9. Soutěž "Volyňka řeka (2.část) aneb Tam v zátočině je naše chajda malá…"


(k.ú. Malenice, Černětice, Nišovice, Volyně, Němětice, Strunkovice nad Volyňkou, Radošovice, Strakonice, Mutěnice)

„Strohý obrys Boubína vedl mne jižně Strakonic po vlnách kopců drsnatou, málomluvnou krajinou k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet a na žitných políčkách plál z prořídlého nízkého obilí chuďoučký planý mák.
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.213)

„Ve Strakonicích pod nábřežím zámeckým, které ohraničuje náměstí řečené Dubovec, vlévá se do Otavy její nejmocnější pobočka Volyňka. Zajímavo jest, že z mostu, který stojí několik kroků nad jejím ústím, lze spatřiti území, kde Volyňka temení.“ Takhle hezky popisuje soutok šumavských řek ve Strakonicích okresní školní inspektor Jan Dyk, v Popisu politického okresu Strakonického z roku 1922. A přestože náměstí řečené Dubovec je dnes pouze nostalgickou vzpomínkou, stále platí, že z mostu nad soutokem lze opravdu spatřit šumavskou kolébku řeky Volyňky, kterou jsme minule jako rozvernou Třeštilku opustili ve Lčovicích, kde vtéká na území Strakonicka.

Nejprve ji přivítají dynamicky se rozvíjející Malenice s bohatou přítomností i minulostí. Pocházel odsud přítel Mistra Jana Husa, Michal z Malenic řečený Čížek, na hřbitově je pohřben páter František Teplý (1867-1945), významný jihočeský historik i Josef Zítek (1832-1909), stavitel Národního divadla.

Řeka, rozložená v překrásném údolí, již za první republiky vábila letní hosty, tvořící jedinečnou svébytnou komunitu, skvěle zachycenou v Kronice národa lufťáckého v Malenicích, jejíž duch postřehneme i v díle dalšího malenického rodáka, režiséra Zdeňka Podskalského. Turisté neopomenou navštívit proslavený a funkční malenický hamr a možná se budou divit výstavnosti a úpravnosti obce vůbec. Svým způsobem za ni může řeka, a její „třeštivé“ nápady při povodních. Nedá si pokoj a nedá, tu zaplaví náves, tu široširé okolí, tu podemele železniční trať. Zkrátka stále je co dělat a vylepšovat.

Její nezbednost nejlépe dokládá další putování, nejprve kolem Jiříčkovy skály s malou jeskyní. Poprvé a naposledy změní svůj „stáleseverní“ charakter vytvořením tří zákrutů, kdy v prostředním ukryje černětický kamenolom, „dřímající“ problém okolní malebné krajiny, a pak již spokojeně kolem Nišovic přiběhne do města, jehož jménem se honosí.

Hned na okraji se spolupodílí na vytvoření technické památky, Volyňské plovárny. Výstavba ve 30. letech minulého století podle vzoru plovárny Barandovské v Praze byla opět podmíněna velkým rozvojem turismu a „letních hostů“, nacházejících v průmyslem takřka nedotknuté Volyni ráj na zemi. A duch kultivované doby nemohla ani tehdy, ani dnes narušit studená říční voda, připomínající, že Volyně se po právu nazývá „Branou Šumavy“. Opouštěje Volyni územím zvaným Na Valše zase řeka jemně upozorní na svou bývalou nepostradatelnost při zpracování (valchování) sukna z ovčí vlny.

Jinak lid lufťácký, kempinkový, stanový i chatový je vůbec typickým fenoménem především dolního toku řeky. S železniční tratí „Povolyňského expresu“, věrně kopírujícího valnou část toku, i historií sahající do počátků minulého století, připomíná mnohem slavnější českou řeku, Sázavu, která spolu s Berounkou a Vltavou stála u zrodu českého trampinku a následně tolik oblíbeného chatařství. A písničky o chajdách v zátočině, bílých peřejích a rozervaných skalách budou při večerních táborácích už navždy tyhle pionýrské a průkopnické doby, nejen na Volyňce, připomínat. Nyní již nově opravený mlýn v širokém údolí mezi Volyní a Něměticemi bude zase navždy připomínat úsměvné „potěmkinovské“ scény ze „slunečněsenové“ trilogie režiséra Zdeňka Trošky, zhlížejícího na řeku z výšiny svých rodných Hoštic.

Pod Něměticemi, v blízkosti bývalého hamru, posílí Volyňku vody pohádkového potoka Peklova a další chatová osada ji přivítá na úpatí kdysi mocného Hradiště mezi Liběticemi a Předními Zborovicemi. Bylo zbudováno již v době laténské (asi 6.stol. p.n.l.) a později využíváno Slovany jako jedno ze tří obranných hradišť, střežících zlatonosnou otavskou kotlinu.

V úseku od Volyně do Strakonic je řeka poznamenána výraznými „melioračními“ zásahy, spočívajícími v narovnání vodního toku na úkor bývalých meandrů, místy výrazně vykameněnými břehy a také v padesátých letech prosazovanou výsadbou topolových liniových porostů v rámci budovatelského hesla „milion topolů do přírody“. Jedno z budovatelských hesel také říkalo, že „kdo seje vítr, sklízí bouři“ a v případě Volyňky byla touto bouří povodeň v srpnu roku 2002, která všechny výše uvedené hříchy minulosti sečetla a podtrhla. Díky vyvráceným topolům zaplavením Radošovic a Mutěnic a díky narovnání toku rychlejším průběhem povodňové vlny, která si vyžádala dokonce lidský život.

Na okraji Strakonic zahrádkářské osady Stará Valcha a Barvínkov při řece symbolizují textilní tradici města, přes drobné valcháře, barevné punčocháře a exotické fezy vrcholící podnikem Fezko, špičkovým evropským výrobcem textilií pro automobilový průmysl. Nedílnou součástí území je i Blatský rybník, napájený náhonovou stokou Volyňky již od Mutěnic, v minulosti, spolu s řekou, významný obranný prvek strakonického hradu.

A v jeho stínu, jak je uvedeno na počátku, se jiskřivé šumavské vlny Volyňky, prozářené sluncem Světlé hory, v nedávné minulosti i právě aktuální fezárenskou barvou, smísí s tmavými, leč zlato přinášejícími šumavskými vlnami Otavinými, aby rukou, či spíše vlnou společnou a nerozdílnou, dále roznášely slávu šumavských řek do celého světa…

Nadmořská výška pramene (úbočí Světlé hory): 1 115 m n.m.
Nadmořská výška ústí (Strakonice, hrad): 388 m n.m.
Výškový rozdíl pramene a ústí: 727 m
Délka: 46 km
Plocha povodí: 413 km2
Průměrný průtok: 3 m3/s

Rozbory: E.coli Kolif.b. pH CHSK BSK5 Dusičnany Chloridy Dusík cel. Nerozp.látky
(KTJ/1 ml) (KTJ/1 ml) ( mg/l) (mg O2/l) (mg/l) (mg/l) (mg/l) (mg/l)
Lčovice 0 4800 8,0 5 1 6,0 21 3,7 méně než 1
Volyně 10 2300 7,9 5 1 7,0 21 3,7 - „ -
Strakonice 0 600 8,0 3 1 6,0 21 2,9 2

Řeka Volyňka tvoří přirozenou severojižní osu strakonického regionu a jde o typickou šumavskou říčku, později řeku, v minulosti hojně využívanou sklárnami, mlýny, pilami, hamry, valcháři, barvíři i pazdernami. Na dolním toku je výrazně pozměněna technickými úpravami koryta, což se neblaze projevilo při povodni v roce 2002. Z hlediska rozboru vody je patrné poměrně značné bakteriální znečištění a to již od horního toku, kdy je mnohem vyšší než na soutoku ve Strakonicích.

Soutěžní otázky :
9.1. Znáte alespoň dvě staré trampské osady na Vltavě, Sázavě či Berounce a staré trampské názvy těchto tří řek?
9.2. Jaký je normální průtok vody v Otavě a ve Volyňce před soutokem a jaký zde byl průtok o povodni v roce 2002 ?

Správné odpovědi a výherci na otázky 7. dílu:
7.1. Pekelec (zápecí) je prostor mezi kamny a pecí, případně hřeben hory.
7.2. Lhoty jsou ve středověku nově zakládané vesnice, na určité období (lhůtu) osvobozené od feudálních dávek a povinností. V okolí např. Kapsova Lhota, Tažovická Lhota, Švejcarova Lhota, apod.

Výherci 7. kola:
Knihu Toulavá kamera V., tričko, hrnek a samolepky s logem soutěže získává ZŠ Volenice,
tričko, hrnek a samolepky s logem soutěže získává Aneta Krausová, Přeborovice a Barbora Šmídová, Štěkeň

Ceny nutno vyzvednout na MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Smetanova ul.(bývalý okresní úřad), 3. patro, kancelář č.57, Ing. Šobr

Na otázky je možno odpovídat do úterý 13. května 2008 včetně, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice nebo v redakci Strakonického deníku.

Text a foto : Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
6. května 2008