2005 Regionem ve stínu památných stromů + 2006 U pramenů živé vody + 2007 Město v přírodě, příroda ve městě + 2007 U pramenů živé vody + 2008 Od pramene k ústí aneb říčky potoky + 2009 Na vlnách stříbrných rybníků + 2010 Pěšinkami zámeckých parků + 2011 Stíny lesa tajemné + 2012 Šel tudy, měl dudy + 2013 Putování románovou krajinou + Ostatní + Rok stromu + 2008 Rozkvetlá okna + Strom roku

Celých 46 kilometrů, stále severním směrem, putuje řeka Volyňka, aby se ve Strakonicích setkala s Otavou. Pod dohledem původně vodního hradu mocného rodu Bavorů (bavor znamená přeneseně staročesky mohutný, hromotlucký člověk) na skalnatém ostrohu, dnes národní kulturní památky, si podávají ruce rozvážná, zlatem a perlami ozdobená matinka Otava, s rozvernou, trochu potřeštěnou dceruškou Volyňkou, krásnou jen svou přirozeností a odlesky vln. Jejím rodištěm je udržovaný pramen na úbočí Světlé hory (1123 m n. m.) za Vimperkem, vytvářející nejprve malou Světlohorskou nádrž, dříve využívanou pro plavení dříví. Odtud řeka postupně přenáší šumavské světlo přes Vimperk, Čkyni, Malenice a Volyni až do Strakonic.

Ze všech světových stran jsou Strakonice obklopeny zajímavými přírodními lokalitami a jedna z nich je dokonce schována přímo v průmyslové zóně města. I když schována není to správné slovo, neboť Kání vrch (407 m n. m.) je výrazný, poměrně prudký skalnatý svah s výchozem vápenců na okraji údolní nivy řeky Otavy, mezi budovami nového Fezka a železnicí na Blatnou. Jde o nejvýznamnější geologickou zajímavost města a jako taková se ocitla i v tzv. územním systému ekologické stability (ÚSES) Strakonic v kategorii interakční prvek.

Město Strakonice se dočkalo hradeb až v roce 1529. Kamenná zeď z lomového kamene, před níž široký příkop naplněný vodou a val a tři bašty. Po třech stoletích vše dosloužilo, příkop byl zasypán, val zarovnán a vyvstala otázka co s nově vzniklým prostorem.

Pražáci kdysi se slzou v očích zpívali a občas ještě zpívají tklivou písničku „Když bývalo na Vltavě staré Podskalí . . .“ A stačilo by Vltavu zaměnit za Otavu a se stejnými pocity by ji mohli zpívat i Strakoňáci. Romantické údolí Podskalí při levém břehu řeky nad jezem, spojující město s osadou Dražejov, totiž patří ke Strakonicím stejně neodmyslitelně jako třeba dudy nebo dříve motorky. Však tudy vede zatím jediná značená stezka v katastru města, vybudovaná ochránci přírody z místního gymnázia v roce 1992, která na necelých dvou kilometrech prozradí zvídavému turistovi víc než lecjaká turistická brožura.

Vyhlášení výsledků IV. ročníku soutěže o přírodě
U pramenů “živé vody” Země zamyšlené pro druhé stupně základních škol v regionu Strakonicka a Blatenska.

“To vaši Radomyšl si vyvolávám, to vaše malinké starosvětské městečko alšovského půvabu s čapí hlídkou na věži cibuličce, s rybníkem Vraždou a alejí bílých kapliček v polích. Krásný je hřbitovní kostel svatého Jana Křtitele, zajímavá byla vápencová jeskyně, ale nejkrásnější je pověst o chromém a slepém dítěti, jemuž anděl strážný, změněný v motýlka, vrátil zrak dotknutím křídel.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 274)

“Kamenný hranol hradní věže, tak typický pro Dobrš, vyvolává vzpomínku na jejího zakladatele, kterého pověst umisťuje do jednoho z údolních mlýnů, jako mlynářského chasníka. Kníže Oldřich dostal se prý na lov i do zdejšího okolí a byl náhle přepaden divokým kancem. Ve chvílích největšího nebezpečí vystoupil z mlází silák a proklál divoké zvíře oštěpem. Nebyl to nikdo jiný než mlynářský chasník Koc. Kníže daroval statečnému mlynářskému Bivojovi celou zdejší krajinu a jako erbovní znamení mu udělil mlýnské kolo…“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 225)

“Zechovická náves tvoří nejpůvabnější kulisu, jakou jsem v kraji viděl. Zdejší štíty a vjezdy mají všechny atributy lidových architektur vlachobřezského Jakuba Bursy, jejichž poznávacím znamením jsou empírové sloupky a symbol božího oka. Ve vsi nalézáme více podobných projevů lidové duše, někde bohatších, jinde skromnějších, ale všechny mají svou zvláštní čistotu a spanilost. Ještě na konci vsi je jedna kaplička s protějškem selského vjezdu a jiná zas na rozcestí pod Malsičkou, zastíněná starými lipami.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 219)

“I krušlovská náves má kapličku, hezké štíty a navíc roubenou studnu s okovem, u Vacovic je zase krásná vyhlídka na Javorník a na věžní jehlan vacovského kostela.V obci se vyrábějí loutky, rozesílané i do ciziny, ale já ž Vacov znal a toužil jsem jen po Dobrši . . .“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 225)