10. Rybníky umělecké...

„Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétával čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil ze všech stran. Několikrát kostelíček od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků…“ (L. Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s 64)

Rybníky a věci s nimi související byly vždy vděčným objektem umělců všech žánrů. Romantická tajuplnost, hry stínů, temné hlubiny, příběhy na hrázích, svítání, soumraky, mlynáři, krajánci i těžká rybářská práce byly častým námětem nejen pro malíře, ale i pro básníky, spisovatele nebo obyčejné lidové písničkáře. Kdo by neznal popěvek o mlýně, který nemele, protože jej sebrala voda ? O mostku, na kterém se perou dvě panenky ? O jiné panence, která prosí rybáře, aby ji vzal na svou lodičku ? O rybníce, který se právě nahání ? Příběhy vychází z prostého venkovského života se všemi starostmi, láskami a nesnázemi, které k němu nerozlučně patří, stejně jako rybníky na obraz jihočeské krajiny.

Z tohoto celkového pohledu lze říci, že rybníky našeho regionu jsou umělecky velice atraktivní, což ocenil již spoluzakladatel české krajinářské tvorby Julius Mařák (1832-1899), Na popud svého žáka Stanislava Lolka (1873-1936) spolu jezdili malovat na Lnářsko, kde se rybníkům zkrátka vyhnout nedá. Mladý Lolek tu trávil mladá léta coby adjunkt u pana lesního rady Theodora Mokrého (tvůrce lnářského modráka). Navíc mu učarovalo i Záboří s Podkostelním rybníkem a soustavou drobných rybníčků směrem k Třemšínu, kterou si sám pro sebe nazval „Růženečkem“. Později s ním jezdíval malovat i jeho věrný druh Adolf Kašpar (1877-1934), mimo jiné ilustrátor Babičky Boženy Němcové. Oba kamarádi se dokonce podíleli na vytvoření dodnes uchované opony, samozřejmě s rybníky, pro divadelní ochotnický spolek ve Lnářích. Jiný Mařákův žák, Jaroslav Panuška (1872-1958) si oblíbil blatenské rybníky Topič a Řitovizy, spolu se soustavou tchorovickou. Velká Kuš u Lnářského Málkova a Metelský rybník zase často „stály modelem“ krajináři Josefu Hodkovi (1888-1973).

Zásadním způsobem ovlivnila krásná a zadumaná blatenská krajina dalšího malíře, mirotického rodáka Mikoláše Alše (1852–1913). Coby dítko, cupitával do bělčické školy po hrázi Klusáku u Závišína nebo se svými bratry slézal skály nad Černívským rybníkem při návštěvách tety ve mlýně. Vše z dětství věrně zachytil v pozdějším díle a věnoval do vínku i svému kmotřenci Lvu Šimákovi (1896-1989), dalšímu významnému malíři Blatenska. Současník Alšův, krajinář Václav Jansa (1859-1913) si zase oblíbil mezi lesy schovaný rybník Lhotku s mlýnem u Blatné a často maloval i partie blatenského vodního zámku. Ponejvíce rozsochatou sosnu, zničenou až roku 2007 orkánem Kyrill. Stejné motivy, spolu s motivy zámeckých pánů několikrát maloval, na Alšovo doporučení, i mladý Viktor Stretti (1878-1957), zakladatel českých krajinářských leptů, z nichž Rybolov na Blatensku patří mezi nejrannější. „Dvorního„ malíře našlo Blatensko v Janu Hálovi (1890-1959), často tvořícím na hrázi Podškalského a Pustého rybníka přímo v rodné Blatné. Mimo jiné ilustroval i známý román Jan Cimbura a přestože druhou část života prožil jako uznávaný umělec ve slovenském Važci, jihočeskou krev v sobě nikdy nezapřel.

Ladislav Stehlík (1908-1987), Bohumil Ullrych (1893-1948), Alois Moravec (1889-1987). Tři umělci a přátelé, které dnešní doba už nerodí. Ve svých obrazech, mnohdy jen prostých akvarelových, vzdávali nádherné jihočeské krajině a rybníkům obzvlášť hold celý život a zamilovali si především Bělčicko, rodiště Ladislava Stehlíka.
Jejich současníkem byl Rudolf Bém, vlastním jménem Vratislav Hlava (1874-1955), v mládí pobývající a malující krajinu s rybníky okolo Stožic a Vodňan. Možná se tu potkával se slavným tvůrcem českého avntgardního umění Janem Zrzavým (1890-1997), kterého sice lákaly krajiny Francie, Řecka nebo Itálie, ale Vodňansko mu zůstávalo stálou inspirací, doloženou známým plátnem Vodňanská krajina s rybníkem. Náměty svých děl především v okolí Chelčic nacházel i další z velikánů českého malířství, autor kultovního obrazu „U nás v Kameničkách“ Antonín Slavíček (1870-1910). Osobitý mistr světla a stínu, vedl po smrti profesora Mařáka, přestože si s ním za života příliš nerozuměl, jeho krajinářskou školu na pražské Akademii výtvarných umění. Akademikem byl i Otakar Kubín (1883-1969), mnohem známější svým francouzským jménem Othon Coubine. Ke stáří se rád vracel do Čech a jeho přítel, malíř František Zikmund (1893-1955) pro jeho oleje objevil barevnou malebnou krajinu kolem Čichtic na Bavorovsku. Francouzským obdobím v Paříži prošel i malíř, jemuž se rybníky staly osudem, Jan Kojan (1886-1951). Miloval Třeboňsko, své rodiště a za války pobýval na Vodňansku, kde hledal náměty pro ilustrování románu Josefa Holečka Naši. Práci rybářů maloval často a rád. Říkalo se o něm, že jako jediný malíř dokázal s lehkostí namalovat kalnou vodu i bahno ode dna. Zemřel příznačně na následky zápalu plic, který si uhnal když maloval v sychravém počasí svůj poslední rybník…

V osobě Václava Štětky (1893-1982) našel vynikajícího pokračovatele a jeho realistické obrazy těžké práce rybářů, protože nejraději maloval právě výlovy, dodnes zdobí nejednu veřejnou budovu našeho regionu. Málokdo však ví, že nelehkému rybářskému životu se poprvé z malířského hlediska začal věnovat již malíř Antonín Waldhauser (1835-1913), současník Mánesův, s nímž studoval na pražské Akademii u profesora Rubena. Snad ani nepřekvapí, že rodištěm Antonína Waldhausera byly Vodňany…
Jihočeská krajina plná stříbrných rybníků a neopakovatelné poezie, zkrátka vždycky byla, je a bude, krajinou inspirující…

Soutěžní otázky :
10.1 Jaký vztah má malíř Stanislav Lolek ke spisovateli Rudolfu Těsnohlídkovi? Kdo to byl adjunkt?
10.2 Co u obrazů znamená, mluvíme – li o oleji, leptu nebo akvarelu ? A mohl se Josef Mánes setkat s Mikolášem Alšem?

Na otázky je možno odpovídat do úterý 12. května 2009 včetně, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice.
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro širokou čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 9. dílu:
9.1. Maximální průtok Otavy ve Strakonicích o povodni v srpnu 2002 byl cca 400 m3/sec (údaj z POVODÍ VLTAVY s.p. uvádí při kulminaci až 680 m3/sec) při výšce hladiny 4,65 m.
9.2. Přehrady na Vltavě od pramene: Lipno I, Lipno II, Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané. Nejstarší je vodní dílo Vrané z let 1930 – 1936.

Výherci 9. kola:
Strakonického „žabáka“, tričko,hrneček a samolepky s logem soutěže vyhrává Marie Žídková z Vimperka, 8.A ZŠ F.L.Čelakovského a 7.A ZŠ Dukelská

Text a foto : Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
5. května 2009