8. Soutěž "Volyňka řeka (1.část) aneb Na Šumavě je dolina…"

(k.ú. Vimperk, Sudslavice, Bohumilice, Čkyně, Lčovice)

„Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali Třeštilkou.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.223)

A ti ještě starší než staří nazývali Volyňku na horním toku Helmbachem, čili Světlým potokem, potvrzujíce tím její rodiště v šumavské dolině pod kořeny mohutného smrku, na zalesněném úbočí Světlé hory v nadmořské výšce 1115 m. Přestože jsme jen deset kilometrů od Vimperka, jde o místo divoké, trochu strašidelné a trochu pralesovité, kde byl roku 1874 zastřelen poslední šumavský vlk. Pomníček je nedaleko pramene a nedaleko je také Alpská vyhlídka nad Černými Lady. Lada znamenají v mluvě střední Šumavy rozlehlá rašeliniště, na horní Šumavě nazývaná slatě a na dolní Šumavě luhy.

Než se ale čerstvě zrozený, zprvu vodopádovitě bujný pramen rozkouká, uzavře jej vykameněné jezírko Světlohorské nádrže, zbudované v 19. století jako zásobárna vody pro plavení dříví. Se čtyřmetrovou hloubkou, křišťálově čistou vodou a roztomilým německým jménem „Muckesinbachschwelle“, tvořící ideální podmínky pro život chráněné populace raka říčního i pstruha.

Pracovitost „mladé“ Volyňky je až neuvěřitelná. Na prvních třech kilometrech nejprve dřevo, ryby a raci, u Lipky, kromě vojenských záležitostí, zbytky sejpů po rýžování zlata a u Michlovy Huti cinkot skla z huti, pocházející ze 16. století. A ne cinkot ledajaký, protože sklářský mistr Michl objevil již v roce 1683 výrobu skla křišťálového! Pod hutí se Volyňka pojí s výše zmiňovaným Helmbachem a pokračuje dále k severu, což je vlastně jediný směr, který ji byl dán do vínku.

Před Vimperkem, městem pod Boubínem, proklouzne mezi dvěma vojenskými prostory a pozdraví se s hradem, dnes zámkem na příkré skále a s městem v údolí, v minulosti předůležitými strážními místy na říční křižovatce obchodních cest (Zlatá stezka) z Bavorska do Sušice a Prachatic. Na řece Volyňce docházelo ke křížení kultur již dávno před dobou starých Slovanů, jak dokládá nález denáru římského císaře Hadriána v jejím písku. A bez vody a říčního písku by nemohlo dojít k rozvoji sklářství, kdy v nedalekém Pravětíně je připomínána huť již v roce 1359 a je to první zmínka o šumavském sklářství vůbec. Stejně tak se Vimperk proslavil tiskařstvím a veškeré zajímavosti včetně zajímavostí přírodních lze najít v zámeckém muzeu. A nikoli náhodou je město sídlem Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava.

Stále severní směr a těsná blízkost železniční trati, fenoménu, silně připomínajícího proslulý Posázavský pacifik, dovede řeku k nádherné přírodní památce, Sudslavické lípě, se stářím přes šest set let a s obvodem kmene 12 metrů. Počíná se u ní více než tříkilometrový Sudslavický okruh, na jednotlivých zastaveních (mezi ni i Údolí Volyňky–zas to údolí :o)) přibližující okolní rozmanitou krajinu. Zajímavostí je jeskyně nad řekou, v níž byly prof. Woldřichem nalezeny (1879) hojné zbytky mamutů, nosorožců, medvědů, koní, apod., dnes uloženy v Národním muzeu v Praze.

Je až neuvěřitelné, že ve stejné instituci lze najít i zbytky tzv. Bohumilického meteoritu (největší část o váze 37 kg!), nalezeného v roce 1829 o tehdejší váze 57 kg rolníkem v jen kilometr vzdálených Bohumilicích. K nim nedočkavým krokem spěje vodní tok, aby tu téměř zdvojnásobil svůj objem díky vodám horské říčky Spůlky. Ta přináší po osmnáctikilometrové pouti pozdravy přes Stachy, Zdíkovec, Čábuze a Spůlku až z okolí Churáňova a při vyšším stavu vody je dokonce využívaná vodáky, ačkoli oficiálně je uváděna „sjízdnost“ Volyňky až od Čkyně.

Tohle pošumavské městečko se může pochlubit zachovalým židovským hřbitovem, zámečkem se sídlem obecního úřadu a výchozím bodem pro návštěvu Věnce, rozlehlého hradiště na vrchu Pržmo, pocházející již z laténského období, tj přibližně ze 6. stol. p.n.l. Naši předci tu nad obloukem řeky vybudovali s využitím přírodních skalisek nedobytnou pevnost, svého času dokonce považovanou za bájné Marobudum. Šlo však o další z mocných keltských hradišť, výrazně připomínající proslulý Obří hrad nad zlatonosnou Losenicí u Kašperských Hor, střežících jak exponované obchodní cesty, tak vstup a následně území zlatem oplývající otavské kotliny. U Lčovic se však v názvech U konopice, Valcha a Havrdů mlýn projeví spíše než odlesk mocných Keltů znovu Volynčina pracovitost, v prvním zpracování lnu na plátno, v druhém ovčí vlny na sukno a ve třetím zrna na mouku.

Vycházky kolem řeky ve Lčovicích (pomístně samozřejmě v „Elčoucích“) miloval Josef Zítek (1832 – 1909), nejvýznamnější český architekt 19. století a spolutvůrce Národního divadla. Po jeho vyhoření (myšleno divadla, ale přeneseně lze mluvit i o dnešním moderním termínu „syndromu vyhoření“ u architekta Zítka) a neshodách s architektem Schulzem o dostavbu, se přestal věnovat tvůrčí práci a přestěhoval se do zámečku ve Lčovicích, který si sám architektonicky upravil. Krásné prostředí Volyňska jej natolik očarovalo, že po své smrti byl pohřben v blízkých Malenicích.

Než k nim však řeka, v této oblasti pro svou náladovost často zvaná Třeštilkou doputuje, zalaškuje si ještě s místními, když rozdělí Lčovice na velikou část „vimperskou“ a úplně malou část „strakonickou“. A v laškování bude pokračovat i celé příští putování a zakončí jej až rozverným pohledem z místa svého „relativního“ zániku k místu svého opravdového zrození…

Nadmořská výška pramene (úbočí Světlé hory): 1 115 m n.m..
Nadmořská výška ústí (Strakonice, hrad): 388 m n.m
Výškový rozdíl pramene a ústí: 727 m
Délka: 46 km
Plocha povodí: 413 km2
Průměrný průtok: 3 m3/s

Celkové zhodnocení toku Volyňky včetně rozborů bude provedeno v 9. díle.

Soutěžní otázky :
8.1. Kdy bylo otevřeno Národní muzeum v Praze a kdy a kolikrát Národní divadlo v Praze ?
8.2. V jakém období žili na našem území mamuti, srstnatí nosorožci, a podobná zvířena ?

Správné odpovědi a výherci na otázky 6. dílu:
6.1. Perlorodka žije v chladných, čistých vodách, živí se filtrací vodního planktonu. Její larvy (glochidie) část života využívají jako mezihostitele pstruha potočního, v jehož žábrech žijí.
6.2. Vrátný=vedoucí plavby voru, musel mít vrátenský patent=osvědčení pro plavbu. Šrek=vorová brzda

Výherci 6. kola:

Knihu Toulavá kamera V., tričko, hrnek a samolepky s logem soutěže získává ZŠ Čestice,
tričko, hrnek a samolepky s logem soutěže ZŠ Bavorovská 8.A Vodňany a Kateřina Schwarzová, Strakonice

Ceny nutno vyzvednout na MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Smetanova ul.(bývalý okresní úřad), 3. patro, kancelář č.57, Ing. Šobr

Na otázky je možno odpovídat do úterý 6. dubna 2008 včetně, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice nebo v redakci Strakonického deníku.

Text a foto : Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
28. dubna 2008