Soutěž 5.týden - Lázně Svatá Anna u Kraselova

“Celé Pošumaví je samá Svatá Anna. A v každé vsi uvidíme nějaký krásný domovní štít a nikde není rozhozeno tolik zbytků starých tvrzí a zámečků jako tady. Vytvářel se tu zvláštní typ drobné šlechty, nazývané kobylkáři, z nichž Kraselovští vymyslili i pověst, dávající zdání historie, aby jí podtrhli svou rodovou starožitnost.”
(L. Stehlík, Země zamyšlená,1986, s. 223)

Kdepak Kraselovští. Pověst o velmi starém původu obce, sahajícím až do 11. století, má na svědomí český kronikář, známý fabulátor Václav Hájek z Libočan. Jeho hrdina Krasel údajně odešel od své nevěrné koketní ženy Řepice do lesního okrsku zvaného Lov, usadil se zde a jméno nově vzniklé osady bylo na světě. Kdo nevěří, ať tam běží, vzorně vedená kronika obce Kraselov ví své.

Stejně jako to, že ve středověku byla poblíž založena malá osada, nejprve zvaná Lhota nožířská (nebo hrnčířská), jejímž majitelem byl do roku 1594 i známý jihočeský český kavalír Petr Vok z Rožmberka, coby majitel blízkého helfenburského panství, později Lhota Pechlátova a od 18. století Lhota u Svaté Anny. Poslední jméno získala díky blízkosti barokní poutní kaple Svaté Anny, vystavěné r.1682 majitelem panství kraselovského a němčického, Janem Ignácem Dlauhoweským na blízkém Chloumku, s krásným výhledem do krajiny. Z hlediska náboženství byla Svatá Anna vždy patronkou vdaných žena a také patronkou nemocných a proto byla zdejší kaple vystavěna u pramene vody, který už dlouhá léta předtím přinášel úlevu a uzdravení mnohým nemocným.

Poutní místo věhlas zázračné vody ještě rozšířilo, takže o sto let později, roku 1761 tu další majitel panství, Josef Jan Chanovský, nechal dokonce postavit lázně. Do té doby museli návštěvníci bydlet ve Lhotě, kde býval menší zámeček, zvaný Dobrá Voda, nyní byla vystavěna lázeňská budova pro lázeňské hosty a od studně s léčivou vodou ke kapli Svaté Anny vysazena lipová alej. Lázničky se staly vyhledávanými především při dně a revmatismu. Určitě se tady léčil i sám majitel panství. Možná na doporučení svého osobního lékaře, kterému později celé lázně daroval. Těžko říci, zda to byl uvážlivý krok, protože lékař je nechal zpustnout a později prodal. Nabízí se otázka, zda se tak nestalo záměrně, neboť jen osm let před založením lázniček u Kraselova byly založeny lázničky u Svaté Anny u Horažďovic, klientela nebyla zase až tak rozsáhlá a lékař právě z Horažďovic pocházel ... Ale to jsou opravdu jen spekulace.

Naštěstí v polovině 19. století byly “Svatoanennské, kraselovské” lázně krásně opraveny, přestavěna lázeňská budova, voda ohrazena a přikryta, zřízena kuchyň, koupelny, sklad němčického piva, vodovod, vany i zahrada se vším pohodlím, jak opět dokládá kronika obce Kraselov a návštěvníci si mohli dosyta užívat ticha, čistého vzduchu a léčivé vody krásné pošumavské krajiny.

Bohužel, dvacáté století už tak štědré k přírodnímu bohatství nebylo. Zachoval se sice poutní kostel na Chloumku, zachovala se vzrostlá lipová alej i krytá studna s léčivým pramenem, ale lázně již nenávratně patří minulosti. A tak trochu symbolicky se příběh zdraví dávající vody uzavírá roku 1954, kdy je voda ze studně u lázně v rámci stavebních úprav zavedena na blízký hřbitov...

Svým osudem a historií se lázničky u Kraselova nejvíce přibližují jihočeské Bechyni, která také zaujala kronikáře Hájka a umístil sem Libušinu lázeň. Další spojitost lze nalézt v postavě Petra Voka z Rožmberka, který Bechyni, stejně jako Lhotu u Svaté Anny vlastnil. Shodou okolností se i léčil v železitých lázních zvaných Svatá Anna, ovšem u Nových Hradů. A posledními společnými znaky jsou určitě podhorské podnebí s čistým vzduchem (přestože nadmořská výška Bechyně je pouze 423 m nad mořem, kdežto u Svaté Anny kolem 600 m nad mořem) a léčení revmatismu a poruch látkové výměny pitnou kůrou i koupelemi .

Samotná Bechyně je jedním z nejstarších lázeňských míst v Čechách, neboť pacienti se zde léčili již v 16. století. Pověst říká, že léčivý pramen, bohatý na železo, vytryskl v místní stodole při hledání pokladu. Dnešní hlavní budova Libušiných lázní pochází ze začátku 20. století. V šedesátých letech došlo v souvislosti s výstavbou vojenského letiště k narušení podzimních vod a nejsilnější pramen zmizel, takže v současnosti je hlavním léčivým prostředkem prostá ostřico-rákosovitá slatina z blízkých Borkovických blat u obce Komárov, jejíž zásoby by měly vystačit nejméně na 500 let.

Tím se podobá druhým proslaveným jihočeským slatinným lázním, Třeboni, mimo jiné městu také výrazně spjatému s životem Petra Voka. V Bechyni renesanční milovník svou životní dráhu samostatného hospodáře otevřel, v Třeboni naopak tutéž dráhu uzavřel. Mezi těmito úseky života si určitě našel čas na návštěvu malého panství na Podlesí a ochutnání léčivé vody z pramene u Svaté Anny. Určitě mu tady bylo hezky na duši, jako každému, kdo sem zavítá i dnes...

A co nám o bývalé lázeňské vodě u Svaté Anny prozradily rozbory?
Nejprve nutno říci, že jako u jediného pramene máme k dispozici i rozbory z poloviny 19. století. Podle nich obsahuje solnan vápenatý, draselný, dvojuhličitan vápenatý, hořečnatý, jod, hořčík, síran hořečnatý, křemičitany, organické látky a vzduch.

Dále máme k dispozici základní rozbor z května roku 2005 a pak kompletní rozbor z února 2006. Rozbor z roku 2006 rozhodně nepotvrzuje vyšší obsah hořčíku a vápníku, spíše naopak. Doporučená hodnota hořčíku, dle normy pro pitnou vodu je 20 mg/l, ve vzorku je však obsaženo pouze 13 mg/l, u vápníku je doporučená hodnota 40 mg/l, kdežto ve vzorku je hodnota mírně nižší (34 mg/l). Z toho rezultuje tvrdost vody 1,4 mmol/l, což ji řadí mezi vodu středně tvrdou. Díky podloží jde o další vodu kyselou, s pH 6,1.

Mírně nadlimitní je obsah radonu 57 Bq/l, ale opět jde o vodní zdroj v neuzavřeném prostředí, kde jeho vliv jako případné zdravotní riziko je minimální.

Co se týče bakterií, nebyly zjištěny žádné, což však může být dáno odběrem vodu v zimním měsíci. Zde je zajímavé srovnání se vzorkem z května 2005. U něho již bylo zjištěno 33 KTJ (kolonie tvořící jednotku) ve 100 ml koliformních bakterií a 1 KTJ/100 ml u bakterií Escherichia coli.

Množství dusičnanů 64 mg/l normu pro pitnou vodu (50 mg/l) mírně převyšuje, takže výsledný posudek říká, že : Vzhledem k překročení nejvyšších mezních hodnot, daných vyhláškou č. 252/2004 Sb., může být tato voda využívána jako voda pitná pouze po projednání a vydání výjimky orgánem ochrany veřejného zdraví, přičemž překročení limitní hodnoty je poměrně nízké a je doporučeno provést u zdroje opakovanou kontrolu obsahu dusičnanů. V tomto kontextu je zajímavé, že vzorek z května 2005 obsahoval dusičnanů pouze 34 mg/l !

Pramenu kdysi léčivé vody u Svaté Anny u Kraselova by tedy určitě prospělo vyčištění a úprava nejbližšího okolí studny, protože ačkoli využití vody jako pitné je výše uvedeným rozborem limitováno, přesto jde o významnou přírodní a svým způsobem také kulturní památku daného území a z těchto pohledů by k ní mělo být přistupováno, pro připamatování dalším generacím.

5. soutěžní otázka na 15.3. 2006:
1) Kdy žil Václav Hájek z Libočan a znáte alespoň dva jiné české kronikáře?
2) Co je to vlastně rašelina ?

A jedna mimo soutěž pro mateřské školy:
Co vyrostlo Křemílkovi a Vochomůrkovi, když zalévali “verbaskum” ?

Na otázky je možno odpovídat do úterý 21.3. 2006 včetně, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice.

Z důvodu proběhlých jarních prázdnin bude vyhodnocení 3. dílu soutěže provedeno až příští týden.

Text a foto : Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP