4. Literární mušketýři z Vodňanska...

aneb Tajemství nejen strýce Josefa

Julius Zeyer (1841-1901) Jan Maria Plojhar, Zahrada mariánská, Dům U tonoucí hvězdy
František Herites (1851-1929) Tajemství strýce Josefa, Maloměstské humoresky, Vodňanské vzpomínky
Otakar Mokrý (1854-1899) Povídky a arabesky
Zikmund Winter (1846-1912) Mistr Kampanus

„Julie Zeyere. Častěji jsem na Vás myslil ve staré aleji k Lomečku, jejíž aristokratická krása vám napomáhala evokovat postavy hrdin a světců středověké Francie, neznám aspoň kouzelnějšího koutu v české zemi, který by mohl být vhodnějším dějištěm vašeho legendárního a bohatýrského mýtu… Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského… František Herites, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky…(L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 82, 62, 63)

Nižegorodský kozák Bohumil Havlasa se už nevrátil jako správný Strunkovák na pouť Svatého Dominika. Položil život na dalekém Kavkaze, ale v srdcích svých jihočeských přátel nezemřel. Tři mušketýři z Vodňanska, Josef Holeček, František Herites a Otakar Mokrý, zorganizovali v roce 1886 odhalení jeho pamětní desky na domku ve Strunkovicích nad Blanicí, kde vyrůstal.

Lékárnická rodina Heritesova přišla do Vodňan počátkem 40. let 19. století, přes Horažďovice a Strakonice. Antonín Herites se stal dokonce vodňanským purkmistrem. Jeho syn, kráčející v otcových lékárnických (později i purkmistrovských) stopách, dokonale poznal život na malém městě, kde si lidé navzájem „hledí do talíře“. Vystudoval nezbytné gymnázium v Písku, následně farmacii až ve Štýrském Hradci a velice rád cestoval. Ovšem rodinné povinnosti jej v „kristových letech“ zavolaly zpět do vodňanské lékárny a zastavily v rozletu. Jako by tušil, co jej čeká, neboť rok předtím (1882) vydal a přátelům z Lumíra věnoval románovou povídku Tajemství strýce Josefa, s touto úvodní větou : „Přijeď tedy konečně, přijeď synu milý, pospěš, ať pevná ruka tvá zachrání tonoucí naši loď! Ve S…12.června 1828.“ Hlavní hrdina, Josef Perner, se tedy vrací ze Stockholmu do Strakonic, aby pokračoval v rodinné tradici.

Příběh vychází z autorových vzpomínek na nepoznaného strýčka Josefa Firbase, lékárníka ve Strakonicích, který zemřel r. 1845, když ve městě nad Otavou řádila epidemie cholery. Firbasové patřili ke starým lékárnickým rodinám, s kořeny sahajícími až k založení první strakonické lékárny roku 1632. Stála (a jako lékárna stále funguje) na Velkém náměstí, vedle domu s krupařským krámem Milotů, který sousedil s hostincem U koflíka. Herites výstižně zachytil život maloměsta, částečně Strakonic, částečně Vodňan a v okolní přírodě např. perlorodky a raky v řece Otavě nebo marný pokus o založení vinic. Velmi na něj zapůsobilo otevření rodové hrobky Firbasů na strakonickém hřbitově u Svatého Václava. Hlavní hrdina se vzdává nadějné vědecké dráhy, lékárnu neúnavnou prací zachrání, najde si životní lásku a když se zdá vše být, jak má být, přichází epidemie cholery a smrt. Samotný autor měl „Tajemství“, v němž se rozloučil s mládím, s ideály a přijal lékárnický životní úděl, za své nejmilejší dílo a začal jím novou životní kapitolu.

Literární prací zahání chmury, velkou oporou je mu manželka a věrní přátelé. Úsměvný život maloměsta popíše v Maloměstských humoreskách (1885), věnovaný milované ženě Marii, kde si přihřeje i svou „polívčičku“. Možná z věčné touhy po cestování se zasloužil o zavedení železnice do Vodňan. Aby se „“odsud mohlo až do Lisabonu“, ale v povídce Cesta z Vodňana do Prahy, nešetří škodolibostí nad hlemýždím tempem lokálky. Rozesměje i povídka Tetřev, o úlovku, s kterým si žádná kuchařinka neví rady, takže jako dárek oběhne půl kraje, aby se nakonec znovu ocitnul na stole úspěšného střelce.

Další oporou je přítel Otakar Mokrý. Sice rodem „budějčák“, nyní však vážený vodňanský notář. Často sedávají na schůdcích Heritesovy lékárny nebo konají vycházky do přírody a vzpomínají na společné výlety do Itálie. Nejraději putují brzo zrána klikatou pěšinou k lázním Svaté Máří Magdaleny u Chelčic. Říkají, že jsou jako dva poutníci při cestě do Emauz. Mokrý je povahovým založením spíše romantický básník. Literárně, básnicky, začíná dokonce tvořit dříve než Herites. Pod vlivem přítele ale píše i žánrové Povídky a arabesky a Povídky a drobné kresby. Je vynikajícím překladatelem z polštiny a francouzštiny. Občasný kontakt, zpečetěný společnou studentskou cestou na Slovensko a prvními verši ve sborníku Anemonky, udržuje s oběma městskými literáty i Josef Holeček z nedalekých Stožic. Podrobně si o něm povíme příště.

Trojice literárních mušketýrů netuší, že odhalením pamětní desky Bohumilu Havlasovi výrazně změní jeden spisovatelský život. Po boku Adolfa Heyduka, Jaroslava Vrchlického, Sofie Podlipské a jiných hostů, se akce zúčastnil také uznávaný romantický „lumírovec“, Julius Zeyer. Jeden z největších českých básníků a spisovatelů konce 19. století, který se ale češtinu musel nejprve naučit, protože pocházel z pražské německé rodiny. Až česká chůva mu otevřela oči a cestu k českému jazyku. Cestovatel, vyučený tesař, ale díky finančnímu zabezpečení nezávislý umělec, milující Itálii, staré pověsti, tajemno a víru. Okouzlen a fascinován Vodňanskem požádal přítele Heritese, s kterým se znal z časopisu Lumír, aby mu zde pomohl najít byt. Mezi rybníky, na dohled Svobodných hor, prožil nejkrásnější a nejklidnější chvíle svého rozervaného a stále hledajícího života. I on začal, po boku Mokrého, sedávat na schodech Heritesovy lékárny. České kulturní nebe rozzářila nová trojhvězda.

Zeyer miloval dlouhé procházky krajinou, pěšky nebo bryčkou. Nejraději i s rodinami svých přátel, někdy sám. Na Pražák, do Libějovic, na Lomeček, ale i na Kratochvíli, Netolic, Helfenburk nebo do Chelčic. A vůbec nejraději ke Svatému Vojtěchovi, kapličce a usedlosti u vodňanského hřbitova. Sedl na kamenný taras bývalé zahrady a díval se. Krajina mu připomínala okolí Říma a okamžitě ji využil hned v prvním díle, který ve Vodňanech napsal. Částečně autobiografický román Jan Maria Plojhar. O věčném hledání, ztracených iluzích, lásce, vlasti. Odehráváse v Římě, Praze a na jihočeských Havranicích. Ty však na mapě nenajdete. Mělo by se jednat o zámeček v Želči u Soběslavi, kde Zeyer působil jako vychovatel. Možná v kombinaci s „bílým domem v stinné zahradě“ jeho matky v pražské Liboci. Ale při pozorné četbě se před očima vynoří renesanční italský skvost zámečku Kratochvíle u Netolic, shlížející se ve vodních hladinách. A nenapravitelný rozervaný romantik Zeyer Itálii miloval…

K básni v próze, Zahrada mariánská, se silnými náboženskými motivy, jej inspirovaly četné návštěvy poutního místa Lomečku s kostelem Panny Marie a s lesním hřbitovem. Projevil přání být zde pohřben. Pravdou je, že podobné přání projevil i po návštěvě kláštera bosých augustiniánů ve Lnářích. Vše ale bude jinak. Zatím si užívá zadumaného Vodňanska a tvoří svá nejlepší díla. V Pamětech Víta Choráze zazní ozvěnou jméno zalesněného masívu vrchu Koráze nad Pražákem. V Domě U tonoucí hvězdy se promítne jeho druhé vodňanské sídlo, „paláčík“ U čápů, se sbírkou starožitností, romantickou zahradou i s čapím hnízdem. Dnes s pamětní deskou.

Všechno krásné jednou končí. Z existenčních důvodů zadlužený Herites prodává lékárnu a stěhuje se do Prahy. Své přátele vídá pouze o prázdninách. Zeyer ještě obětavě pečuje o nemocného Mokrého, umírajícího v pouhých čtyřiceti pěti letech. Poté opouští Vodňany a odjíždí na zámek Lužany na Plzeňsku, ke svému příteli, mecenáši a dodnes nedoceněné osobnosti, Josefu Hlávkovi. Zákeřná nemoci podléhá koncm ledna 1901. Ani ve Lnářích, ani na Lomečku, ale v nové hrobce vyšehradského Slavína, zbudované pro největší osobnosti národa, spočine jeho tělo.

František Herites se s přáteli rozloučil líbeznou vzpomínkovou knížkou Vodňanské vzpomínky (1911), se všemi příběhy a krajinnými motivy, které mu utkvěly v paměti. Je poznat, jak se mu v Praze stýská po domovině. Ještě z dob Lumíra se zná se spisovatelem Zikmundem Winterem, působícím jako učitel a archivář v Rakovníku. Znovu se potkávají v redakci nástupnického časopisu Zvon. Herites je určitě jedním z prvních čtenářů Winterova historického románu Mistr Kampanus, protože pojednává o životě jeho rodáka, Jana Kampana Vodňanského. Rektora Karlovy univerzity a významného českého humanistického básníka ve zlomových letech kolem Bílé hory. Těžko říci, zda Winter, který mimochodem během svého rakovnického archivování, sestavil jednu z největších sbírek motýlů u nás, někdy Vodňany navštívil. Pokud ano, ve svém románu jim příliš velký prostor nedal. Pouze vodňanští přátelé svědčili při Kampanově pražské svatbě r. 1616 a „hloubavý duch si přinesl Jan ze smutného, melancholického kraje jihočeského, v němž se narodil. V hloubi srdce svého měl raději Chelčického a mravní základy českých bratří než Luthera.“.

Dobojovali vodňanští mušketýři a jen literární díla a vzpomínky v krajině po nich zůstaly. Můžeme jít jejich „cestou do Emauz“ k železitému prameni u chelčických lázniček, Zeyerovou stezkou na Lomeček nebo se z vyšlapaných cihlových schodů u Antoníčka dívat přes hladiny rybníků. Posedět pod Heritesovým dubem s malou studánkou za Pražákem nebo pod Zeyerovým dubem na hrázi Záhorského rybníka. Snad časem přibude i památný strom věnovaný Otakaru Mokrému. Pamětní desky v samotných Vodňanech na domech spisovatelů, Zeyerovy městské sady i muzejní expozice ukazují, že lidé si „svých“ literátů stále váží. Však v založení muzea, po Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895 měl prsty právě Herites. O jeho sestře Emanuele, babičce slavného moravského básníka Jana Skácela, budeme vyprávět v básnických putováních, ale možná můžeme prozradit v čem vlastně spočívalo tajemství strýce Josefa. Nuže, ve svých pokusech, kterých se nevzdal ani coby lékárník ve Strakonicích, prošlapával cestu spektrální analýze. Oboru, za který se ve 20. století udělovaly Nobelovy ceny…

Vodňanskem budeme putovat ještě příští týden. Sice krátká doba na přečtení nejrozsáhlejší románového souboru naší literatury, ale o to více si „pudáckou“ krajinu kolem Stožic vychutnáme…

Závěrem ukázka z dopisu J. Zeyera, když se r. 1890 vracel z Paříže do Vodňan:
„Je mi tak nesmírně drahá ta naše literatura, jako nějaký chudý sad, kde stojí několik štěpů a kvete několik polních květin a nějaký keř planých růží. Ale to vše je porosené slzami nadšení a lásky.“

Soutěžní otázky č. 4
4.1. Kdy a kým byly Vodňany povýšeny na město?
4.2. Co v literatuře znamená „arabeska“ ?

Vzhledem k jarním prázdninám se 4.část nezapočítává do soutěže školních kolektivů. Jednotlivci mohou odpovídat do pondělí 18. března 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz .

Správné odpovědi č.3:
3.1. Matice česká je nakladatelská a osvětová společnost, vydávající českou literaturu.
3.2. Císař Maxmilián I. Mexický byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I.

Výhry získávají: Ceny s logem soutěže získávají Jitka Bromová, Nikola Soukupová a Jaroslava Čečková

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
11. března 2013