9. Strakonický dudák jako naděje národa aneb „Když Švanda dudák seděl u Svatého Václava…“

„Dominantu kraje tvoří „Kátoucká hora“ se spečenými valy pravěkého hradiště, k níž je soustředěn děj balady Čelakovského z „Ohlasů písní českých, nazvané „Svatební den“. Pod horou je starodávný můstek, pojmenovaný po Žižkovi ,z roviny se zvedá zámeček Střela a tmí se Šibeniční vrch, kde prý hrával Švanda dudák viselcům na trojhranu šibenice. Na obzoru dýmají komíny strakonické fezárny a zbrojovky a melodii kraje vyzpívává řeka Otava.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 107)

F.L. Čelakovského v některých básních inspirovalo strakonické okolí (Toman a lesní panna = Tisovník, Svatební den = Katovická hora, apod.), takže je s podivem, že báseň o dudákovi v Slovanských národních písních, zahajuje veršem „Jen ty mně dudáčku zadu-zadudej, nebo mně moravské dudy-dudy dej…“ , jako kdyby ve Strakonicích dudáků nebylo. Naopak „nestrakoničtí“ umělci často připomínali, že nejznamenitější dudáci pocházejí právě z města nad Otavou a zahráli i ve slavnostním průvodu v Praze při poslední korunovaci českého krále v historii. Korunu si v roce 1836 nasadil Ferdinand V.

Vojtěch A. Šmilovský (1837-1883), profesor klatovského gymnázia a zakladatel pěveckého spolku „Šumavan“, dokonce věnoval kolegům ze strakonického spolku „Zvon“ zhudebněnou báseň Švanda dudák. Smutnou, kde Švanda pomstí smrt dcery a dudy hodí do Otavy. Plují po řece a v písních se po Čechách šíří odkaz vzdoru a naděje. Šmilovského gymnaziální žák Jaroslav Vrchlický (1853-1912), napíše o generaci později podobnou báseň, Švandovy dudy, s vírou, že „staré dobré časy“ se do Čech vrátí až si Švanda znovu vyzvedne dudy za strakonickým oltářem. Co míní pojmem „staré dobré časy“ ale těžko říci…

Jaroslav Vrchlický, Lumírovec, v letech 1904-1911 navrhován na Nobelovu cenu za literaturu, použije námět ještě jednou, v libretu pro Karla Bendla, spoluzakladatele pěveckého spolku „Hlahol“. Tříaktová opera Švanda dudák má premiéru v Národním divadle r. 1907 a odehrává se během svatojánské noci. Švanda hraje oběšencům, aby získal peníze na svatbu, ale křesťanským poděkováním o peníze přijde. Jeho milá, Mařenka Váchová, ale přibíhá k šibenici s radostnou zprávou, že svatba bude. Přesně o dvacet let později hostí Národní divadlo znovu premiéru opery Švanda dudák, ale autora Jaromíra Weinbergera. S obrovským ohlasem. Během několika let se stane po Prodané nevěstě nejhranější českou operou ve světě. Je přeložena do 17 jazyků a hrána na nejprestižnějších světových scénách. Pohádkový děj zavede dudáka Švandu, Dorotku a loupežníka Babinského nejprve do Ledového království, později do pekla. Věrná láska nakonec vítězí. Ještě o ní uslyšíme…

Také Vrchlického současník, byť v „konkurenční“ umělecké skupině Ruchovců, Svatopluk Čech (1846-1908), známý příběhy pana Broučka, básnicky vyzývá Švandu, „Orfea české půdy“, aby přestal bloudit Šumavou, znovu vzal dudy ze strakonického kostela a přinesl radost a zpěv do české země. Podobně další Ruchovec Ladislav Quis (1846-1913), oživuje Švandu, aby přímo ze Strakonic, pomocí kouzelných dud vyhnal cizí žoldáky. Časopis „Paleček“, do kterého Quis přispívá, přivádí do české literatury Ludmilu Grossmanovou-Brodskou (1859-1953), učitelku a spisovatelku knih pro mládež. Dudák ze Strakonic, Zázračné dudy, Švanda v nebi a Pohádka o dudách jsou její básně, opět s myšlenkou Švandova návratu, aby v Čechách bylo lépe. Bohužel, přes řadu aktuálních veršů, např. „Poroste-li dnešní lenost s dnešním lidem v šíř a dál..“ nebo „Ty ten zázrak snadno svedeš, na své dudy jako nic, ku cti staré české slávy, ku cti města Strakonic…“ jsou projevem charakteristické české naděje na zázrak bez vlastního přičinění.
Učitelský kolega Brodské, Josef Kožíšek (1861-1933) sice podpoří legendu návratem Švandy do husitské doby po bok Jana Žižky, ale přesto se do povědomí celého národa, dětí i dospělých, zapíše mnohem více obyčejnou roztomilou přírodní básničkou, Polámal se mraveneček…Že sílu lze nahradit chytrostí dokazuje redaktor a humorista, Ignát Herrmann (1854-1935), občas užívající pseudonym Švanda, který roku 1882 zakládá humoristický ilustrovaný časopis Švanda dudák. S nakladatelem Topičem dokáže časopis vydávat až do r. 1930, s obrázkem dudáka v záhlaví od Mikoláše Alše (1852-1913). Rodiště Mikoláše Alše, Mirotice na Písecku, se často pletou s nedalekými Mirovicemi, pro změnu rodištěm polozapomenutého básníka Antonína Klášterského (1866-1938). Báseň Čert a Káča, v níž dudák Švanda přechytračí čerta, je výjimkou v jeho přírodních lyrických básních, poznamenaných vlivem Vrchlického.

Poznámka: Syn Ivan Klášterský (1901-1979) byl významný český botanik a přednosta botanického oddělení Národního muzea a Botanického ústavu ČSAV v Průhonicích. Samozřejmě znal slavný renesanční Mattioliho herbář, zpracoval staré české herbáře (Botanikové na českém a moravsko-slezském území od nejstarších dob) a studoval především evropské rody planých růží, Canina. Na Strakonicku by jej určitě zaujalo výměrově největší (35 ha) zvláště chráněné území, přírodní památka Na opukách u Zechovic s unikátním výskytem řady planých růží, např. šípkové, vinné, oválnolisté, podhorské, malokvěté, aj, doprovázeným množstvím vzácných druhů motýlů.

Během 19. století se výrazně pozměněná postava dudáka Švandy natrvalo usadila v české kultuře. Z původně mladého, nezodpovědného, nestálého a furiantského mládence, vyrostl hrdina, chránící český národ, podobně jako svatováclavské vojsko v Blaníku. Protirakouský buřič a národní buditel Václav Podřipský (1820-1903) obě legendy opravdu spojil v básni Švanda v Blaníku, kdy slavný dudák usedá po bok knížete Václava, aby ve chvíli nejtěžší vyjel zachránit český národ. Pohádkově konejšivý svět původního Tylova příběhu, kde všechno nakonec dobře dopadne, zmizel a nastupují palčivé problémy doby. Nejvíce stále tíživější, po staletí se táhnoucí a stále nekončící germanizace českého národa. Národní obrození udělalo první kroky k obnovení české státnosti. Strakonický dudák kráčel hrdě v čele…A doufejme, že bude kráčet i nadále…

Soutěžní otázky č. 9:
9.1. Mohli se, samozřejmě teoreticky, setkat, naši dva dosud jediní držitelé Nobelovy ceny, s jejím samotným zakladatelem ?
9.2. Kdo a v jakém století přeložil z latiny do českého jazyka renesanční Mattioliho herbář ?

Nesoutěžní otázka: Jakým způsobem zasáhli Emil Jakub Frída a Václav Ignác Jebavý do historie udílení Nobelových cen za literaturu ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 15.dubna 2026, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky 8. dílu:
8.1. Kalvárie je označení hory Golgoty (hora ve tvaru lebky-latinsky calvy), na které byl ukřižován Ježíš Kristus. Také označení pro křížovou cestu nebo přeneseně pro strastiplné putování nebo životní trable.

8.2. V cirkusu je „domptér“ krotitelem divé zvěře, „voltižér“ je artista na koních a „augustem“ se rozumí popletený cirkusový klaun.

Nesoutěžní otázka: Císařovna Karolina Augusta zemřela 1873. Premiéru Strakonického dudáka v roce 1847 tedy vidět mohla. První (1881), ani druhé (1883) slavnostní otevření Národního divadla však nikoli.

Výherci 8. kola: Aneta Kotrbová, Martin Šanda, Alena Babková, Jakub Mirvald

Ceny si ještě nevyzvedli:
Výherci 7. kola: Veronika Binderová, Hana Křížková, Lukáš Klas, Štěpánka Čadková
Výherci 6. kola: Vojtěch Soukup, Petra Sudová
Výherci 5. kola: Šarlot Hradecká
Výherci 4. kola: Jakub Petrášek, Simona Votavová
Výherci 3. kola: Kristýna Štěpánková, Marek Brabec
Výherci 2. kola: Ondra Bublík, Matěj Šefl, Zuzana Vanová
Výherci 1. kola: Natálie Schertlerová

!!! UPOZORNĚNÍ !!! Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí opět na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
8. dubna 2026