9. Zámecké parky Pošumaví: Tažovice, Vojnice, Němčice, Čestice

„Musil jí slíbit, že v Tažovicích zřídí zahradu, která by jí stále připomínala její francouzský domov. Rozjeli se do Čech architekti, zahradníci a sochaři, zřídili kašnu a jiní „wasserkunsty“, na balustrády před zámečkem postavili aleje soch, na okraje zahrady zasadili lipky a buky pro stinná loupí a vystavěli gloriet, zakončený kamennou lvicí a dvěma korouhvičkami. Šelest krinolíny a šepot francouzských veršů ozvaly se mi nad horkou červení rozkvetlého ibišku syrského. Co mi to připomíná? -To je přeci Watteau, ale jak ho umístit do zapadlé pošumavské vesnice?..." (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 259)

Známé přísloví Cherchez la femme čili Za vším hledej ženu našlo v Tažovicích svůj dokonalý předobraz nejen zemí původu. Český šlechtic a diplomat Jan Markvart Koc z Dobrše tolik miloval svou vyvolenou, že jí v druhé polovině 18. století vybudoval v pošumavských Tažovicích pohádkový zámek se zahradou, připomínající sladkou Francii. A Francií té doby vládlo rozmarně líbivé a koketní rokoko. Kudrlinky, květinky, lehká melancholie, pastýřské idylky a upravené zámecké zahrady s umělými jeskyněmi (grottami), sochařským návratem k antice, kaskádami, vodotrysky i bludišti, vyjadřující dobovou představu ráje a ideálního světa plného harmonie.

Tažovická třístupňová zahrada o výměře přes dva hektary je přísně symetrická na osu, tvořenou věží zámečku a dnes již téměř třistaletou památnou Francouzskou lípou. Jan Markvart Koc, šlechtic s titulem svobodný pán čili baron, jinak krajský komisař Loketského kraje, pod ní mnohokrát „loudil“ políbení od své milované choti. Kdyby věděl, mohl jí vyprávět, že na místě tažovického zámku stávalo v 10.století hradiště mladší doby slovanské a později gotická tvrz rodu bojovných Tažovců (ze staročeského jména Tas). Od konce 16.století přicházejí Kocové, jeden z nejrozvětvenějších rodů jihozápadních Čech a barokní přestavbu pečetí kamennou kašnou na čestném nádvoří zámku z letopočtem 1688.

Rokoková (též „pozdně barokní“) terasová zahrada vznikla obrovským nákladem 280 000 zlatých a byla ve své době technickým i uměleckým unikátem (viz úvodní citát). Okrasnou část se sochami z antické mytologie z dílny rodiny Platzerů, doplňovala štěpnice, bažantnice i rybníčky na drobné vodoteči. Nechyběla ani zimní zahrada se skleníky a trojstupňový areál ukončovala vysoká opěrná zeď s kaskádovým glorietem, nazývaným pro množství hvězdiček v modré klenbě „V nebi“. Těžko říci s jakými pocity sám Jan Markvart (zemřel 1785 ve věku 47 let) celé panství, z důvodu totální zadluženosti roku 1776 prodává… Inu láska…

O dalších sto let později následuje úprava ve stylu přírodního anglického krajinářství, obohacující zahradu o cizokrajné dřeviny (dnes památný Tažovický platan a jinan), krásné magnólie, červené duby i kavkazskou jedli. Uchovává si stále krásnou tvář, ale znárodněním v 50.letech 20.století přechází do majetku státních statků. Divná doba. V roce 1966 památkový ústav vyhodnocuje Tažovice jako třetí nejvýznamnější památku v rámci historických zahrad jihočeského kraje, hned za Českým Krumlovem a Lnářemi. V roce 1968 je rozhodnuto v jihozápadní čtvrtině areálu vybudovat bytový dům pro potřeby pracovníků státního statku… Historická celistvost a kompozice je nenávratně porušena. Kde jsou historici a památkáři… ?

Roku 1976, ovšem nikoli zásluhou státních statků, začíná poslední velká rekonstrukce, se snahou obnovit původní rokokovou úpravu, v návaznosti na rekreační využívání zámku. Myšlenka krásná, ale z dnešního pohledu ne příliš šťastná, protože veškeré dřeviny ozdobné části parku byly vykáceny a došlo i na zavezení druhého rybníčku (první, „Šterna“, čili „Hvězda“ byl již součástí areálu bytovky). Během deseti let se park změnil k nepoznání. Neúnavnou mravenčí prací zahradníků a zedníků byl obnoven čestný dvůr s kašnou, bažantnice, štěpnice i zimní zahrada. Opravdovou chloubou, obdivovanou všemi návštěvníky i rekreanty se staly dva partery s habrovými špalíry a buxuso-tisovými květinovými záhony. Třetí, prostřední pater, navržený ve stylu květinových ornamentů kroměřížské Květné zahrady, však již realizován nebyl.

Rekonstrukční práce přerušilo restitučním vyrovnání v devadesátých letech a přes snahu o pokračování, je osud jedinečné tažovické zahrady stále ve hvězdách. Doufejme, že, neuvěřitelná síla zdejšího genia loci přežije nepřízeň osudu a o tažovickém zámku a zahradách se bude znovu hovořit a psát jako o „Versailles v Pošumaví“…

Spolu s panstvím tažovickým vlastnili Kocové z Dobrše i přiléhající panství ohrazenické, jehož součástí byla tvrz ve Vojnicích. V důsledku sňatkové politiky Koců přešla do majetku rodu Branišovských, jak dokládá vytesaný alianční (sdružený) znak Koců a Branišovských na již zmiňované kamenné kašně zdobící čestné nádvoří tažovického zámku. Branišovští přestavěli vojnickou tvrz na zámeček, ke kterému ve 2. polovině 19. století přibyl romantický park anglického stylu o výměře necelých 2,5 ha.

Díky relativní odlehlosti vojnického panství na nejzápadnější výspě strakonického regionu, potažmo jihočeského kraje a zejména díky neprovedenému znárodnění z důvodu zahraničních vlastnických vztahů, se zachoval nedotčený do dnešní doby. Je cennou ukázkou spojení okrasného a užitkového charakteru parku u drobného venkovského šlechtického sídla. Svým způsobem je také třístupňově založený. Prostory nejblíže parku vykazují typické znaky romantické zahrady, včetně rybníka, na němž dobové fotografie zachycují projíždějící se slečny se slunečníky. Navazuje ovocný sad, oddělený potůčkem od bývalé květnice a zelinářské zahrady.

Celý park, obehnaný kamennou zdí působí neuvěřitelným klidem a pohodou, podpořenou vzrostlými listnatými i jehličnatými dřevinami, z nichž dominují verpány. Zdá se, že majitelé měli pro verpány slabost, protože využili jejich odlišnosti od ostatních jehličnanů a v lesním komplexu Klokotív z nich vysadili, jen z oblohy viditelnou iniciálu svého příjmení, dvojité vé (W). Atmosféru dotvářejí menší rybníčky, jeden s ostrůvkem, altánky, skleník, oranžerie a v nejvyšší části zděný pavilon, sloužící původně jako malířský atelier či hudební pavilon. Vznosné heslo „Patriae et musis“, „Vlasti a múzám“ je dostatečně výmluvné, ovšem nezabránilo roku 2007 poškození stavby pádem stromu při orkánu Kyrill.

Vojnický zámeček s arkádovými chodbami, s nedalekým lesním komplexem Bloudím, ukrývajícím soustavu tří umělých jezírek, navozuje vnímavému návštěvníkovi různé asociace. Od Jiráskovy Lucerny nebo Zahořanského honu, přes „knížecí“ partie Babičky Boženy Němcové až po Čechovův Višňový sad, v ovocnářské, byť povětšinou švestkové části parku. A skrytý před spěchem a shonem dnešní doby si zachovává jemnou nostalgii Vančurova Konce starých časů. Je dobře, že jsou i takováto místa..

Pošumavské zámky a zámečky jsou často propojeny předivem vlastnických vztahů. Již zmiňovaný rod Tažovců vlastnil po husitských válkách, v osobě posledního známého člena rodu, Lvíka, panství němčické, kde později vyrostla renesanční tvrz rodu Chřepických, mimo jiné vlastnících právě Tažovice. Další přestavby se němčický zámek dočkal v 2.polovině 17. století a v 1.polovině 18. století se již mohl pyšnit francouzskou barokní zahradou, dokonce s kuželníkem, vyhlídkovým pavilonem a kamennou kašnou. Tehdejší majitel Felix Chanovský byl zkrátka typem renesančního činorodého člověka, potřebujícího reprezentaci a zároveň vynikajícím hospodářem.

Jako v mnoha jiných případech i zdejší pravidelný francouzský park se po napoleonských válkách změnil v romanticky krajinářský, ovlivněný módou z Anglie. Konfigurace svažitého terénu s protékajícím potůčkem byla ideální. Pravidelné cestičky zmizely, byly vysazeny nové dřeviny, zřízena sedátka, pavilony a v části parkové zdi vyhlídka na šumavská „panoramata“. Díky vodě přibylo jezírko pod zámkem, do něhož potůček mířil několika kaskádami, překlenutými kamennými mostky. Kompozice využila i studánku s mimořádně kvalitní vodou a skryla ji kamenným sklípkem, který ozdobila socha Panny Marie. Podle pověsti se na zámecké cestičce od parku ke studánce občas zjevuje nešťastná černá paní.

Nešťastná může být i z osudu celého zámeckého areálu, tolik připomínajícího osud areálu tažovického. I Němčice byly po roce 1950 vyvlastněny a začleněny do systému státních statků, využitím hospodářských budov, zatímco zámek sloužil jako Domov mládeže, ale naštěstí nebyly postiženy nesmyslnou bytovou výstavbou. Hospodaření státních statků se projevilo postupným pustnutím parku, zastavené až restitucí v devadesátých letech, po které následuje snaha o rekonstrukci. Park sice není přístupný veřejnosti, ovšem není pro ni ani uzavřen, takže je možné ochutnat vynikající vodu ze studánky Černé paní nebo obdivovat majestátní buky a douglasky, mezi nimiž se na svěží trávě popásají ovce. Obrázky připomínající oblíbené, trochu kýčovité až sentimentální pastýřské motivy rokokových malířů. Pohodovou atmosféru využívají i chovanci zdravotnického zařízení, umístěného v podzámecké správní budově. Rokovou idylou se vracíme do Tažovic, kde se zase ve spodní části zahrady prohánějí ztepilí koně. Tyhle dvě zahrady jsou zkrátka spojeny neviditelnou osudovou šňůrou…

Trochu stranou historicky významných zámeckých parků šumavského Podlesí zůstává areál zámku v Česticích. Nejspíš proto, že původní podoba romantického krajinářského parku z 1.poloviny 19. století (jak jinak), zcela zanikla při celkové rekonstrukci areálu v osmdesátých letech minulého století. Park založil v kraji velice populární hrabě Rey, který se však s panstvím musel nuceně rozloučit kvůli finančním spekulacím a dotvořil až následovník z rodu Canal di Malabaila. V současné době je vlastníkem městys Čestice a v zámku sídlí jeho úřad a známé, byť malé, regionální muzeum. Střízlivě upravený park s několika nádhernými dřevinami využívají nejen děcka z mateřské školy, ale například i chovatelé pro výstavy drobného zvířectva v rámci čestických poutí, nejkrásnějších poutí Pošumaví.

Jak vidno, i drobná venkovská šlechta dbala na reprezentaci a snažila se držet krok s dobou. Její zámecké parky jsou odrazem životního stylu, z kterého bychom si, alespoň v některých ohledech a teď mám na mysli hlavně klid, pohodu a umění odpočívat i v hektické době, měli vzít příklad.

Soutěžní otázky :
9.1. Mohl Watteau, pokud by ho Jan Markvart přivezl z Francie, namalovat veduty tažovické rokokové zahrady ? Co znamená veduta?
9.2. Jaký náš strom se nazýval „verpán“ či „lerpán“ a která část tisu je jedovatá?

Otázka mimosoutěžní:
Věděli by jste jaký film z poslední doby s Jiřím Langmajerem se odehrává, mimo jiné, v němčickém zámeckém parku?

Na otázky je možno odpovídat do středy 28. dubna 2010 včetně, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice !!!

Správné odpovědi na soutěžní otázky 8. dílu:
8.1 Odúmrť je majtek zůstavitele, který neměl žádné dědice ze zákona ani ze závěti. Dědictví tak přechází na stát. Benešovy dekrety je používaný souhrnný název pro dekrety prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše s mocí zákona v londýnském prozatímním státním zřízení, přijímané československou vládou v exilu. Šlo o náhradní řešení po dobu neexistence parlamentu. V roce 1945 byly vydány kontroverzní dekrety, spojené s konfiskací majetku Němců a Maďarů a osídlením půdy Němců a Maďarů. Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu.

Dekretů bylo 143.

Na dobu tzv. prozatimního zřízení ČSR připadá 45 dekretů , od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů.
Všechny dekrety presidenta byly dodatečně vyhlášeny za platný zákon tzv.ratihabovány.
8.2 Liliovník tulipánokvětý patří do čeledi šácholanovitých. Mělo by se říkat česky spíše lyriovník nebo lyrovník, protože jeho listy připomínají lyru. Květy jsou vzdáleně podobné květům tulipánu.

Mimosoutěžní otázka č. 8:
Pravý drak vystupuje například v pohádkách Princ Bajaja, Z pekla štěstí I. a II., Za humny je drak nebo Anička s lískovými oříšky.

Výherci 8. kola:
Knihu Toulavá kamera, tričko,čepici, hrnek, frisbee a samolepky s logem soutěže získává 8.A ZŠ Poděbradova, tričko, čepici, hrnek, frisbee a samolepky s logem soutěže Filip Volf ze ZŠ Povážská a Aneta Jungová z Blatné

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Text : Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
20. dubna 2010