2. Temno a počátky národního obrození

aneb Není páter, jako páter

Bohuslav Balbín (1621 – 1688) Rozmanitosti z historie království českého
Antonín Koniáš (1691-1760) inkvizitor
Josef Kovář (1779-1848) nálezce RKZ
Václav Krolmus (1790-1861) Staročeské pověsti, zpěvy
Jan Vlastislav Plánek (1789-1865) písmák
Josef Šmidinger (1801-1852) apoštol české knihy

„A ještě jednu postavu si vyvolejme z probuzeneckých Strakonic.Nad belhavou chůzí vidíme vznícenou souchotinářskou tvář pátera Josefa Šmidingera, vracejícího se z apoštolské pouti pro českou knihu. Kolik vsí a dvorů asi prošel, na kolika školách a farách se zastavil tento neúnavný churavec, aby získal členy pro Matici českou nebo předplatitele na Jungmannův Slovník… (L.Stehlík, Země zamyšlená I, s. 272)

Odešla víru nijak dramaticky nehrotící renesance. Přišla Bílá hora a následná rekatolizace. Po celé zemi hořely, pod dohledem fanatických jezuitů v černých pláštích, hranice aktuálně „kacířských“ knih. Ale i v řadách Tovaryšstva Ježíšova byli výjimky. Kněz Bohuslav Balbín se symbolicky narodil v roce, kdy na Staroměstském náměstí padly hlavy odbojných českých pánů. Ve víru třicetileté války vyrůstal relativně v poklidu, až do roku 1848, kdy při posledním útoku Švédů hrdinně bránil, s kolegy studenty z jezuitské koleje Prahu. Pozdější misionář, historik i pedagog, se svou obhajobou českého jazyka a české historie řadí k nejvýznamnějším postavám českého baroka.

Bezesporu i pod vlivem milované Hájkovy Kroniky České, přečtené již v sedmi letech. Není divu, jeho praděd, Jan Balbín, byl, spolu s Václavem Hájkem, členem slavné Hodějovské družiny na Řepici. Při studiu si Bohuslav oblíbil vycházky a přírodu, což uplatnil v nejrozsáhlejším díle, Rozmanitostech království českého (1679), částečně sepsaném v  Klatovech. Mělo čítat dvacet svazků. První pojednává o přírodě, druhý o obyvatelích, třetí o místopisu Království Českého, atd. Stať o ptactvu je naším nejvýznamnějším ornitologickým historickým dílem a Balbínův řádový bratr Jan Viktorín prvním českým ornitologem. Když odmyslíme duchovní rozměr díla, svaté a zázraky, jsou Rozmanitosti zajímavě pojatým turistickým průvodcem.

Na Strakonicku doporučuje k návštěvě dvě přírodní pamětihodnosti, zázračné studánky. První pramen léčivé vody, mezi Podsrpem a Řepicí, vytékal z vápencové skály u Slaníku. Musel být hodně známý, když se dostal mezi pamětihodnosti Českého království a škoda, že slaničtí jej zatím znovu neprobudili. Spí nedaleko jejich krásné památné lípy, vysazené r. 1848 na paměť zrušení roboty. Lépe dopadl druhý pramen, popsaný jako "léčivý pramen, který byl vykopán pod vedením a na příkaz anděla na strakonickém panství rytířů Maltézanů u vsi Krtů. Zázraky tohoto pramene prý dosvědčuje mnoho svědků". Podle pověsti vytrysknul v místech, kde se anděl křídlem dotknul země. Obdržel jméno Bělička a klenou se nad ním krásná boží muka. Chemický rozbor v r. 2007 prokázal léčivé vlastnosti díky vyššímu obsahu síranů a vápníku. Krtská kronika zaznamenává poděkování zázračné vodě od francouzských vojáků, kteří zde prožily zimu roku 1741-42, při válkách o dědictví rakouské. Místní si pramen hlídají. Důkazem je pozdvižení na podzim 2012, kdy doslova během několika desítek hodin, byla jejich nátlakem změněna necitlivě vyhloubená trasa pro odvod dešťových vod z lomu kolem studánky.

Balbín doporučuje také Hvožďany na Blatensku, kde si na vrchu Javorým vystavěl poustevnu a později kapličku zbožný zchudlý rytíř. Kaple s obrazem Panny Marie Javorské, významné poutní místo, byla zrušena v době císaře Josefa II. a je škoda, že k ruinám nezabloudí odbočkou turistická značka z blízké červené trasy. V Rozmanitostech zazní i příběh Přibíka Kocovského, který r. 1421, při obléhání hradu Rábí, připravil husitského hejtmana Jana Žižku, o druhé oko. Přibík pocházel z rozvětveného rodu Koců z Dobrše, jehož prapředek zachránil knížete Oldřicha před dravou zvěří u studánky pod Dobrší.

Zemřel jezuitský kněz Balbín, symbol záchrany českého jazyka a o tři roky se narodil symbol opačný, pozdější jezuitský kněz Antonín Koniáš. Při misijních a kazatelských cestách, hlavně ve východních, jižních a západních Čechách, zabavil přes 30.000 knih, většinou českých. Mnohé skončily na hranici, mnohé v klášterních knihovnách, v oddělení Libri prohibiti, knihy zakázané. V rámci rekatolizační činnosti sepsal knihu Klavis, Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající (1729). Zakazuje v ní téměř všechnu českou literaturu od husitské doby do Bílé hory i literaturu exulantskou. Ve farních kronikách a zápisech některá putování obávaného, fanatického „pátera Koňase“ po našich místních končinách vysledujeme. Po Blatensku r.1745, se střediskem na sedlické faře, nebo po Vodňansku r. 1757, kdy nějaký čas sídlil, určitě k velké neradosti místních, na faře v Elhenicích (dnes Lhenice).

Temno se na konci 18. století rozsvěcuje. Podnětem je řada osvícených reforem císaře Josefa II.. Sice ruší nevolnictví (1781), ale zároveň míří, hlavně jazykovými a centralizačními nařízeními, proti české řeči a národu. Přichází doba národních buditelů. Roku 1817 je nalezen Rukopis Královedvorský. O rok později, na zámku Zelená hora u Nepomuka další spis, Libušin soud, později zvaný Rukopis Zelenohorský. Nálezce, zámecký úředník Josef Kovář pochází z Radomyšle, kde jej na rodném domku připomíná pamětní deska. Po odevzdání nálezu však přichází o práci. Přes nekončící spory o pravosti Rukopisů, se ve všech oblastech kultury staly trvalou inspirací národního obrození.

Strakonice se dočkávají i úsměvného vysvětlení svého jména. Další vlastenecký páter, Václav Krolmus, píše Staročeské pověsti a městu na soutoku Otavy a Volyňky přisoudí pojmenování podle množství ptáků – strak. Město v té době stojí v čele obrodného procesu. Z Vlachova Březí od Prachatic sem za obživou přichází truhlář, písmák a ochotník Jan Vlastislav Plánek. Vlasteneckými postoji výrazně ovlivňuje mladšího přítele, Františka Ladislava. Nebýt Plánka, možná by Čelakovský nikdy nezačal psát česky. Pokud by vůbec začal psát. Oba přátele můžeme spatřit v hovoru v expozici strakonického Muzea středního Pootaví, u původní dřevěné knihovny truhláře Plánka. Strakonickou vlasteneckou skupinu navštěvují velcí vzdělanci doby. Josef Jungmann nebo Jan Evangelista Purkyně objevují na Podskalí klid Plánkovy jeskyně (dnes ji hlídá podskalský vodník) a na loďkách krásy řeky Otavy. Milé chvíle hereckého mládí tu prožije dramatik J.K.Tyl, který z místní pověsti o dudákovi vytvoří životní dílo. Plánek píše své Zápisky, je aktivní v revolučním roce 1848 a zůstává pravým vlastem. Kromě Čelakovského je vzorem i jeho studijnímu příteli, o dva roky mladšímu strakonickému rodáku, Josefu Šmidingerovi.

Šmidinger z píseckého gymnázia odchází studovat do Prahy. Účast ve studentských bouřích r. 1825 (zde měl poznat Josefa Němce, později manžela B. Němcové) však zaplatí odvodem na vojnu. Odsud jej vysvobodí až chatrné zdraví (souchotiny) a vystuduje na kněze. Vlastenecké smýšlení projevuje coby učitel ve Strakonicích i vychovatel ve vlasteneckých rodinách na pošumavských zámečcích, u Dlauhowesských v Němčicích a u Šafaříků v Tažovicích. Stává se šiřitelem české knihy, po celé oblasti jihozápadních Čech. Prochodil krajinou stovky kilometrů, v dlouhém kabátě se všitými kapsami, skrývajícími české knihy. Aktivně pracoval i v Matici české, iniciativně, v předstihu pořádal sbírku na vybudování Národního divadla. V rodných Strakonicích založil r. 1843 knihovnu, nesoucí po zásluze jeho jméno a letos slavící 170. výročí činnosti. Pamětní deska je ale umístěna na budově spořitelny na Velkém náměstí, kde stával Šmidingerův rodný dům.

Nikdy nenapsal žádný román, ale románovým hrdinou se stal hned několikrát. Alois Jirásek jej zvěčnil jako pátera Matouše Vrbu v románu F.L. Věk. Děj při tom posunul o jednu generaci národních buditelů vzad. Coby páter Kovařík vystupuje v románu Františka Heritese, Tajemství strýce Josefa. A pod skutečným jménem dožívá v podbrdských Hostmicích, v románu Zaťatá pěst Václava Kaplického. O těchto románových rolích „apoštola“české knihy“ budeme ještě mluvit. Když jsme u Aloise Jiráska, využil ve svém slavném románu Temno i postavu Antonína Koniáše. Vylíčil jej velice realisticky, v kontextu doby, jako člověka, který pod vlivem ideologie plní svůj úkol a považuje jej za správný. Bohužel, stále se setkáváme s fanatickým plněním úkolů pod vlivem ideologií a snad jednou pochopíme, že nikdy neexistuje jen jediná správná cesta…

Krajina Prácheňska je více než kterákoli jiná protkána cestičkami národních obrozenců, neúnavně putujících a prošlapávajících českému jazyku znovu čestné místo na slunci. Nesmíme na ně zapomínat, protože každá stavba potřebuje nejprve pevné základy. A hlavně, není páter, jako páter…

A závěrem myšlenka J.V.Plánka pro Národní výbor v Praze z roku 1848: „Řemeslníkům by se mělo daněmi ulehčit, aby v zemi každý obecní břímě nesl…“
Není tahle myšlenka stále aktuální …?

Soutěžní otázky č. 2
2.1. Čemu nebo komu se věnuje „ornitologie“ ?
2.2. Jak se projevuje nemoc „souchotiny“ ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 4. března 2013, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice, v redakci Strakonického deníku nebo ve Šmidingerově knihovně.

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
24. února 2013