8. Rybníky vzpomínající…


„Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune „lid polní“, už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se na hrázi dělící rybník Škaredý od Markovce a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípe kolo, koně se vzpínají. Ženy snímají z hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno. Všechno v pospěchu, udýchaně, bez zastavení.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s .294)

Česká vojenské historie nezná významnější rybníky nad Markovec a Škaredý u Sudoměře, kde statečný vzdor několika set „božích bojovníků“ na úzké rybniční hrázi v březnu 1420 vešel do dějin. Husitský hejtman Chval z nedaleké Řepice vedl malé vojsko o čtyřstech duších a dvanácti vozech rybničnatým územím jižně od řeky Otavy na Tábor. Druhý hejtman, Jan Žižka, rybníků důmyslně využil jako obranného bojového prostředku a třetí, nejvyšší hejtman, Břeněk z Dolan, statečně velel obráncům i za cenu vlastního života. Těžko říci, jakým směrem by se husitská revoluce ubírala, kdyby u Markovce železní páni smetli chatrnou vozovou hradbu a husité přišli o své hlavní vojenské i duchovní vůdce, Jana Žižku a kněze Václava Korandu? Ani šestnáctimetrový pomník nepřemožitelného vojevůdce od Emanuela Kodeta nezná odpověď, ale možná, že při každém krvavě rudém západu slunce ve vlnách sudoměřských rybníků si říká: “Já vím Mistře Jene, té krve a neštěstí bylo zbytečně mnoho, zbytečně, ale vždyť my jen bránili Boží pravdu…“
Právě o ní husitští kazatelé Koranda a Biskupec několikrát jednali s „českým Tolstým“, Petrem Chelčickým, jednou i na hrázi jiného rybníka, Hliněného u Vodňan. Neshodli se však s pacifistou Petrem, pro něhož hlavním a jediným morálním krédem navždy zůstalo: „Nezabiješ“ !

Nedaleko Chelčic leží Záhoříčko s legendou, podle níž se právě tady narodil budoucí císař Karel IV, který se v později tak výrazně zasloužil o české rybníkářství svým Majestátem. Legenda přisvojující Otce vlasti nám jižním Čechám, vlastně rybníkům, je o to zajímavější, že budoucí panovník byl údajně počat na hrázi rybníka Labuť na Blatensku, ve starobylém zájezdním hostinci. Ve vzácné chvíli spokojeného manželského života prudkého Jana Lucemburka a neústupné Elišky Přemyslovny, tehdy na cestách po svém království…

Smutné příběhy, znovu psané rukou nesmiřitelného náboženství, přináší, nejen rybníkům, třicetiletá válka. Shodou okolností zvrat dějinného historického významu se znovu odehrál v našem regionu, na Vodňansku, v rybničnaté bažinaté krajině u Záblatí, 10. června 1619. V jedné z prvních velkých bitev třicetileté války byl stavovský velitel Mansfeld poražen císařským velitelem Buquoyem. Díky tomu nepadla císařská Vídeň a kolo dějin se začalo točit jiným směrem. Menší rozsahem pak byla bitva u Radošic, v prostoru planiny nad Metelským rybníkem na Blatensku na podzim roku 1620, jejíž oběti jsou společně, víra nevíra, pohřbeni nedaleko rybničního splavu, v místě označeném křížem. Třicetiletá válka ukončila zlatý věk českého rybníkářství, zničením lidských životů i mnoha rybničních děl, kdy prokopání hrází a vyplavení obránců bývalo používáno jako vojenský prostředek při obléhání.

Staletí ubíhala a krajinou procházely blíže či vzdáleněji další války. O dědictví rakouské, války napoleonské, pruské a na samém konci té poslední, druhé světové, si jeden „náš“ rybník znovu zahrál, tentokrát dokonce ve světové politice. Demarkační linie totiž probíhala na čáře Karlovy Vary – České Budějovice a spadala do ní i hráz rybníka Nového mezi Lnářemi a Kadovem. V květnu 1945 na ní došlo k setkání zástupců vítězných vojsk Rudé armády a americké armády, spojené s předáním generála Vlasova do rukou sovětských vojenských orgánů. Generál, který vsadil na špatnou kartu a jako zrádce svého národa nemohl čekat slitování, věnoval poslední „svobodné“ pohledy svého života stříbrné hladině Nového rybníka a určitě si přál mnoho věcí vrátit zpět…

Rybník stejného jména, Nový, jinak také Pozdyňský u Pozdyně na Lnářsku, byl o dvacet let později svědkem jiné, pro místní mnohem bolestnější tragédie, když při nehodě na jeho hrázi utonuli v přilehlém rybníce Melín čtyři lidé. Podobnou daň si vyžádal i rozlehlý rybník Velká Kuš u Kadova, opět na Lnářsku. Koncem 17. století se v něm z nešťastné lásky utopil myslivecký mládenec a v polovině 20. století mladý rybniční hajný, s kterým se při vápnění rybníka za silného větru a vlnobití převrhla loď.

Větší štěstí měl šlechtic, který se v 19. století rozhodl po celé, více než dvou a půl kilometrové délce, přeplavat největší rybník celého Blatenska, více než stohektarovou Labuť (108 ha) u Střížovic. Soška Panny Marie Lourdské na hrázi připomíná, že opravdu jen zázrakem neskončil nepřipravovaný sportovní výkon tragicky.

A ještě větší štěstí měl nejspíš první český a kdo ví, třeba i světový letec, Vítek Fučík, za kterým „přelétneme“ k rybníku Strpskému na Radomilickém potoce, do malé osady Klůs na Vodňansku. Jako pasáček si rád vyřezával, proto přezdívka Kudlička a protože měl otevřené oči a dovedl se dívat kolem sebe, přišel na věci jiným utajené. Vysledoval, že bahenní plyn z mokřin všude okolo je lehčí než vzduch a stoupá vzhůru. Nachytal jej do prasečích měchýřů, ty uvázal kolem sebe a s pomocí zvláštních křídel opravdu vzlétl. Létal do Vodňan, do Selibova na Písecku, ale při jednom letu s ním vítr smýkl, srazil jej na hráz blízkého rybníka Černoháj a bylo po létání. Vše se událo v letech 1760 až 1770, tedy více než deset let před oficiálním prvním letem balónu bratří Montgolfierů v roce 1783. Jihočeský Ikaros Kudlička vstoupil do legend a zmínil se o něm ve své „Záhadě hlavolamu“ (kapitola č. 44) i Jaroslav Foglar.
Jak vidno, i klidné, nevýznamné rybníky našeho regionu se staly inspirací k neklidnému životu a na jejich hrázích a ve vlnách se rozhodovaly nejenom osudy jednotlivců, ale i celých národů a tím potažmo celého světa :o) …

Soutěžní otázky :
8.1. V jaký den se odehrála bitva u Sudoměře (myšleno zda v pondělí, úterý, ….neděle) a co to byla a kudy vedla „demarkační linie“ ?
8.2. V jaké souvislosti se v Záhadě hlavolamu spisovatel Foglar zmiňoval o neznámém letci z Vodňanska ? A proč všichni v této knize chtěli vyndat „ježka z klece“ ?

Na otázky je možno odpovídat do úterý 28. dubna 2009 včetně, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice.
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro širokou čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 6. a 7. dílu:
6.1 Antonín Frič (1832 - 1913) byl významným českým přírodovědcem, geologem a paleontologem, profesorem na Karlově univerzitě a také ředitelem Národního muzea. Kolosálním příspěvkem pro národ je získání 4 tuny těžké kostry plejtváka myšoka, dnes v Národním muzeu.
6.2 Bedlobytka je dvoukřídlý hmyz, vyvíjející se v houbách, jehož larvy způsobují nepříjemnou „červivost“ hub. Plodem leknínu je dužnatá tobolka (možno i měchýřek), dozrávající pod vodou, vybavená vzdušnými vaky pro vynoření a další rozšiřování.

7.1 Bednář zajišťoval výrobu i opravu dřevěných sudů, beček, kádí nebo štoudví. Pan otec byl vážený majitel a provozovatel mlýna. Mládek mlynářský tovaryš. Stárek, hlavně u větších mlýnů starší vyučený mlynář, řídící provoz. Prášek mlynářský učeň (protože jeho hlavním úkolem bylo kromě učení se i udržování čistoty mlecího zařízení, zejména utírání prachu)
7.2 Haltýř je malá dřevěná nádrž ponořená do proudící vody, sloužící ke krátkodobému uchování živých ryb. Je to také dřevěný či kamenný „domeček“ nad studánkami nebo proudící vodou, sloužící ke krátkodobému uchování potravin (mléko, maso, ovoce, apod.)

Výherci 6. kola:
Strakonického „žabáka“, tričko,hrneček a samolepky s logem soutěže vyhrávají Miluše Mazuchová z Volenic, Zdeněk Brom za ZŠ Alešova Vodňany a Filip Volf ze ZŠ Povážská

Výherci 7. kola:
Strakonického „žabáka“, tričko,hrneček a samolepky s logem soutěže vyhrávají Saimon5 ze ZŠ Blatná, ZŠ Poděbradova 7.A a ZŠ Volyně 7.A

Text a foto : Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
20. dubna 2009