3. Šlechta ve víru národního obrození


aneb Modrá krev štědrá i tekoucí…

Božena Němcová (1820-1862) Pohorská vesnice
Josef Svátek (1835-1897) Majestát Rudolfa II.
Bohumil Havlasa (1852-1877) Tiché vody

„Jméno tohoto vlasteneckého šlechtice se nám ozve i ze stránek románu Boženy Němcové „Pohorská vesnice“, jehož je hlavním hrdinou, neodhadneme už, nakolik zidealizovaným, a dráteníček z téhož románu patří rovněž Březnici aspoň svým hrobem. U svatého Rocha nalezneme empírový křížek a na něm nápis Jan Gallik…to je on.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 31)

Do procesu národního obrození významně zasáhla česká vlastenecká šlechta, např. Kounicové, Clam-Martinicové, Chotkové, Černínové, Nosticové nebo Kolowrat-Krakovští. Finanční podporou konkrétních spisovatelů, tisku české literatury nebo přijímáním vlastenců za vychovatele svých dětí (viz. páter Šmidinger). Provoláním šlechty byl r. 1818 založen i nejstarší muzejní ústav v Čechách, Vlastenecké muzeum, předchůdce Muzea Národního. Činnost zahájilo zkoumáním Rukopisů (viz minule), zadané nejvyšším purkrabím hrabětem Františkem Kolowratem-Libštejnským. Jeho příbuzný, Jan Nepomuk Kolowrat, zvaný Hanuš (1794-1872), spoluzakladatel Matice české (1831), se stal výraznou postavou národního obrození, zachovanou i v krásné literatuře.

Mimo jiné totiž financoval studijní cestu spisovatelky Boženy Němcové po Slovensku a oplátkou se stal, coby hrabě Březenský, hlavním hrdinou její rozsáhlé románové povídky Pohorská vesnice. Vyšla poprvé r.1856 v Bibliotéce původních historických románů. Jako jediná ze všech povídek Němcové je rozsahem i obsahem dějů skutečným románem. Děj, umocněný chodským nářečím, se odehrává kdesi na Šumavě, u hranic s Bavorskem. Ovšem pozorný čtenář pozná, že ve skutečnosti je zasazen na severní Prácheňsko, na zámek Březnici nedaleko Blatné, rodové sídlo hraběte Hanuše a do blízkého okolí. V zámecké zahradě dozrávají meruňky a zpívá slavík. Léčivý Hájek u Svaté Anny je ve skutečnosti Bor s blízkou Dobrou Vodou, hluboké lesy Šumavy představuje blízký zalesněný masív brdského Třemšína. Příběh dráteníka je čistě březnický. A jméno vesničky Pohoří jižně od Březnice nebo samoty Stranohoří v komplexu Drahenického vrchu nad
Uzeničkami možná posloužilo jako inspirace k názvu díla. Pohorská vesnice.

Hrabě zavádí nové postupy v polním hospodářství („Mrva na dvoře, zlato na poli.“) a v přístupu k obyčejným lidem je ušlechtilý a spravedlivý. Postavou jeho osvícené matky, hraběnky Březenské, poděkovala Němcová své další podporovatelce, hraběnce Eleonoře Kounicové. A v příběhu Heleny, jinak Jelenky, dcery po hraběnčině zemřelé sestře, hledala sama sebe... Drotári (dráteníci) na zámku, zosobňují Němcovou milované Slovensko, kde knihu při svém posledním pobytu dopisovala. Příběhem lásek a života silně prolínají přírodní motivy (třešňová větvička), písně, lidové zvyky a úvahy spisovatelčiny o spokojeném životě všech lidí, chudých i bohatých, v souladu s přírodou. Skutečnost je bohužel, jiná. Hrabě Hanuš zemřel bezdětný, dráteník Gallik spí na březnickém hřbitově a nešťastné spisovatelce se sen o návratu do šlechtických kruhů, z nichž pravděpodobně pocházela (nemanželská dcera Dorothey Perigordové, vévodkyně Zaháňské a hraběte Karla Clam-Martinice, narozená asi 5. února 1816), nikdy nesplnil…A mnohdy trpký osud dráteníků, se úsměvně zachoval alespoň na šumavském Podlesí ve Škůdře a v jejich pověsti o škuderské drátenické pouti.

Němcová knihu považovala za své nejlepší dílo, stavěla ji dokonce před Babičku. Zbývá otázka, proč neuvedla Březnicko jako místo děje. Na ní zná odpověď pouze ona nebo hrabě Hanuš. Každopádně zdejší okraj Prácheňska dobře znala i díky dalším přátelům, Jurenkovi a Bendlovi. Pro zajímavost, rod Kolowratů ve své podpoře české kultury a nadaných dětí pokračuje nadací Kolowrátek, založenou r. 2008. O podporu projektu Putování románovou krajinou požádalo i Město Strakonice. Ačkoli není doklad o návštěvě Němcové ve Strakonicích, určitě je znala z Prahy, z vyprávění přítele F.L. Čelakovského. Jako vlastence si jej nesmírně vážila a pomáhala mu v těžkých životních chvílích, nejvíce když mu zemřela první manželka, strakonická Márinka, rozená Ventová. Více si ale povíme až u F.L. Čelakovského.

Nejslavnější česká spisovatelka se stala osudovou záležitostí literárního historika Miloslava Novotného (1894-1966). Narodil se v Radomyšli a autorce Babičky věnoval čtyřicet let života, čtrnáctisvazkové Dílo Boženy Němcové, knihu Božena Němcová a světská krása, studii o jejím muži, Karlu Němcovi a nedokončený Život Boženy Němcové. Konec života strávil ve Strakonicích.

Idylický šlechtický život Březenských v Pohorské vsi, z počátku 19. století, nepovedeně zfilmovaný roku 1928, je ideálem. Život pánů Albínů z Helfenburka, jak jej v románu Majestát Rudolfa II. (1871) zachytil Josef Svátek, tvrdou realitou rudolfínských a předbělohorských Čech, stojící za zfilmování. Spisovatel, žurnalista a badatel v historických archivech, známý spíše sepsáním Pamětí kata Mydláře, přinesl na pozadí náboženských nepokojů zauzlovaný příběh násilí, vražd, únosů, lásky, jedu, tajných mstitelů, podzemních chodeb, úskoků a léček. Začíná r. 1585 v Prácheňském kraji, na mocném hradu Helfenburk u Bavorova. Výrazné role hrají sousední tvrz Tourov, Pražské předměstí u Vodňan (Pražák) a zejména rodová kostelní krypta na hřbitově v Blsku (Bílsko). Příběh rytíře Hrobského, hlásícího se o strýcem zcizený rodový majetek, pokračuje na dvoře Rudolfa II. v Praze a končí opět na rodném Helfenburku. Deset let následného štěstí je zakončeno zcela nerománově, vyvražděním celé rodiny rytíře Hrobského, nyní již Viléma z Helfenburku a zničením hradu vírem třicetileté války.

Josef Svátek miloval studium v archivech. Psal podobným stylem jako slavný francouzský spisovatel Alexandre Dumas (1802-1870). Vzal příběh a „napasoval“ jej na dobové reálie a na konkrétní místo, včetně lesních cest, křížů v krajině apod. Krajinou příběhu zřejmě „kovaného Pražáka“ Svátka provedl vrstevník a přítel ze studentských let, básník a spisovatel Adolf Heyduk, žijící tehdy v Písku. Mimochodem, podobně jako Božena Němcová, jeho „kolegyně „ z almanachu „Máj“, velký propagátor česko-slovenské vzájemnosti. Turistika a poznávání zajímavých míst bylo koncem 19. století velmi oblíbené. Básník Heyduk své zážitky z putování Prácheňskem později zhmotní v prozaických Vzpomínkách literárních. Romantický rožmberský Helfenburk, s výměrou skoro 1,30 ha, patřící k naším největším zříceninám, byl a dodnes je, atraktivním výletním místem. Zaujal i „prvního českého turistu“, romantického básníka K.H. Máchu. A útlocitné duše snad uklidní, že byl pustý již koncem 16. století, takže románový příběh o pohnutých osudech pánů Albínů, kteří nikdy neexistovali, je opravdu autorovou fantazií.

Piknik na hradní zřícenině helfenburské, využil k osudové zápletce svého románu Tiché vody (1875), pozdně romantický spisovatel Bohumil Havlasa. Dnes je téměř neznámý, ale ve své době patřil rodák z Bavorova, který prožil mládí ve Strunkovicích nad Blanicí na Vodňansku, k velkým nadějím českého románu. Milovník Karla Hynka Máchy začínal ne příliš úspěšně u ochotníků ve Vodňanech. Psaní mu šlo lépe. Zaujal reportáží Listy ze šumavských hvozdů, o stavu šumavských lesů po vichřicích roku 1870, která by určitě byla aktuální i dnes. Byť ji pojal spíše jako policejní román. Pošumavskou krajinu s bohatou historickou tradicí zobrazil i v románu Kněz Jan o Mistru Janu Husovi. Psal do Lumíru, Světozoru, přispíval Matici české, navštívil Francii a jako válečný zpravodaj pobýval s přítelem, spisovatelem Josefem Holečkem, na Balkáně, při povstání Černohorců (1875).

Odpočinek využil k napsání Tichých vod. Vrátil se do krajiny dětství a románovým jazykem, pod vlivem dojmů z Francie, zpracoval opravdový (1866) tragický příběh ze zámečku a panství Dub u Prachatic, schouleného pod helfenburským hradem. Název vychází ze zdánlivě klidné atmosféry na zámečku barona z Königsberku (ve skutečnosti baron von Henikstein), kam přijíždí mladá klášterní schovanka Amata –Valerie, také „tichá voda“. Zámecký lékař Sylvín Vlček, je ve skutečnosti otec Bohumila Havlasy, ušlechtilý člověk. Opakem je setník Binelli, účastníkem mexického dobrodružství císaře Maxmiliána (1867). Autor do příběhu zasadil i sám sebe, jako malého rusovlasého Milana (Bohumil), syna doktora Sylvína.

Místy až kýčovitý obrázek („…jsi neopatrna, drahá neti…“ apod.), je postupně rozvracen tlumenými vášněmi (směnky, nevlastní dítě, milenka, souboj) až k tragické smrti Amaty a prodeji panství. Při popisu událostí Havlasa výrazně uplatňoval popis a pocit okolní krajiny i zámeckého parku, se zaměřením na melancholii oblohy v závislosti na gradaci příběhu. Popisuje místa důvěrně známá i konkrétní existující postavy. Důležitou roli hraje socha Marie Dolorosy (Marie Bolestná), stojící při silnici do Dubu. V současnosti je zámečku ve stylu anglické gotiky, donedávna střednímu učilišti, navracen pracovitými majiteli bývalý lesk a z opravených interierů i parku znovu dýchá atmosféra předminulého století.

Autor projevuje i silné vlastenecké cítění ke kraji, který zrodil největší muže národa, velikány světa, Jana Husa a Petra Chelčického. Při návštěvě krajiny pod Helfenburkem určitě navštivte i Strunkovice nad Blanicí, kterým se dodnes občas říká Mexiko, na paměť pětadvaceti zdejších vojáků, kteří se zúčastnili mexického tažení císaře Maxmiliána. Jako voják skončil i Havlasa. Po vypuknutí rusko-turecké války (1877) odjíždí opět jako válečný zpravodaj Světozoru na Kavkaz. O pouti v Bavorově se s ním přišel rozloučit i Jan Neruda, který Tiché vody velice chválil. V Alexandropoli vstupuje do jezdeckého pluku kozáků, ale po pádu z koně umírá v nemocnici na tyfus. Jak podobný osud s K.H.Máchou, který umírá (1836) také v nedožitých 26 letech, v litoměřické nemocnici na cholerinu…

Přátelé umělci mu na rodném domku odhalí r. 1886 pamětní desku. V rámci neokázalého setkání se do krásné jihočeské krajiny osudově zamiluje jeden z největších českých básníků a spisovatelů konce 19. století, Julius Zeyer….Ale to již bude jiné povídání…

Tak vidíte, jak modrá krev bouřila v procesu národního obrození i v následných románových dílech na Prácheňsku. Můžeme se na historickou úlohu šlechty dívat z jakékoli pozice, zaujaté či nezaujaté, ale vždycky nás noblesou, sentimentem nebo bezohledností vrátí do pohádek, starého Rakouska –Uherska, filmů pro pamětníky nebo, jako v případě nedávného prezidentského klání, i do aktuální žhavé politické současnosti…

A myšlenka na závěr, když se v románu Pohorská vesnice dohadují dva sousedé o výhodách pašování:
„Výměna zboží ha požitku z jedné země do druhé muší být, hale nechat ve psí domácí vejrobky je nepravé, k čemu chodit k súsedovi pro mlíko, když ti doma krávy dojí ?“

Tohle napsala Božena Němcová před téměř 160ti lety…

Soutěžní otázky č. 3
3.1. Co je Matice česká ?
3.2. Jaký vztah měl císař Maxmilián I. Mexický a rakouský císař František Josef I. ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 11. března 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice, v redakci Strakonického deníku nebo ve Šmidingerově knihovně.

Správné odpovědi:
1.1. Styl života, spočívající v rozumném využívání přírodních zdrojů.
1.2 Populární, velmi dobře se prodávající kniha.
2.1 Zoologická věda, zabývající se životem ptáků.
2.2 Tuberkuloza

Výhry získávají: Jana Kohoutová, Anita Maroušková, Zuzana Holubová, Eliška Kropáčková, Vít Voříšek a Kateřina Šindelářová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí, 3. patro, číslo dveří 6312

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
1. března 2013