského rodu a oba zemřeli v Libějovicích (1914 kníže, 1921 kněžna). V knize zmiňovaný kněžnin zámeček „Adahütte“ je ve skutečnosti hospodářský dvůr Idahof (Idin dvůr) v Libějovických Svobodných horách, vystavěný ve schwarzenberském stylu anglické novogotiky, podobně jako Hluboká. Škoda, že část Idahofu, bývalá panská hájovna, je dlouhodobě neobývaná a skýtá smutný obrázek péče o kulturní památku. Na postavě Štěpána Stacha, v románu nejprve pracujícím na Bílém Dvoře, a jeho sestry Petrušky, je dobře vidět autorovu místopisnou inspiraci. Bílá Hůrka a Petráška jsou usedlosti u obce Strachovice nedaleko Radomilic.

V páté části, Adamova svatba, datované rokem 1865, se představí grunt pána Prokopa Špírka na Malovičkách. Špírek se snaží dokázat, že pochází ze starého českého šlechtického rodu Švamberků. Chlubí se „přátelstvím“ s knížetem, kterému je ale spíš pro smích. K Vodňanům, na Pražák, se stěhuje židovská rodina a mazaný Lepoldka si postupně buduje obchodní a prodejní živnost. Významnou roli hraje poutní místo Lomec, kde si Ančička Klokočníkova vyprosí na Panně Marii Adama Králence. Je pravda, že tenhle příběh patří spíš do červené knihovny, ale díky alespoň za jeden hezký konec, protože další díl, nazvaný Rok smrti, radostí rozhodně nehýří.

Zabývá se sporem Prokopa Špírka s knížetem Egonem o pozemky. Soudy, exekuce, lichvářské půjčky, bankrot. Díky lichváři Lepoldkovi, vychytralým přátelům a knížecím právníkům, se Špírek ocitá zcela na mizině, přichází i o grunt a než by ztratil čest vězením, volí dobrovolnou smrt. V podtextu očekávané války s Pruskem, se v knize objevují rozsáhlé filosofické pasáže o vztahu sedláků, šlechty, církve. Mezitím Boubínova žena Marjandl, nemanželská dcera knížete Egona a nešťastné Petrušky Stachovy, porodí a na chelčické faře se odehrají ostré střety o víru. Nejpřesvědčivějším pokračovatelem myšlenek Petra Chelčického je samozřejmě sdlák Kojan. Oživením je postava „amerikánského doktora“ Matěje Kazbundy, výrazně připomínající „nevztahem“ k práci a falešným titulem některé současné české politiky. A v podobě studenta Kořínka do románu znovu nakukuje sám autor.V předvečer prusko-rakouské války se řeší otázka možné samostatnosti Českého království za pomoci Pruska. Boubínovic děťátko i s manželkou Marjandl uloupí na zámek kníže Egon.

Vyřešení některých zádrhelů a životních osudů přináší devátý díl, Máje, vydaný roku 1923. Odehrává se během Svatodušních svátků, čili „letnic“, ke terým, kromě stavění májů patří i jídlo našich babiček, kosmatice. Do Stožic míří poselstvo, žádající nevěstu až ze země „Podlešácké“, ze Šipouna, ovšem kdo si myslí, že hrdá Anýžka si nakonec padne do náruče s domácím Vítkem Tenderou, nemýlí se. Štěstí, v podobě Kojanovy děvečky, ctnostné Marjány Zlatovrchovy, čeká i na Štěpána Stacha, uvězněného za napráskání paní kněžně. Do vězení v Písku je ale odveden Jan Kojan za údajné pobuřování. V desátém dílu se ještě k Boubínovi vrátí jeho žena s dítětem a kníže Egon se chystá za peníze získat lásku ctnostné Anýžky. Další životní osudy všech hrdinů zůstaly již schovány v mysli spisovatele. Smrt byla rychlejší. Každý, komu se podaří dočíst až do desátého dílu si může příběhy domyslit po svém…

Holeček se nebál vyslovit názor, že nositelem a pokračovatelem českých národních tradic je v první řadě český sedlák, spojený s půdou. Nikoli pouze nemajetný chudák, často vyzdvihovaný prvními národními buditeli. Není snadné přečíst celý románový soubor a vyznat se ve spleti jmen, osudů a filosofických úvah. Statek U Holečků ve Stožicích, s pamětní deskou od Franty Úprky, by řadu věcí určitě uvedl na pravou míru. Holečkovi se dostalo uznání již za života. Cyklus velice chválil i přísný kritik F.X. Šalda, o kterém si více povíme příště. Jihočeská krajina a tradice jsou v něm zobrazeny jako nedílná součást člověka a konkrétní místa dějů přímo vybízejí k návštěvě. Stožice, Libějovice, Chelčice, Idahof, Líkařova Lhota, Krašlovice, Malovice, Lidmovice, ale i Jinín a Strakonice, Písek, České Budějovice, Svobodné Hory, Šipoun, Lomec… Pro začátek možná stačí vyrazit ze Stožic po naučné Holečkově stezce, jejíž starší varianta je stále vyznačena po úbočí vrchu Džbán nad Libějovickými Svobodnými horami nedaleko Idahofu.

Ačkoli Holeček prožil většinu života v Praze, jihočeské kořeny nikdy nezapřel. Rázovitá postava s dlouhým, po rusku nebo po balkánsku upraveným vousem, přímo evokuje mohutnou postavu románového sedláka Jana Kojana. Zemřel ve stejném roce, jako jeho věrný vodňanský, později studentsky písecký a nakonec pražský přítel, František Herites. Literárně se s ním rozloučil v posledním románu, Pero, autobiograficky zachycujícím celou spisovatelskou dráhu od šťastného dětství ve Stožicích. Dožil se vzniku samostatné republiky i parcelace rozsáhlého majetku Schwarzenberského panství v roce 1921. Sám, určitě s velkým zadostiučiněním, položil r. 1925 základní kámen nové osady u Malovic, vzniklé na základě parcelace netolického velkostatku bezzemkům a nesoucí jeho jméno – Holečkov.

V letošním roce slavíme 160. výročí narození spisovatele a novináře Josefa Holečka. Je zvláštní náhoda, pokud náhody existují, že právě dnešní večer, 19. března, pořádá Městské muzeum a galerie Vodňany vzpomínkový večer nazvaný Putování za duší Josefa Holečka. Ať se vydaří… Je dobře, že rodná vesnice ani Vodňany na významného rodáka nezapomínají.

Krajina kolem Stožic je výrazně poznamenána. Civilizační daň se tomu říká. Divili by se Kojan, Bakula, Králenec i kníže Egon. Na bývalých polích proslavené stožické pšenice, která „byla lepší než „Banátská“, se rozkládá moderní velkoskládka komunálního odpadu, dálkovým pohledům vévodí chladící věže Temelína. Ale přesto má své kouzlo, znásobené poznáním osudů „Našich“. Spisovatelova dcera, Jelena Holečková-Dolanská, ve vzpomínkách na svého otce poznamenala, že jeho nejmilejším místem byl vrch Bušavá nad Stožicemi, odkud často shlížel do krajiny. Zde našli štěstí někteří románoví hrdinové, takže by se tu možná našlo místo i pro hezkou přírodní vzpomínku na spisovatele, který svým dílem zůstane navždycky „náš“…

V žádném jiném díle našeho letošního putování se více nepřiblížíme rodnému kraji a přírodě. Určitě dobrý důvod, si jedinečnou románovou kroniku zkusit přečíst. Stačí zkusit, protože jak se jednou začtete, už se od ní neodtrhnete…

Soutěžní otázky č. 5
5.1. Z čeho se připravují „kosmatice“?
5.2. Kdy se slaví Svatodušní svátky ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 25. března 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi č. 4:
4.1. Vodňany povýšil na město r. 1336 král Jan Lucemburský.
4.2. Arabeska je lehce ironická povídka ze všedního života s výraznou pointou.

Výhry získávají: Ceny s logem soutěže získávají Václav Žitný, Radka Albrechtová a Martin Golman

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
17. března 2013